FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)

Zítra se zasmějete…

Zítra se s námi budete smát naposledy – festival zítra končí, ale i poslední festivalový den pro Vás přichystal řadu zajímavých představení. Od půl páté odpoledne si v „Anežce“ nenechte ujít dryáčnickou frašku se zpěvy a tanci Lidožrouti aneb V nouzi Franta dobrej, kterou do Pardubic přiveze pražské Divadlo v Řeznické. Od šesti pak můžete zavítat na Hronovickou scénu, kde Vás určitě dobře pobaví Mandragora studentů DAMU, neboť mladí herci přenesli klasickou renesanční komedii do rytmu 70. let minulého století.
Závěr festivalu bude patřit hudební revue o zápasu mezi pohlavími Miluju tě, ale… z pražského Paláce Blaník. Scénkám plným břitkého humoru bude předcházet slavnostní předávání cen V. ročníku GRAND Festivalu smíchu. Závěrečný galavečer začíná v šest večer v Městském divadle.

Jak doktor Matlafousek zkoumal myší sexualitu

Redaktorka Eva Kaiserová
a sexuolog Radim Uzel
v antifeministickém
dýchánku s názvem Ať žijí ženy,
ale mužské mám stejně raději…

Ekaterina Kancheva, ředitelka
divadla v bulharském družebním
městě Pernik
foto Michal Klíma

Kmotrem brněnské komedie
Princezna Sylvestrie
byl Pavel Trávníček,
který se na festivalu očividně bavil.
Více starostí měl během
festivalu ředitel divadla Petr
Dohnal, ale i jemu úsměv
z tváře moc často nemizel.
foto Michal Klíma

MOLOTOVŮV KOKTEJL
plzeňský divadelní spolek Ludvíci
foto Michal Klíma

Průvodci pátečního večera
Jindra Janoušková a Milan Němec
foto Michal Klíma

NEKRYTÝ ŠEK slovenského
ochotnického Divadlo
Paľa Bielika z Tatranské Lomnice
foto Michal Klíma

PRINCEZA SYLVESTRIE
aneb ZÁPAS O NEVĚSTU
soutěžní komedie divadla
Radost z Brna
foto Michal Klím

Porotce Zdeněk A. Tichý
foto Michal Klíma

Perfektní nápad na doplnění dalšího odstínu do palety humoru: Antifeministický dýchánek aneb autorské čtení se známým sexuologem Radimem Uzlem, nakladatelem Ivo Železným a spisovatelkou Hanou Primusovou. Tato idea však zkrachovala takříkajíc na „provedení“. Diskutéři (o žádné „čtení“ totiž nešlo, protože nebylo co číst) zřejmě neměli příliš jasno, jak má výsledný pořad vypadat. Debatu nepříjemně poznamenalo rozhodnutí používat mikrofony, se kterými si kromě doktora Uzla zúčastnění nevěděli rady a používali je jako falický symbol nebo taktovku na zvýraznění gest. Moderátorka Eva Kaiserová je sice velmi milá, ale divadelním vystupováním nedotčená. Neosvědčila se i proto, že se spíš bavila sama sebou, než aby se starala o publikum. Ivo Železný se pronudil pořadem, který si zřejmě spletl s prezentací na knižním veletrhu (vybaloval a vystavoval knížky). Jako profesionál a král večera se představil Radim Uzel, který sršel vtipem přesně vybalancovaným na hranici kulturnosti. Reagoval a vnímal publikum i své kolegy. Problematická byla však nevyhraněnost žánru. Do vtipných historek o ženách v různých etapách života se totiž vetřely Uzlovy vážně míněné rady působící nemístně, a proto bohužel i trochu nevěrohodně. Na pravém místě byla však Hana Primusová, autorka zábavných knížek o mužsko-ženském soužití. Její vtipné a bystré postřehy se jen málokdy minuly cílem. S radami a historkami se mohli diváci ztotožnit, nebo si pro sebe vybrat alespoň část. Pro naše čtenáře bych pro ilustraci zmínila stručnou poznámku Radima Uzla o předním psychiatrovi MUDr. Matlafouskovi, který v Psychiatrickém ústavu zkoumal sexualitu a promiskuitu bílých krys. I takovými cestami se ubírá věda!

mat

Občas si potřebuji od bulvárních komedií odpočinout

...říká Pavel Trávníček, majitel divadla Skelet, které se na tento žánr specializuje. Bývalý princ z pohádky Tři oříšky pro popelku a dnes už i bývalý moderátor televizního pořadu DO-RE-MI uvedl včerejší představení brněnského Loutkového divadla Radost Princezna Sylvestrie aneb Zápas o nevěstu.

Právě skončilo představení loutkové opery, hrál jste někdy loutkové divadlo?
Rád bych řekl, že Loutkové divadlo Radost už existovalo za dob mých studií na JAMU a já jsem ho tehdy moc obdivoval. Dnes je běžné, že herci vystupují na jevišti zároveň s loutkami, ale tehdy to byla bomba. Dnešní představení se mi také moc líbilo, protože bylo vysoce profesionální. Jsou to zkrátka bezvadní muzikanti, herci a zpěváci.

A vy sám jste tedy s loutkami nepracoval?
Ne, s loutkami jsem se na jevišti nepotkal.

Ani s operou?
Spíš s operetou, na divadle i v televizi. Mám ale rád oba žánry, protože jsem byl odchovaný klasickou hudbou. Nad operetou lidé často ohrnují nos, přitom když se umí udělat, je to úžasné.

Chodíte do divadla coby divák?
Málo, ale chodím. Vzhledem k tomu, že v našem divadle Skelet hraji bulvární komedie, chodím především na vážnější repertoár.

Jaké je vaše oblíbené divadlo?
Myslíte kromě divadla Skelet? (smích) Divadelní scénou mého srdce byl a je Činoherní klub.

rku

Namíchat, leč nesmíchat a smích nechat zrát

Lehce budovatelská ozdoba nad portálem Hronovické scény se stala ideálním doplňkem nočního představení Molotovův koktejl souboru Ludvíci z Plzně. Celé představení pak bylo příjemným připomenutím skutečnosti, že éra rudých praporů je za námi a můžeme se jí smát. Snad. A z čeho že se Molotovův koktejl smíchal? Recept na modravou i růžovou koktejlovou tekutinu si nepamatuji. Vím jen, že koktejl jako divadelní žánr blízký revue, estrádě, písničkálu či pelmelu se míchal z písní různé provenience od východu na západ a zleva doprava a pojivem mu byla fiktivní tvorba broadwayského showbusinessového díla, které společně tvořili Lenin, Stalin, Trockij, Krupská a mnoho dalších. Trošku dada, trošku nět nět, občas poživatelné a místy nepoživatelné stejně jako barevné tekutiny a při smíchání třeskuté. Salvy smíchu sice nepadaly, ale nic tak zcela nevybouchlo. Takový byl Molotovův koktejl. Čest práci a jeho památce.

fjz

Stalo se šestý den

Páteční festivalový den zahájilo slovenské ochotnické Divadlo Paľa Bielika z Tatranské Lomnice komedií Štefana Kršňáka Nekrytý šek. Sice divákům nehráli profesionální herci, ale vtipné scénky o korupci slovenské policie přítomné diváky „dostaly“.
Před předposlední soutěžní komedií příchozí diváky ve foyer příjemně naladil svými klavírními variacemi Vlastimil Bičík. Na jeviště pak moderátoři večera Jindra Janoušková a brněnským hantecem mluvící Milan Němec pozvali kmotra komedie Pavla Trávníčka, který zavzpomínal na svá studia na JAMU. Po krátkém úvodu už jeviště patřilo hercům Loutkového divadla Radost z Brna a jejich komedii Princezna Sylvestrie aneb Zápas o nevěstu. Vynikající herecké, pěvecké i taneční výkony, miniorchestr i loutky – to všechno byly devízy komedie, které se Pardubičtí trochu obávali. Ti, co však vsadili na skvělé renomé Radosti, určitě nelitovali. Náramně se bavily i vyslankyně družebního města Pernik z Bulharska Evelina Filipova a umělecká ředitelka místního divadla Ekaterina Kancheva.
To ale ještě nebylo všechno… Kdo chtěl strávit pozdní páteční večer s divadlem, měl hned dvě možnosti. Od devíti se hrálo na Hronovické, kterou zaplnilo mladé publikum toužící po nekonvenčním muzikálu Molotovův koktejl, jenž sliboval plzeňský divadelní spolek Ludvíci. Z reakcí publika bylo vidět, že Ludvíci nadmíru splnili jeho očekávání.
O „něco starší“ diváci přišli v devět do foyer, kde se v příjemné atmosféře hovořilo o vztazích mužů a žen – o těch nejintimnějších věcech, které je současně rozdělují i spojují. Antifeministický dýchánek sexuologa Radima Uzla, spisovatelky Hany Primusové, nakladatele Iva Železného a redaktorky Evy Kaiserové s názvem Ať žijí ženy, ale mužské mám stejně raději… byl příjemným zakončením pátečního večera.

Porotcem jsem rád,
přiznává předseda odborné poroty Zdeněk A. Tichý

Složení odborné poroty letošního ročníku festivalu smíchu opět doznalo změny. Místo Radmily Hrdinové zasedl do „soudcovského“ křesla novinář a divadelní kritik Zdeněk A. Tichý. Dovolili jsme si novopečenému porotci položit několik otázek.

Jakým způsobem jste se ocitl v roli porotce na pardubickém festivalu?
Účast v porotě mi nabídl pan ředitel Dohnal. Ve stejnou chvíli se na mne obrátila i paní Hrdinová a doporučila mne na tento festival.

Máte praktickou zkušenost s komediálním žánrem?
Působil jsem ve vojenském uměleckém souboru. Původně jako produkční, poté jsem byl oficiálně rekvalifikován na zpěváka-sboristu. Do souboru však nastoupilo málo herců, a tak jsem ve skutečnosti zaskakoval v herecké skupině. Hráli jsme komedii Bezva finta a já jsem svou roli bral ve stylu „paní, nesu Vám psaní“. Na první čtené jsem zalistoval textem a v tu chvíli mne polil studený pot. Zjistil jsem, že ze scény prakticky neslezu a pokud z ní slezu, pak se na ni vzápětí vrátím i oknem. Komedii jsem si tak vychutnal se vším všudy, ale rád na ni vzpomínám. Práce s profesionálními herci byla zajímavá, ale také jsme objížděli vojenské posádky po celém Československu. Hráli jsme v extrémních podmínkách pro dvacet vojáků základní služby. Ve vojenském zámečku pod křišťálovým lustrem stejně jako v kulturním domě, kam napochodovalo šest set vojáků v maskáčích a kanadách a čekali, až začneme dělat humor.

Co je z Vaše pohledu zábavnější? Aktivně se na inscenaci podílet nebo být jedním z porotců?
Porotcem jsem rád, i když je to trochu nevděčná pozice. Pro potenciálně oceněná divadla a herce budu ten, kdo moudře rozhodoval. Ti, kteří cenu nedostanou, budou mít ke mně výhrady. To s sebou ale nese každá účast v porotě. Fakt je, že na hercování v komediích vzpomínám rád a nevylučuji, že se jednou na prkna vrátím.

jad

Okénko poezie *** Černý humor *** DRadek Smetanaťárna

„Pane doktore, kolik mi ještě zbývá života?“
„Není to s vámi tak špatné... Ale být vámi, už bych nezačínal sledovat žádné nové televizní seriály.“
 

„Slyšel jsem, že včera pochovali Plecháčka. Co mu bylo?“
„Byl mrtvý.“
 

Ne pane, na arsenik musíte mít recept, fotka vaší tchýně opravdu nestačí.