GRAND Festival smíchu – V. ročník – 6. až 13. února 2005

Vybírat komedie není žádná legrace…

Únor patří v Pardubicích smíchu a komediím, již popáté se ve Východočeském divadle bude konat soutěžní festival nejlepších českých komedií – GRAND Festival smíchu. Při této příležitosti jsem požádal dramaturgyni festivalu Janu Uherovou o rozhovor.

Jano, pořádáme již pátý ročník festivalu. Prozraď divákům, jakých změn festival během těch pěti let dostál?
Největší změnou, kterou festival prošel, je okruh divadel, která zveme do soutěže. Zjednodušeně se dá říct, že z regionálních poměrů jsme se propracovali k celorepublikovému průřezu komediálním žánrem. Tím nechci inscenace regionálních divadel nijak podceňovat, naopak, tím chci říct, že se dají srovnávat s pražskými. Doprovodný program se profiluje, myslím, že každým rokem je lepší. Snažíme se přinášet nové podněty prostřednictvím nových žánrů: literatury, scénického čtení, hudebních pořadů a podobně. A letos poprvé máme v nesoutěžní sekci i tři komedie ze zahraničí. Předpokládám, že v příštích letech nabídneme komedie i z Maďarska, Rakouska, máme rozjednané možnosti hostování britského souboru. Ale to všechno je bohužel otázkou peněz.

Kolik jsi vlastně viděla komedií, než jste s výběrovou komisí určili letošní program?
To se vlastně ani nedá přesně říct. Za komediemi jezdíme celý rok, v posledních měsících před uzávěrkou i třikrát týdně. Snažím se mapovat všechno v celé republice, co má co do činění s tímto žánrem. Takže ten výběr je velmi široký. Oslovili jsme 30 divadel, některá se soutěže z různých důvodů neúčastnila, ostatní nám nabídla kolem 30 komedií, ze kterých jsme vybrali 7 soutěžních. Respektive 6, protože jedním ze soutěžících divadel je naše. Dále jsem viděla mnoho představení do nesoutěžního programu.

A urodilo se v českých divadlech?
Myslím, že ano. Letos jsem si chvílemi říkala, že je škoda, že festival trvá jenom týden. Některé inscenace byly tak dobré, že lituji, že jejich inscenátoři nepracují taky u nás. Ale třeba v budoucnu…

Na letošní program se tě ptát nebudu, ten již diváci asi znají, ale zajímalo by mě, kterých komedií je ti líto, že je diváci v Pardubicích díky časovému omezení festivalu neuvidí?
Některé komedie neuvidíme nejen z časových důvodů. Jsou inscenace, které se hrají v jiných, zvláštních prostorech a díky tomu jsou nepřenosné nebo se k nám prostě nevejdou. Je mi líto bravurní Pasti na myši Národního divadla Brno nebo žánrově čistého Alchymisty libereckého divadla. Ale pravidla soutěže jsou nějak nastavena a jejich součástí je i podmínka, že soutěžní komedie mohou vidět i diváci v jiných regionech, že komedii je možno takzvaně „vyvážet“. Taky mi je velmi líto, že diváci neuvidí skvělou, opravdu úžasnou, výjimečnou inscenaci Arkádie, kterou nazkoušeli v Městském divadle Brno a která je sice žánrem komedie, ale s příliš závažným tématem, a tak zařazení na GRAND Festival smíchu by ji mohlo spíš poškodit. Ale je to velký divácký zážitek, skvělý text, skvělá režie.

Během „lovu“ nejlepších komedií jste najezdili hodně kilometrů. Určitě máš plno zajímavých, vtipných a možná i dobrodružných zážitků…
Největším dobrodružstvím bývá obvykle cesta – vždy velmi spěcháme. Nevím, jestli bych měla, ale prozradím na kolegu Martina Fahrnera, který je mým nejčastějším „bratrem ve zbroji“, respektive řidičem, že jezdí rychlostí 170 km v hodině. Když se ručička tachometru posune ještě víc doprava, už trochu ječím. Taky občas bloudíme. Hlavně v cizině. V Polsku, v noci, na dálnicích… Nebo ve Vídni. Už vím, že muži se neradi ptají na cestu, tak to respektuji a vytvářím takové přesné itineráře podle internetu. Ale když jedeme přes Prahu, nikdy si nejsem jista, jestli jsme na „jižní spojce“. Myslím, že pro mimopražské řidiče by měly viset každých tři sta metrů výrazné poutače: „Neztrácejte nervy, jste na jižní spojce!“.

Jano, jsi stále rozesmátá. Je to dáno tím, že jsi v poslední době viděla tolik dobrých komedií?
Nevím, spíš je to dáno mým založením, jsem velmi emocionální, proto se ráda směju, ale i pláču. Dobrá komedie mě vždy potěší a v tom nejsem nijak výjimečná. Věřím, že to je radost pro každého.

A teď upřímně. Nemáš někdy chuť odpočinout si od smíchu a zajít třeba do kina na nějaký horor nebo zhlédnout v divadle pořádné srdceryvné drama?
Ale to je přece samozřejmé, že mám potřebu to střídat. Jenomže minule se mi sešly najednou dva zážitky – silný, ale velmi dRadek Smetanatický film Pianista a knížka Hodiny, kterou jsem v tu dobu zrovna četla a kde několik hlavních postav spáchá sebevraždu… Tak jsem zašla na komedii Deník Bridget Jonesové: S rozumem v koncích, která mě natolik zklamala, že jsem si doma hned pustila Moulin Rouge a spokojeně a upřímně jsem si poplakala. I když vím, že je to pohádka, stejně mě to dojímá…

Díky za rozhovor a přeji, ať máš v životě přeci jen více smíchu než toho pláče.

Radek Smetana, foto archiv VČD
Divadelní zpravodaj 2/05