FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y  (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)

HRDÝ BUDŽES foto Michal Klíma   HOŘÍ MÁ PANENKO foto Michal Klíma   HOŘÍ MÁ PANENKO foto Michal Klíma   Petr Čtvrtníček foto Michal Klíma   Jana Paterová foto Michal Klíma   Jan Dvořák foto Michal Klíma   Jan Kolář foto Michal Klíma   Jiří Lábus foto Michal Klíma   Josef Dvořák foto Michal Klíma

12. února 2006

Zítra se zasmějete (13. února)

Jistě, zítra se taky můžete smát, ale už bohužel bez GRAND Festivalu smíchu. Dnes se dozvíme výsledky VI. ročníku a letošní festival bude uzavřen. Doufáme, že jste se s námi a se všemi zúčastněnými soubory skvěle bavili a že se už nyní těšíte na další ročník.

Pokud se Vám s námi líbilo, můžete do Východočeského divadla přijít hned zítra na muzikál Donaha!, slibujeme, že se opět nudit nebudete.

Děkujeme za Vaši celotýdenní přízeň a příští rok NA SHLEDANOU!

---

Stalo se sedmý den… (11. února)

Poslední soutěžní den se nesl ve znamení těžkého rozhodování, souboje s časem a počasím. Ale nepředbíhejme… Diváci se v sobotu museli rozhodnout mezi příbramským Hrdým Budžesem s Bárou Hrzánovou v hlavní roli a hradeckou adaptací slavného Formanova filmu Hoří, má panenko. A kdo chtěl vidět „Budžese“, musel oželet Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit…? aneb „Tak mi ho teda vyndej“, protože tato představení se bohužel časově překrývala. Avšak to už je úděl festivalů, někdy se stane, že se člověk musí rozhodnout, co uvidí a co si nechá na příště. Ale věříme, že nikdo nelitoval a všichni se dobře bavili. Nejvíc jsme obdivovali Jirku Lábuse, který přijel na poslední chvíli (ne vlastní vinou, jeho příjezd ovlivnilo špatné počasí), skvěle odvedl „kmotrovství“ hradeckému souboru, zhlédl jejich představení a pak se pomalu vydal do Domu hudby, kde pět minut po svém příchodu usedl na jeviště a odehrál představení. Klobouk dolů…

---

Pravé aktuální divadlo

Petr Čtvrtníček se rozhodl zdramatizovat mediálně známé rozhovory fotbalových funkcionářů. Sám poté svůj text zrežíroval a vytvořil tak inscenaci Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit…? aneb „Tak to mi ho teda vyndej“. Vedle Čtvrtníčka se v hlavní roli objevil Jiří Lábus. Nepříliš sofistikovaný, ale hodně efektní divadelní tvar stojí a padá na obou hercích, kteří včera dokázali nadchnout pardubické publikum. Brilantní mistři slova sestavili z autentického přepisu telefonních rozhovorů koláž, umně slepenou symfonickými vsuvkami. Jde o skvělý vtip, kdy klasické šlágry (Zelená je tráva, znělka BBV, hudba k seriálu Nemocnice na kraji města atp.) interpretuje symfonické těleso. Absurdní hyperbola, která vznešeně zobrazuje ty nejvšednější věci, je vlastně sarkastickým protipólem dramatické situace, ve které je ušlechtilý sport tak brutálně desakralizován. Poněkud zbytečně ovšem působí vsunuté pěvecké duety, výkonem spíše z oblasti amatérského kroužku, které se opravdu nepovedly.

rl

---

Čtyřikrát s odbornou porotou – 2. část

Novin(k)y přinášejí odpovědi dalších členů odborné poroty na tyto zvídavé otázky roty studentské:

1. Je nějaká komedie, kterou jste viděl/a a kterou postrádáte na letošním ročníku GRAND Festivalu smíchu?
2. Čemu se jako divák rád/a smějete?
3. Jaké místo má ve vašich recenzích humor?
4. Má podle vás tento festival smysl?

Jana Paterová

1. Zcela určitě – Zelenkova Teremina z Dejvického divadla.
2. Směji se ráda dobré komedii.
3. Píši recenzí hodně, jak do deníků, tak do Divadelních novin i do rozhlasu a humor v nich nepoužívám vůbec. Myslím si, že tam nemá co dělat. Ale přiznám se, že po dávce některých komedií, které bych neoznačila za dobré, se jízlivosti nedokáži vyhnout.
4. Vzhledem k tomu, že než jsem se vrátila k recenzentské činnosti, byla jsem pět let dramaturgyní Divadla ABC, je komedie mojí druhou přirozeností, a tím pádem samozřejmě musím jedině říct, že festival komedie má smysl. A veliký smysl. Na druhou stranu, abych byla spravedlivá, takový festival tragédie by také nebyl špatný.

Jan Dvořák

1. Asi bych nějakou našel, ale přijde mi nekolegiální vůči dramaturgům, takto to formulovat.
2. V divadelních hledištích se směji často, i když na to nevypadám. Ale většinou spíše na periferijních místech divadelní mapy. Abych byl konkrétní, mám na mysli třeba sál na Dobešce, kam jsem chodil na své oblíbené komiky Josefa Poláška, Marka Daniela či konferenciéra Tomáše Matonohu v pořadech Komediograf, neboli – teď v poslední etapě, než cyklus skončil – Komediokraft. Na Dobešku chodím také rád na každé nové vydání Besídky Divadla Sklep. Navštěvuji též kino Aero, kde každého půl roku bývá Festiválek Jsem spokojenej s mým oblíbeným showmanem Adamem Halašem a dalšími začínajícími komiky a klauny. Podobně bych mohl pokračovat.
3. Na klasickou recenzi, které jsem se dřív mnoho let věnoval, jsem trošku zanevřel. Teď již vlastně recenzuji divadlo jen svátečně, ale ve větším formátu, to jest nějakou knižní publikací. Dokonce jsem z tohoto svého zájmu ve svém nakladatelství Pražská scéna založil Edici Komedie, kde zatím vyšel spisek Zdeňka Hořínka O divadelní komedii, dále tamvyšly texty Kulturně divadelního spolku PUCHMAJER a svazek Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových. Vedle toho jsem ještě něco jako recenzní akt publikoval almanach Komik jako takový anti-cool vlně cool dramatiky. To jsou taková má recenzní gesta.
4. Stoprocentně. Je velmi dobrá věc věnovat se žánru komedie, který je zejména v divadelních kruzích stále nahlížen skrz prsty. Jen se mi, abych byl úplně upřímný, nelíbí jeho název. Nazval bych ho trošku jinak, možná právě jen jako festival komedie.

Jan Kolář

1. Mám dokonce dvě – Zelenkova Teremina v Dejvickém divadle a Vinobraní v Ypsilonce Studia Ypsilon.
2. V divadle se rád směji inteligentnímu humoru, který třeba tady na festivalu pro mě představuje inscenace Hany Burešové Lhář.
3. Žádné. Myslím, že tam nemá vůbec co dělat, protože recenze je nějaká zpráva, kterou já předávám čtenáři o inscenaci. Recenze není zábavný pořad, takže tam podle mě nemá vůbec co dočinění. Nemá tam být.
4. Určitě má smysl. Vlastně si myslím, že pan ředitel Dohnal našel jakési prázdné místo v divadelním spektru. A je určitě dobré v nabitém festivalovém týdnu zjistit, co se v českých divadlech v žánru divadelní komedie, on ten smích v názvu je trošku nadnesen, děje. A to je velmi cenné, nikde jinde to není, jen tady.

hh, mo

---

Mluvit o humoru je těžší než ho dělat

Povídání s Josefem Dvořákem

Jaký humor je vám nejbližší? Máte nějaké vzory komiků?
To je pro komika strašně těžká otázka, protože mluvit o humoru je daleko těžší než ho dělat. Já mám rád především humor, který neuráží, je kreativní a inspirující. Třeba takový, jaký se objevoval na jevišti ještě za dob Vlasty Buriana, kdy komici a herci zářili. Z dalších svých vzorů bych ještě jmenoval například Jindřicha Plachtu, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Ta plejáda je obrovská a nejlepší je vzít si z každého něco – pak se to ve vás smíchá jako v mixeru, a když se to slije do skleničky, tak si na tom ďábelsky pochutnáte.

Jakou komedii máte nejradši, ať už divadelní nebo filmovou?
Když byla anketa o komedii století, nedovedl jsem se rozhodnout, protože je jich celá řada. Do komedií pro mě totiž spadá třeba i Řek Zorba – nemusí to zkrátka být jenom biograf, ve kterém se člověk hurónsky směje. Měl jsem strašně rád semaforskou Kytici, Elektrickou pumu, nebo inscenaci S Pidlou v zádech a moc rád jsem hrál třeba i Lakomce. Je ale pravda, že je i několik komedií, které jsem z hloubi duše nenáviděl. Takových je ale naštěstí jen několik a jsou už dávno zapomenuty.

Stal jste se kmotrem brněnské inscenace Škola žen, co na svého kmotřence říkáte?
Já jsem ani netušil, že vyfasuji kmotřence tak šikovného, chytrého a tak poučeného Ivanem Rajmontem, jehož režijní rukopis je na inscenaci opravdu poznat. Brněnští byli výborní a zkrátka mají na repertoáru krásnou komedii, které je už přes 300 let, a přesto nezestárla. Když se nemají současní autoři kde učit, ať si prolistují Molièra, který dokázal komedie sypat z rukávu.

Hrál jste někdy na pardubických divadelních prknech?
Já jsem tady hrál mnohokrát a rád se sem se svou divadelní společností vracím. Někdy bych chtěl vidět ten zástup lidí, kteří naše představení viděli – mohli bychom si uspořádat takový potlach, třeba na Kunětické hoře. Těch představení byla opravdu spousta a odhaduji to tak na stovku, ale možná že jich bylo i víc. A každé představení je tu opravdu pěkné – pardubické publikum je totiž výborně vychované a do divadla chodí s velikánskou chutí.

kd, rl.

---