FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y  (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)

Jan Burian, ředitel plzeňského divadla
foto Michal Klíma

MISSISSIPPI BLUES BEN
foto Michal Klíma

MISSISSIPPI BLUES BEN
foto Radovan Šťastný

Prachy? Prachy!

Prachy? Prachy!

Antonín Procházka

Ve stanici nelze

Ve stanici nelze

Ve stanici nelze
foto Michal Klíma

9. února 2006

Zítra (10. února) se zasmějete

Doufáme, že jste se s námi doposud příjemně bavili, smáli a slovy paní Luby Skořepové i smíchem mládli. V pátek Vám nabídneme odpočinek před závěrečnou porcí legrace a švandy, čeká Vás pouze jedno představení. Od sedmi večer se v Městském divadle do soutěže zapojí Národní divadlo Brno, které se na pardubickém GRAND Festivalu smíchu objeví poprvé. Brněnští herci se představí slavnou komedií Škola žen velkého francouzského mistra Molièra.

---

Stalo se čtvrtý den… (8. února)

Jak to utíká! Máme za sebou čtvrtý den festivalu a již jsme se přehoupli do jeho druhé poloviny. Dnešek byl úspěšný podle očekávání. Všechna tři představení byla takzvané „tutovky“, diváci se těšili na „svoje“ soubory.

Tím prvním byl domácí soubor, který v 16.00 odehrál ve foyer humornou hudebně-dramatickou hříčku Mississippi Blues Ben. „Ben“ má sice na kontě jen několik repríz, ale už se setkal s obrovským úspěchem, a nejinak tomu bylo i během festivalu.

Na Hronovickou scénu z Prahy zavítaly Veselé skoky. Kdo je viděl před dvěma lety, přišel i letos. Tentokrát se „Skokani“ představily taneční groteskou Ve stanici nelze. Příběhy inspirované životem na nádražích a lidmi kolem železnice byly vtipné i jímavé zároveň. Mladí herci hráli, tančili a zpívali s obrovským nasazením. A nechybělo ani pověstné Pendolino – nutno podotknout, že zmíněný vlak figuroval už na listopadové premiéře, jeho přítomnost proto nebyla jen lacinou aktualizací.

Večer naplněné Městské divadlo přivítalo soubor divadla J. K. Tyla z Plzně. Před představením si manželé Novotní na jeviště pozvali režiséra inscenace a ředitele plzeňského divadla v jedné osobě Jana Buriana, který není festivalovému publiku neznámý, neboť cenu Komedie roku si z prvního ročníku odvezl právě on (za režii komedie Trouba na večeři). Po úvodní zdravici již jeviště patřilo jen hercům Cooneyho komedie Prachy? Prachy! Diváci se během představení náramně bavili stejně jako my na závěrečném společenském setkání v Divadelním klubu…

---

Šťavnaté blues…

Jiří Seydler a Jiří Šlupka Svěrák sepsali na motivy knížky Michala Šandy roztomilou mystifikační hříčku cimrmanovského střihu Mississippi Blues Ben. V poučné přednášce akademiků Šlupky Svěráka, Kristiny Jelínkové a Jiřího Kalužného se divák popularizační formou zdramatizované biografie se zpěvy dozví leccos o životě tajemného bluesového velikána. Na své si nepřijdou jenom vědychtiví, ale i ti ostatní, které snad Mississippi Ben nezajímá (i když takových je nepochybně velmi málo). Vynikající je totiž kvalita provedení, jež okouzluje nasazením, pěveckou úrovní i herectvím. (Je příjemně překvapující, že vědečtí pracovníci podali výkony srovnatelné s profesionály!). Vzpomeňme ještě, že svou sklenku vína si může každý vzít sebou, protože se hraje ve foyer, a to lehce kabaretním stylem, kde neplatí žádná prudérní omezení – divácká rozpustilost pouze vítána. Takže nezmeškat nejbližší sympozium!

---

Jednou skončím ve svěrací kazajce

Rozhovor s dramatikem, režisérem a aktuálně představitelem role Vica Johnsona v inscenaci Prachy? Prachy! Antonínem Procházkou

Co byste dělal, kdybyste našel takový balík peněz jako hlavní hrdina plzeňské inscenace, v níž jste se před chvílí představil pardubickým divákům?
Nechal bych si ho, pochopitelně. A cestoval bych. Vždycky jsem sám se sebou hrál takovou hru, že jsem chodil a díval se do výloh, co bych si koupil, kdybych na to měl. Teď už jsem na tom ale s penězi jinak. Už mám na spoustu věcí za výlohou. Ale i tak bych rozhodně věděl, co s „prachama“.

V dnešním představení jste několikrát své kolegy pěkně „vypekl“, když jim vypadl text a vy jste je v tom nechal bez pomoci. Přihodí se něco podobného na jevišti často?
Vypekl? Aha, vy asi myslíte, jak jsme se na scéně zamotali do jmen postav. Tak pravda, trošku jsem v tom kolegu Pavla Pavlovského vykoupal. To my si ale takhle děláme navzájem, když se něco podobného stane. Jenže při tom vždycky bezpečně vím, že když to udělám, lidi zareagují, zasmějí se. Musím si být vždycky jistý, že kolegu nevypeču do trapna, to bych samozřejmě nedělal. Ale stává se nám to, to je pravda. Protože si jména postav nikdo nepamatuje, v tom, jak se kdo v té které situaci jmenuje, je zmatek, stane se něco podobného téměř na každém představení.

Jste kromě herce také režisér a autor, přihodí se vám někdy, že se zapomenete a zarežírujete si také, když jste v inscenaci pouze jako herec?
Ne, to ne. Já se „přešaltruju“ a jen si užívám hraní. Odpočívám. Když jsem herec, namáhám se skoro nejméně.

Co momentálně děláte? Ať již v kterékoliv ze svých uměleckých rolí…
Mám zaplať pánbů dost práce. Píši teď scénář, jak jinak než pro plzeňské divadlo, mé hry mají vždy premiéry v Plzni, výjimkou byl jen text psaný přímo pro Lucii Bílou a Divadlo Ta Fantastika Láska je láska. A jinak hraji. Čeká mě také zajímavá režie francouzské komedie. A měl bych dělat k otevření Hudebního divadla v Karlíně velký muzikál, který se jmenuje Producenti. Stejnojmenná inscenace se hrála na Broadwayi a dostala asi dvanáct Tony Adwards. Na tuhle práci se těším. Bude to bezvadná sranda.

Čemu se vy osobně jako Antonín Procházka smějete?
Směji se takovým úplně obyčejným věcem, které se dějí třeba na ulici a které většinou nepřijdou nikomu směšné, jenže já se začnu řehtat. Možná, že kvůli tomu jednou skončím ve svěrací kazajce.

hh, mo

---

Šťastné a veselé skoky

Během včerejšího pošmourného odpoledne se Hronovickou scénou prohnal uragán v podobě osmi nádražáků alias členů originálního pohybového divadla Veselé skoky. Festivalovému publiku se představili se svojí „nádražní tragikomedií“ Ve stanici nelze v režii a choreografii Jany Hanušové, Martina Packa a Miroslava Hanuše. Na inscenaci není až tak podstatný příběh – byli jsme svědky sledu pohybově-tanečních výjevů ze života „modré armády“, které se odehrávaly během jednoho roku, na nějakém nádraží neznámo kde. Do osudů dvou průvodčích, uklízečky, výpravčího, „koloťuka“, posunovače a přednosty stanice se zamíchali ještě mimozemšťané a Anna Kareninová se sebevražednými sklony. To všechno podmalovávala pestrá hudební směska Humoreskou počínaje a soundtrackem z filmu Amélie z Montmartru konče, která určovala tempo inscenace a dala hercům možnost ukázat jak pomalý výrazový tanec, tak dynamický synchronizovaný pohyb rytmizovaný údery do odpadkových košů nebo dřevěných tyčí, které představovaly kolejnice, či step. Kromě toho soubor divákům i několikrát předvedl, že nejen dobře tančí, ale je i perfektně sezpívaný. Výsledkem byla energií nabitá a vtipná inscenace, jejíž nakažlivé nadšení všech zúčastněných tanečníků se lehce přehouplo i do plného sálu.

kd