FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y  (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)

Postelová fraška (Divadlo F. X. Šaldy Liberec) foto archiv Divadla F. X. Šaldy Jaroslav Dušek a jeho představení improvizací Skokan oslích můstků foto Michal Klíma koncert skupiny Fekete seretlek (herci Divadla Letí) foto Michal Klíma DNES komedie Raye Cooneyho 1 + 1 = 3 Divadelní soubor Eduarda Vojana Brněnec foto: web Obecního úřadu Boleradice PŘED ROKEM ze slavnostního Galavečera smíchu 2006 foto Michal Klíma ze slavnostního Galavečera smíchu 2006 foto Michal Klíma Stalo se...   Michaela Lohniská foto Michal Klíma Martin Polách foto Michal Klíma foto Michal Klíma

18. února 2007

Dnes Vás pobaví

Kdo si odnese tituly Komedie roku 2006, Komedie diváků, Cenu odborné kritiky, Cenu studentské poroty a Ceny za nejlepší herecké výkony se dozvíte právě dnes v rámci Galavečera smíchu.

A zítra Vás rozesměje

VII. ročník GRAND Festivalu smíchu dnes končí. Během osmi dnů jste mohli zhlédnout 22 komediálních představení. Doufáme, že jste s námi prožili příjemný týden plný smíchu a zábavy a že už se stejně jako my těšíte na další ročník festivalu.
A pokud se s pardubickým divadlem chcete bavit i nadále, navštěvujte divadlo i mimo GRAND Festival smíchu, na repertoáru máme přece řadu výtečných komedií…

Stalo se sedmý den…

Předposlední den festivalu zahájila už ve čtyři odpoledne na Komorní scéně Anežky České Ronja, dcera loupežníka. Pět herců Divadelního souboru Cylindr z Prahy pobavilo pohádkovým příběhem jak děti, tak jejich rodiče. V magickém představení nechyběly ani hadrové a dřevěné loutky a spousta rozverných písniček.
V pět hodin začaly rovnou dvě festivalové akce. Ve foyer divadla se konal koncert skupiny Fekete seretlek. Herci Divadla Letí zpívali v mnoha cizích jazycích, vtipné a originální bylo to, že úžasně pěli i v těch neexistujících.
Zatímco se ve foyer zpívalo, na Hronovické scéně diváci bouřlivým potleskem přivítali herce Divadla Vizita. Příznivce Jaroslava Duška a jeho improvizací představení Skokan oslích můstků nezklamalo, dokonce nás mnozí po skončení přemlouvali, ať určitě za rok „Duška“ pozveme znovu…
Jeviště v Městském divadle večer patřilo poslední soutěžní komedii, kterou byla Ayckbournova Postelová fraška. Kolegy z libereckého Divadla F. X. Šaldy uvedla sehraná dvojice pardubických komiků Petra Janečková a Lexa Poster. Patronkou libereckého souboru měla být Květa Fialová, ale bohužel zasáhla vyšší moc, nastala změna v divadelním fermanu a paní Květa musela zůstat v Praze. Festivalové publikum však alespoň na dálku pozdravovala a hercům popřála divadelní ZLOM VAZ.

Rozhovor s Michaelou Lohniskou, představitelkou Sofie ze hry Alana Ayckbourna Postelová fraška

Po kolika letech jste se objevila na pardubickém jevišti?
Po dvanácti, ale mezitím jsem tady několikrát byla. Víte, co mě naprosto dostalo? Když mi paní uvaděčka dávala cenu a řekla mi: „Dám to Vám, protože si Vás pamatuji.“ Myslela jsem si, že když odejdete, tak už po třech letech o vás nikdo neví.
Kolik let jste tady byla v angažmá?
Ani bych to neměla říkat – dvacet tři. Vypadalo to, že už tady i umřu, říkala jsem: „Holky, to už mám předplacený i s tím krematoriem.“ A pak jsem se na prahu staroby náhle zbláznila, řekla jsem si a dost. Najednou se mi zdálo, že divadlo nemá smysl, tak jsem s tím praštila a chtěla jsem si otevřít hospodu… a skončila jsem v Liberci. Dávala jsem výpověď k 31. prosinci a 1. ledna už jsem byla zaměstnaná v libereckém divadle. Na hospodu tedy nedošlo.
Měla jste trému před svými bývalými kolegy a z toho, že jde o soutěžní festival?
Měla jsem trému, ale z úplně jiného důvodu. Kolegové byli tak neobyčejně laskaví, že za námi před představením nebyli, takže jsem netušila, že tu někdo je a že to je soutěžní, jsem také nevěděla.
Našla byste ve své roli nějaké situace z Vašeho života?
V mojí roli až tak ne – nikdy jsem nebyla tak dlouho vdaná, ale všechny ostatní situace, například sestavování nábytku dobře znám. Jako samostatně žijící žena buduji takovým způsobem, že nakoupím v Ikeji a pak do toho buším. V této komedii každý, každého věku najde něco svého. Alan Ayckbourn opravdu zná život se všemi blbinami, které děláme. Myslím si, že to připomíná humor Feydeaua, až na to, že Ayckbourn je laskavější. Také režisér Ivan Rajmont vždycky říkal: „Jsou to strašně milí lidé, kteří se mají rádi, a všechno dělají z laskavosti.“.
Jak probíhalo zkoušení s panem Rajmontem?
Úžasně. Je to velký perfekcionalista – hodně jsme se nadřeli. Tato hra má druh humoru, který musí být přesný, aby fungoval, takže byl velmi nekompromisní a nic nám neodpustil. Ale bylo to nádherné.
Jaké role máte nejraději?
Už tolik nepřemýšlím nad tím, které role bych chtěla hrát. V Pardubicích jsem byla vedena za tragédku. Teď v Liberci hraji v jedné operetě tzv. „komickou starou“ a neuvěřitelně se tím bavím. Vždycky si říkám, že to, jaká role je, se pozná, až když je to hotové. Viděla jsem spoustu krásných her úplně zvoraných a viděla jsem mnoho blbých textů zahraných tak, že z toho vzniklo nádherné představení. Takže o tom v tomto ohledu moc nepřemýšlím.

lp

Táta mě trabantem odvezl do divadla
Rozhovor s Martinem Poláchem, představitelem Nicka v inscenaci Postelová fraška Divadla F. X. Šaldy Liberec

Jaké je strávit celé představení v posteli?
Nádherné. Naprosto úchvatné. Postelová fraška je pro mě půvabná právě tím, že mohu být celou dobu na scéně. Někdo by řekl, že ležet na jevišti a čekat, až na vás přijde řada, je hrozné. Já to naopak cítím jako velkou výhodu, protože slyším kolegy i diváky, nasávám atmosféru, nevyruší mě ani nikdo na chodbě, kvůli čemuž bych vypadl z role. Říkám tomu tobogán, protože na začátku nahoře nasednu a celé představení sjedu až dolů. Vadí mi, když člověk zůstává na jevišti za každou cenu, jen proto, že si to vymyslel režisér, a aniž by to fungovalo. Ale u tohoto představení to mám rád.
Měl jste někdy podobné bolesti zad jako váš Nick?
Nemám zatím se zády velké problémy, ale čeká mě to jako všechny s vysokou postavou, kteří se kvůli výšce už v dětství hrbili. Problémy se zády si navíc vytrpěl i můj tatínek. Režisér Ivan Rajmont, když jsme Postelovou frašku zkoušeli, dlouho říkal, že ještě nejsem věrohodný. Rozhodl jsem se tedy, že na roli zapracuji, a koupil si basu piva. Naložil jsem do ní ještě nějaké mouky i láhve s minerálkami, pro které mě poslala manželka, a sáhl pro přepravku do auta. Jak jsem ji nadzvedl, pěkně to křuplo a já proležel celý zoufalý víkend v posteli. Když jsem v pondělí přišel na zkoušku, režisér zářil a říkal: „To je ono! Teď to má ty grády, Martine.“ Přiznal jsem mu svou metodu až zpětně, tehdy jsem si ji nechal pro sebe, takže to vypadalo, že to tak hraji, že jsem opravdu zapracoval na roli. Záda se pak naštěstí po dvou dnech přestala ozývat. Ale bojím se, že chronické vracející se bolesti zad jednou přijdou.
Byl jste v Pardubicích v angažmá, vzpomenete si na zdejší začátky?
Na vše si vzpomínám. Hrál tu totiž už můj otec, takže Východočeské divadlo znám zevnitř od dětství. Když jsem byl nemocný a nemohl do školy, máma mě zabalila do deky, táta mě trabantem odvezl do divadla, kde mě posadil do lóže, ze které jsme mimochodem dnes nastupovali, a sledoval jsem zkoušení. Tak jsem viděl třeba celou přípravu Tylovy Paní Marjánky, matky pluku. Tehdejší vůně šminek, která byla cítit už na vrátnici, mi dodnes chybí. Nešlo jen o čichový vjem, ale o vůni celé atmosféry. Pak mě Michael Tarant ve čtvrtém ročníku DAMU koupil, což jsem byl moc rád. Zůstal jsem tu ale jen chviličku.
Z Pardubic jste odešel rovnou do Liberce?
Musel jsem na vojnu a po návratu z ní jsem již s některými zdejšími lidmi z vedení nesouhlasil, rozhodl jsem se tedy nevrátit a odejít natruc do Liberce. Ale jen na chviličku, hned po změně vedení jsem se plánoval vrátit. Mezitím jsem ale potkal jednu sopranistku a... už jsem v Liberci čtrnáct let.
Na severu chcete zůstat?
No, kdybyste v Pardubicích snesli ještě operní soubor, jsem hned zpátky i se sopranistkou. Ne, vážně, je to samozřejmě složitá otázka, i proto, že v Liberci jsem moc spokojený.
A kdyby přišla nabídka na hostování?
Kdyby přišla z Pardubic, okamžitě ji beru! Teď jsem tu po představení a nestíhám si se všemi známými, které tu mám, ani pohovořit. Opravdu rád bych se sem vrátil. Přiznávám, že zahostovat si zde, je můj sen.
Sníte v souvislosti s tím i o nějaké konkrétní roli?
Ne, to vůbec. Určitě bych nechtěl hostovat v hlavní roli. Ta by mě moc svazovala a měl bych trému, kvůli které bych nabídku možná ani nepřijal. Ale kdyby si mě sem vzali na něco malého, kde by nebylo co pokazit...

hh – mo

Rozhovor s Janou Uherovou, dramaturgyní GRAND Festivalu smíchu

Porota hodnotila komedie letošního ročníku festivalu podle nových pravidel, proč jste k tomu přikročili?
Měli jsme pocit, že se při rozhodování o nejlepší komedii až na konci programu trochu taktizovalo, že se mohla porota rozhodnout udělit cenu například herci jen proto, že byla dobrá inscenace, v níž se objevil, a která by jinak nebodovala. Za druhé jsme měli pocit, že mohl být někdo z porotců přemluven, aby se rozhodl jinak. Každopádně myslím, že soutěž nebyla zcela objektivní, novou podobu hodnocení považuji za mnohem transparentnější.
Přijali porotci jiný systém?
Myslím, že ano. Poměrně rychle po představení produkci zhodnotili, udělili jí body od jedničky do pětky. S ředitelem divadla Petrem Dohnalem jsme ještě před přehlídkou zkoušeli různé inscenace bodovat, abychom zjistili, jaký princip hodnocení může nejlépe fungovat.
Kdo rozhoduje o tom, které tituly se objeví v programu?
Všechny komedie zhlédnu já a někdo z užšího vedení divadla. Jedeme na představení, mluvíme o něm a bodujeme ho. Před uzávěrkou festivalu vyjde až deset zajímavých inscenací, které pak zápolí o vítězství. Kritéria pro výběr na festival jsou dvě – komedie musí být zábavná, je ideální, když se jí lidé smějí. Za druhé musí být dobře udělaná, kvalitní. Také ráda vozím představení, která jsou novinkou či uvádí nový překlad, nebo jde naopak o úplně klasický starý text, který někdo objevil pro jeviště po sto letech.
Festival je organizační kolos a většina zátěže spočívá na Vašich bedrech. Asi si hodně oddechnete, až to celé skončí…
Oddychovat budu asi jen tři hodiny, protože hned v pondělí jedu na Čarodějky z Eastwicku Městského divadla Brno. Ve středu pak mířím do Divadla J. K. Tyla Plzeň na první potencionální inscenaci příštího ročníku – na Celebrity s. r. o. Oddechový víkend přijde možná někdy v dubnu.

mo – hh