FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y  (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)

VČERA z inscenace hry Za scénou Moravské divadlo Olomouc foto: Michal Klíma z inscenace hry Ťululum, Pražská konzervatoř foto: Michal Klíma inscenace Letí smetí pražského souboru BUFO foto: Michal Klíma bluesový klavír a známý „chraplák“ našeho kamaráda Jiřího Šlupky Svěráka příjemně naladil diváky foto: Michal Klíma DNES Postelová fraška (Divadlo F. X. Šaldy Liberec) foto archiv Divadla F. X. Šaldy ZÍTRA komedie Raye Cooneyho 1 + 1 = 3 Divadelní soubor Eduarda Vojana Brněnec foto: web Obecního úřadu Boleradice Stalo se... Josef Vrána, herec inscenace Za scénou Moravského divadla Olomouc foto: Michal Klíma Václav Postránecký, kmotr pátečního představení foto: Michal Klíma Zdeněk Dušek, režisér olomoucké inscenace Za scénou foto: Michal Klíma

17. února 2007

Dnes Vás pobaví

Poslední soutěžní komedií, která bude usilovat o titul Komedie roku 2006, je Postelová fraška Divadla F. X. Šaldy z Liberce.

A zítra Vás rozesměje

Od pěti hodin se na Komorní scéně Anežky České mělo konat vynikající představení Tři mušketýři plzeňského Divadla Alfa. S lítostí Vám musíme oznámit, že z důvodu náhlého onemocnění v souboru jsme „Mušketýry“ museli zrušit. Omlouváme se.
Od šesti večer se však Vaše bránice opět rozechvějí, na Horonovickou scénu totiž zavítá brněnský Divadelní soubor Eduarda Vojana Brněnec, který Vám komedií Raye Cooneyho 1 + 1 = 3 dokáže, že se právem řadí mezi nejlepší české ochotnické soubory.
A protože festival v neděli končí a Vy jste již všechny soutěžní komedie viděli. Co dále Vás tedy ještě čeká? Ano, výsledky festivalu! Která komedie si odnese titul Komedie roku 2006 se dozvíte zítra od osmi večer v Městském divadle, kde se koná Galavečer smíchu. Za přítomnosti kamer České televize Vás večerem provedou Jiřina Jirásková a Lucie Štěpánková.

Stalo se šestý den…

Festivalový pátek zahájilo v deset dopoledne na Hronovické scéně herecké „podhoubí“ z pražské konzervatoře. Studenti zahráli studentům povedenou Feydeauovu frašku Ťululum.
Večer se po půl sedmé ve foyer Městského divadla rozezněl bluesový klavír a známý „chraplák“ našeho kamaráda Jiřího Šlupky Svěráka a příjemně naladil diváky, kteří se přišli podívat, jak dokáže olomoucký soubor udělat dobrou komedii. Naopak, jak komedii nedělat nám předvedl kmotr pátečního představení Václav Postránecký. Připravil si kratičkou etudu, co to znamená, když se řekne, že si někdo na jevišti „utírá nos židlí“. Tedy, předvedl to samozřejmě s humorem… Pak už manželé Novotní, kteří večer moderovali, přenechali jeviště kolegům z Moravského divadla, kteří měli v Pardubicích trojí kontrolu – přijel režisér představení Za scénou Zdeněk Dušek, umělecký šéf činohry Václav Klemens i ředitel olomouckého divadla Mgr. Václav Kožušník. Salvy smíchu a dlouhotrvající potlesk diváků byly zaslouženou odměnou pro herce i pro umělecké vedení divadla.
Na Hronovické scéně se večer roztančil pražský soubor BUFO v roztodivných situacích, kromě jiného i vtipně ukázal život obtížného hmyzu. Představení Letí smetí bylo dalším důkazem, že pohybové divadlo může být výborné a veselé, a diváci jejich um bouřlivým potleskem patřičně ocenili.

Rozhovor s Josefem Vránou,
hercem inscenace Za scénou Moravského divadla Olomouc

Pro pardubické diváky jste starým známým, dnes jste se před ně znovu postavil. Neplánujete dlouhodobější návrat?
Druhou polovinu svého dosavadního života jsem s přestávkami prožil v Pardubicích, pak mě osud odvál do ostravské Arény a později do Olomouce. Divadlo mi velmi pomohlo znovu se nadechnout, což byl opravdu zázrak. Říkám to možná emočně, ale je to tak. Pardubice jsou pro mě domov a asi bych se sem zase rád vrátil.
Máte odsud už nějakou konkrétní nabídku?
Zkouším tu teď inscenaci Vítězství s režisérem Mariánem Peckem. To je bezvadný člověk, se kterým jsme dělali v Klicperově divadle Hradec Králové Pastýřku putující k dubnu. Od té doby jsme si stále říkali, že bychom se rádi potkali i pracovně. Pak bych tu měl ještě do konce sezóny s Jiřím Seydlerem zkoušet Romula Velikého Friedricha Dürrenmatta.
V zákulisí divadla se skutečně děje něco podobného, jako mohli diváci vidět v představení?
Někdy ano. I když v inscenaci je to samozřejmě zveličené. Je příjemné hrát o problematice, kterou člověk důvěrně zná, zároveň je však těžké nadsázku nepřehnat, aby se z komedie nestala přílišná fraška.
Jste obsazovaný spíše do rolí jiného typu, dnešní citlivka vám evidentně sedl...
Mně už dávno říkali, že si vytvářím pověst drsňáka, že kolem sebe buduji krunýř, ačkoliv ve mně ta dušička tak nějak je.

mo – hh

JSEM POVĚRČIVÝ
Rozhovor s Václavem Postráneckým

Dnes jste při zahájení zahrál krásnou scénku s rýmou, už se Vám stalo, že by se Vám kvůli rýmě těžce hrálo?
Herce obyčejně všechny nemoci opouštějí ve chvíli, kdy se objeví na jevišti, i zlomeniny přestávají bolet, takže do téhle situace jsem se nedostal. Ale když bych ještě někdy předváděl utírání si nosu židlí, tak bych na to diváky musel nejdřív dopředu upozornit – to jsem myslím udělal chybu, že jsem neřekl, o čem to je, protože mi někdo z diváků hodil papírové kapesníky. Na druhou stranu to pro mě byla poklona, že lidé uvěřili, že jsem nastydlý, aniž bych byl – dvojí kýchnutí se povedlo.
Máte nějaký důvod, proč jste si vybral zrovna Moravské divadlo Olomouc?
Ne, vyšlo na mě náhodou.
Jste spokojen s představením, kterému jste dělal patrona?
Jsem, i když bych to režíroval úplně jinak. Ale bylo to inspirativní, docela jsem se poučil.
Zmínil jste se o režii, sám jste natočil film Travis, chystáte se opět něco režírovat?
Je to problematické s penězi, ale nějaké scénáře jsem zrovna oprášil a chystám se je předělat – nabízí se nějaké možnosti. Nechci o tom mluvit, abych to nezakřikl.
Nejdříve jste se vyučil zámečníkem, jak jste se potom dostal k divadlu?
Já se vyučil, abych udělal radost svému tatínkovi – v den, kdy jsem dostal výuční list, tak jsem mu ho předal a šel jsem k divadlu. Jako zámečník jsem nikdy nepracoval. Už v sedmnácti letech jsem nastoupil do Uherského Hradiště jako elév, takže jsem dělal divadlo od píky.
S jakou pro Vás nejzajímavější osobností jste se na jevišti setkal?
Musel bych jmenovat řadu lidí, jejichž jména by vám patrně nic neřekla, ale pro mě byli rozhodně velmi důležití.
Obdivoval jste někoho ještě předtím, než jste se dostal k „velkému“ divadlu, s kým jste si později sám zahrál?
Ne, tím jsem neprošel, nikdy jsem neochotničil. Hrál jsem s těmi nejlepšími herci hned od začátku – už jako dítě jsem byl na jevišti s Rudolfem Deylem ml., Jaroslavem Marvanem, Jiřím Sovákem, Vladimírem Menšíkem. Bral jsem to jako poměrně všední věc, přišlo mi normální být ve styku s těmito lidmi. O to víc jsem pak ocenil lidi jako Roman Vesánovský nebo Ivan Knotek, kteří mi doporučili, co mám číst, čeho si mám všímat, takže to byli lidé pro mě důležití, kteří se zasloužili o to, že jsem se naučil myslet o divadle, vnímat divadlo, cítit divadelně. Ti o tom rozhodli, ne ti slavní.
Jaké role máte na jevišti nejradši?
Povedené. Každý kumštýř ví, že k úspěchu je stejně daleko jako k neúspěchu. Každý, ať dělá cokoliv, se snaží o to nejlepší a ne vždycky se to podaří. Vždycky se to nějak podaří, ale to, aby se to podařilo opravdu – až do stropu, to bývá docela vzácné. Mám rád role, které se mi hodně povedou, nebo alespoň víc povedou, než nepovedou.
Která role, z těch, které v současnosti hrajete je pro Vás ta nejoblíbenější?
V tuto chvíli je to Kemp ve hře Morrise Panycha Moje teta, tvoje teta. Je to takový zoufalec, který na co sáhne, to pokazí – vyroste mu trpaslík, spadne na něj kadibudka. Je to nešťastník, který ale navzdory tomu, že zůstane nešťastníkem do smrti, něco pochopí, něco se naučí, a to mu pomůže snášet prohry.
Jaké jsou teď Vaše plány do budoucna?
To už jsme zase u plánů – jsem pověrčivý – neřeknu nic.
Když se divadlu věnujete tak dlouho, pořád Vás to baví, nebo jsou chvilky, kdy byste s tím nejradši praštil?
Mě to baví čím dál víc, ale najdou se i chvilky, kdy bych s tím praštil, ty ale nejsou kvůli divadlu, jsou většinou kvůli blbům, kteří nemají u divadla co dělat.

lp

Rozhovor se Zdeňkem Duškem,
režisérem olomoucké inscenace Za scénou

Pardubičtí diváci vás znají jako režiséra komedií, inscenujete také vážné hry?
U mě jde o stigma režiséra na volné noze. Režisérům se stálým úvazkem připadá málo dělat komedii, chtějí si spíš vyzobávat perličky. Do provozních komedií, které mají za úkol „jen“ pobavit, se jim nechce. I proto, že si jich nevšímá kritika, protože v nich není myšlenka, kterou by byla třeba hledat, chybí v nich filozofie – i když s tím já nesouhlasím. Jediné divadlo, které po mně nechtělo jen smích, byl Zlín. Za týden tam ale začínám zkoušet situační komedii. Po Figarově svatbě získali pocit, že je mám dělat.
V Pardubicích se vyskytujete nejen jako festivalový host, čeká zdejšího diváka další vaše režie?
Měl bych tu v příští sezóně připravovat Čechova, na což se těším. On psal vlastně také komedie, ale s myšlenkou.
Připadáte si někdy jako postava režiséra v této hře?
Konkrétně u této inscenace jsem byl až druhým, protože prvním se stal Josef Bartoň, který se do své role režiséra Lloyda vžil natolik, že pak často režíroval i mě. Takže jsem byl v tomto případě takovým asistentem pana Bartoně. S Lloydem se ale v mnohém ztotožňuji, protože Michael Frayn vytáhl podstatu divadelní komunikace, nahlíží do dušiček herců i režisérů. Mimochodem Lloyd není žádný hlupák, předvádí celou škálu taktických fíglů, které režiséři často používají. To již říkali avantgardní umělci, že divadlo postavené na hercích je velmi nespolehlivé, že záleží na tom, jak se účinkující vyspí.
A na dnešní představení se vyspali jak?
Po tom, v jakých byli před začátkem nervech, a po dlouhé cestě z Olomouce, kdy hned po příjezdu nastoupili na orientační zkoušku, podali velice hrdinské výkony a jsem jim za to vděčný.

hh – mo

---