FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y  (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8)

Hráči, divadlo Rokoko STALO SE PÁTÝ  DEN   Páteční festivalový program zahájila na Hronovické scéně hra Šampionky, ve které do Pardubic doběhly Katka Janečková, Simona Postlerová (obě na fotografii) a Zuzana Katolická. Šampionky pražského Studia SAINT GERMAIN klubu Rock Café písněmi doprovodil frontman kapely Chinaski Michal Malátný. Kmotrem páté soutěžní komedie byla Luba Skořepová, která zatím nevynechala ani jeden z ročníků GRAND Festivalu smíchu a přiznala, že už teď se těší na další... O cenu Komedie roku včera již počtvrté usilovalo Slovácké divadlo Uherské Hradiště, letos do soutěže vyslalo hororovou muzikálovou komedii Adéla ještě nevečeřela. Vladimír Doskočil si na závěrečné děkovačce možná zavzpomínal na rok 2003, kdy na GRAND Festivalu smíchu získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon v komedii Na tý louce zelený. Herec a tiskový mluvčí uherskohradišťského Slováckého divadla Josef Kubáník si na rautu popovídal se členem poroty Janem Kolářem. Tomáš Šulaj Práskni do bot

sobota 7. března 2009

Dnes soutěží

Aby divadlo Rokoko mohlo na našem festivalu zahrát Gogolovu komedii Hráči, musel hlavní protagonista inscenace Michal Dlouhý přerušit dovolenou v Itálii. Věříme, že přijede včas a v pořádku a celý soubor úspěšně zabojuje v soutěži o mety nejvyšší.

A zítra vás pobaví

Ve čtyři hodiny odpoledne se foyer Městského divadla rozezní krásnou lidovou hudbou – herci domácího souboru vás zde jistě potěší muzikálkem Janík, hojahoj, zbojník! Příjemné melodie, sklenka vína či šálek kávy a humor – co víc si v neděli odpoledne přát!

Odpolední pátá hodina odstartuje kultivovanou zábavu také v Divadle 29, kde herci pražských divadel spolu s divadlem Viola představí další úspěšnou sérii Čechovových povídek v komedii nazvané Nějak se to zvrtlo.

Krásným zakončením vlahého víkendu může být od sedmi hodin v Městském divadle rozpustilá komedie Charleyova teta z Městského divadla Brno, která bude posledním soutěžním želízkem festivalu.

---

Detektivní hrdinové o detektivkách

Po včerejším představení Adéla ještě nevečeřela divadelního souboru z Uherského Hradiště jsme na vteřinku od hodování na rautu vyrušily několik herců, abychom se zeptaly, jaký je jejich vztah k žánru detektivky, popřípadě mají-li nějakého nejoblíbenější detektiva.

Andrea Nakládalová / Květuška: Detektivky mám ráda, protože mě vždy baví to rozuzlení. Já si totiž vždycky myslím, že vím, kdo je vrah, ale nikdy se nakonec netrefím (smích).

Nejoblíbenější detektiv by měl být samozřejmě Nick Carter, ale pro mě je to Sherlock Holmes.

Pavel Majkus / policejní ředitel: Abych řekl pravdu, detektivky mě moc nebaví, takže ani detektiv nebude žádný favorit. Ale poslední dobou mám docela rád Hercula Poirota, i když jen televizně. Mnohem radši relaxuji při hudbě a rád si také poslechnu rozhlasové inscenace.

Pavlína Vašková / Hrdá kočka: Úplně kladný vztah k detektivkám nemám, takže vlastně ani žádného oblíbeného detektiva nemám, ale jinak by to byl určitě Nick, to je jasné.

Jiří Hejcman / Rupert von Kratzmar: Žánr detektivky zrovna nevyhledávám, i když můj nejoblíbenější detektiv je a vždycky bude… počkejte, teď přesně nevím, jak se jmenoval, jako Bouček nebo Mňousek…, jde o pohádkovou postavu, takže detektiv-idol z dětství. A jinak samozřejmě Holmes, ještě v té podobě, jak ho zpracoval E. A. Poe. Na novodobé detektivky si nepotrpím.

Tereza Novotná-Mikšíková / Něžná kočka: Detektivky mám moc ráda, jsou pro mě spojené především s dětstvím, vyrostla jsem na nich. Pořád vzpomínám na to, jak jsme s našima jezdili na dovolenou. Vždycky jsme s sebou měli několik knížek tohoto žánru, a když jsme každý dočetli tu svou, pod slunečníkem u moře jsme si je vždycky předávali. Na detektivkách mě pokaždé provokuje hlavně to napětí. Mám ráda Agathu Christie a můj dětský idol je Adam Dalglish, na toho nedám dopustit.

az – jš

---

Tomáš Šulaj alias Nick Carter z „Adély“

Jak se vám hraje role Nicka Cartera?
Báječně, úžasně, skvěle… Teď už se mi to hraje „levou zadní“, ale začátky byly náročné.

Jaký kostým z těch mnoha převleků máte nejraději?
Kostýmů je tam opravdu spousta, ale asi nejlépe se cítím v bílém kostýmu na konci hry. Vždy si oddechnu, když ze mě sundají ten černý kostým napodobující „Supermana“, a těším se na již zmíněný elegantní bílý kostým.

Improvizujete rád na jevišti, nebo se raději striktně držíte scénáře?
V této hře nelze improvizovat, scénáře se musíme držet. Tohle není druh komedie, ve které se dá improvizovat. Jinak rád improvizuji, ale k tomu musím mít spoluhráče, musí nastat absolutní souhra.

Máte raději kladné, či zápornější postavy?
Lépe se určitě hrají ty záporné postavy, už jsem jich odehrál docela dost. Nerozděluji to však, co mám radši a co ne. Je mi nějak jedno, zda hraji klaďase nebo záporňáka, komedii či tragédii…

Jak se vám líbí ve VČD?
Líbí, byl jsem tu už několikrát. Divadlo je velmi krásné a dobře se mi tu hraje!

ld – hn

---

Když dlaždiči mluví jako dlaždiči

Během čtvrtečního odpoledne měla alespoň část festivalového publika šanci v Divadle 29 zhlédnout hru McCaffertyho Práskni do bot, kterou do Pardubic přivezlo Západočeské divadlo Cheb. Pro velké repertoárové nejen oblastní scény je vždy přínosem, když divadlo vedle velkého jeviště disponuje i studiovou scénou. V prvé řadě se tak divadlu otevírá možnost rozšířit svou dramaturgii i o intimní komorní hry, které by se na velkém jevišti „ztratily“. Možnost zahrát si v různých typech prostoru taky prospívá herecké kondici, protože nutí herce pracovat pokaždé s jinými výrazovými prostředky, a tím brání jeho ustrnutí – aby divák dobře slyšel či viděl i na posledním balkóně, musí být herec schopný načrtnout svou postavu zřetelnými ostrými konturami a někdy se může stát, že postava ztratí ledacos z vnitřního prožitku. Dostane–li se zas herec komorního divadla na jeviště velké, může svou roli hrát velmi autenticky a postavu tvarovat třeba jemnými záchvěvy víček, ovšem jeho výkon si užijí diváci maximálně do třetí řady. V neposlední řadě pak studiová scéna otevírá prostor pro hry ještě nevyzkoušené či menšinové, alternativní, o které by bylo škoda ochudit jistý okruh diváků, ovšem velký sál by zaplnily jen těžko.

A právě z tohoto soudku je současná irská komedie o čtyřech dlaždičích, kteří se každý ze zcela jiných, avšak vždy zcela pochopitelných důvodů, rozhodnou ukrást paletu nezaevidovaných dlaždic. Háček je ovšem v tom, že samotnému se nikomu nemůže podařit naložit balíky nepozorovaně do dodávky, ale zasvětit do svých záměrů všechny spolupracovníky by znamenalo zbytečně zmenšit svůj podíl. Komické situace pak vyplývají nejen ze snahy dostat ty druhé co možná nejnápadněji z blízkosti vytoužené palety, ale taky z jazyka hry, který přemírou vulgarismů povyšuje nadávku až na poezii svého druhu. Komicko-dojemné jsou pak situace, kdy se parta chlapíků v montérkách pokouší filozofovat o smyslu současného umění, nebo vůbec pozorování jejich komunikačních zvyklostí – do jaké míry lze před druhými odhalit, že drsná chlapácká duše není možná zas tak drsná, a kdy už je nutné uchýlit se na bezpečnou půdu hovoru o fotbale. Komika a humor mají mnoho různých tváří a Chebské divadlo rozhojnilo festivalový program o další z nich. Je to tvář sice poněkud neuhlazená, ale neméně zábavná.

jš