LASKAVÝ VEČER s knížkou v ruce
Setkání s Danielou Fischerovou

Přímý přenos pořadu uslyšíte na vlnách Českého rozhlasu Pardubice.

Prodej knih Daniely Fischerové s autogramiádou v rámci večera zajistí sponzor pořadu KNIHKUPECTVÍ PEGAS

S Danielou Fischerovou a Jiřím Šlupkou Svěrákem se setkáte na Komorní scéně Anežky České 18. prosince 2003 v 19 hodin

Daniela Fischerová (1948)

Česká spisovatelka. Autorka dramat, dětských knih i knih pro dospělé a filmových scénářů.

foto Festival spisovatelů Praha

BIOGRAFIE

Spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová (narozena 13. 2. 1948 v Praze) absolvovala v roce 1971 studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU; od roku 1972 působila ve Filmovém studiu Barrandov, v letech 1973–74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis a poté ve svobodném povolání. Je členkou výboru Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, jako pedagožka působila externě na DAMU. Od poloviny 70. let se věnuje básnické a prozaické tvorbě pro děti (jmenujme alespoň Povídání s liškou, 1978; O rezaté veverce, 1982; Lenka a Nelka neboli Aha, 1994; Jiskra ve sněhu, 1999 a další).

Jako dramatička se v roce 1979 představila hrou Hodina mezi psem a vlkem, řešící ve fiktivním procesu s básníkem Françoisem Villonem nadčasový konflikt umělce a společnosti (pro alegorické paralely s dobovou realitou byla hra po čtyřech reprízách zakázána a autorčina díla se po sedm let nesměla provozovat). Jinotajný kontext měly i pozdější hry (Princezna T., 1986 a Báj, 1987; Pták Ohnivák, 1999; Náhlé neštěstí, 1993). Daniela Fischerová je autorkou řady rozhlasových her (Čeho se bojí mistr, 1978; Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži, 1989; Neděle, 1991; Velká vteřina, knižně 1997; Andělský smích, 1994), scénářů krátkých, animovaných i celovečerních filmů (Neúplné zatmění, 1982; Vlčí bouda, 1986 [s Věrou Chytilovou]), spoluautorkou vědecko-populární publikace (Hvězdy a osudy, 1993), učebnice (Občanská výchova pro 6.–9. ročník, 1993); povídek (Prst, který se nikdy nedotkne, 1995; Duhová jiskra, 1998) a knihy aforismů (Přísudek v této větě je podmět, 1996). Za svoji divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění. Mezi její záliby patří jóga, astrologie a psychoterapie. Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera.

Národní knihovna, Bulletin plus 2/2003,

Milá a vážená Národní knihovno

Milá a vážená Národní knihovno,

děkuju za vlídnou pohostinnost!

Mám Ti napsat něco na památku – ale co? Nejlepší by ovšem bylo, kdybych měla z čeho vyjít – kdybych ve Tvých zdech prožila fatální setkání, strhující příběh, anebo aspoň dostala nápad na román. Bohužel, nestalo se. Jsem Tvůj naprosto fádní návštěvník a zápletky se v naší společné historii nedohledám. Tedy prosím, vezmi zavděk aspoň tímto přiznáním:

Ke knihovnám vůbec (a k tak velkým, jako jsi Ty, samozřejmě více!) mě váže vztah, jemuž Britové říkají hate–love. Láska s ostnem ne-návisti, nenávist skrz naskrz prosáklá láskou. Co může cítit spisovatel, když Vás vidí, knihovny? Padá na nás inflační marnost – marnost nad marnost a nic než marnost – protože tváří v tvář těm myriádám svazků se všechna naše snaha mění v dávno odloženou školní písanku. Neučteme z nich do nejdelší smrti ani zlomek – tak proč k té velehoře něco přidávat?

Nebyl by lepší nějaký přírodní zákon, který by texty ihned po přečtení anihiloval? Stránka za stránkou by nám mizela z očí v rytmu čtení jako žíznivě hltaná voda ze sklenky. Dočetli bychom – a opět by nastalo čistotné vesmírné ticho. Čtení by bylo nevratné jako zázrak. Přečtený text by mizel navždy – never more! S jakou posvátnou vášnivostí bychom četli, s jakou patetickou vášní bychom psali! Ani žádný darmý odpad bychom nezanechávali – žádný balast, žvásty, omílání, plagování – a ovšem, žádné knihovny!

Ale protože takového přírodního zákona nebylo a není, nezbývá nám, než s vděčností a láskou přijmout Vaši péči, aby ta trocha naší marnosti byla zachována paměti světa. Věřit, že díky Vám si nás v té prahoře knih i po stovkách let někdo najde – a zemřít plni infantilní pýchy, že jsme Vámi byli katalogizováni.

Díky i za to, milá knihovno. A přidávám několik malých textů: jistě Ti neujde, že i ony jsou notně protispisovatelské.

Tvé oddané katalogové heslo
FISCHEROVÁ, Daniela

Jak ministři krmí vrabce

Čínu postihly kruté hladomory a císařský dvůr stále upadal. Už celá staletí skládali hodnostáři literátské zkoušky. Funkce dostali ti, kdo napsali nejduchaplnější esej anebo přednesli strhující řeč. Palác byl plný poetů a mluvků a císař se z nich těšil.

Dělali jeho dvoru čest.

Když měl být zvolen ministr pro odvrácení hladu, císař navrhl básníka pana Li. Císařovna ale řekla:

„Pan Li je nepřekonatelný v krátkých, ba i dlouhých verších a jeho metafory berou za srdce. Ale zde je třeba muže činu. Soudím, že namístě by byl spíše pan Lu.”

„Lu?” svraštil nevrle obočí císař.

„Ten člověk nedá dohromady kloudnou větu. Na veřejnosti koktá a nenapsal jedinou báseň. To není někdo, kdo by reprezentoval náš dvůr.”

„Dovol, můj pane, podrobme je zkoušce. Mají-li nakrmit tisíce lidí, ať nejdřív nakrmí vrabce v ulicích.”

Císař dal ke zkoušce souhlas. První vyšel do ulic pan Li. Už zdálky volal zvučným barytonem, v klasickém rytmu a s krásným přednesem:

„Pan Li svolává všechny vrabce! Pan Li jim nese zrní v kapse!”

Vrabci rázem poplašeně vzlétli a už byli ti tam. Pan Lu mlčky usedl na chodník. Rozsypal zrní kolem sebe na zem. Zakrátko se slétly stovky vrabců a zobaly mu z rukou.

Ministrem pro otázky hladu se tehdy stal pan Lu.

Neznámý čtenář

Suren byl dlouho na duchovní cestě, ale k osvobození mu stále chyběl krůček: neustále soudil druhé bytosti.

Měl velkou knihovnu a celý život ležel v knihách. Byl i jejich nesmlouvavý kritik. Měl skvělý vkus a pevný úsudek.

Když už byl stár, přepadlo provincii vojsko a zabralo i jeho dům. Muži k němu byli slušní a knihovnu mu nechali. Občas přicházel mladý vojáček a prosil o pár knížek – prý si je žádá jeho velitel. Opuštěný stařec měl z těch návštěv radost. Tušil v neznámém čtenáři blízkou duši. Celé noci pro něj vyhledával četbu. Ráno pak kladl chlapci na srdce:

„Vyřiď veliteli, že tento svazek je nesmírně vzácný, je to sbírka básní stará tři sta let. Oceňuji na ní jistý půvab stylu, ovšem téma – jak sám jistě pozná – je na můj vkus příliš lidové. Další spis je pouhý lepší průměr. Já k němu mám řadu vážných výhrad... Ať sem tvůj pán někdy přijde! Jeho soud by mě velmi zajímal.”

Mnoho knih už bylo odneseno a čtenář dosud nenavštívil starce. Suren byl denně nedočkavější.

„Tak mluv!” udeřil na mladého muže.

„Co si o těch knihách myslí? Které z nich si cení nejvíc?”

„Všech přesně stejně.” zněla odpověď.

„To ne!” vykřikl šokovaně Suren.

„Rozdíly jsou přece nebetyčné! A to jak v námětech, tak v jazyce a stylu! Poslal jsem mu zmetky, poslal jsem mu skvosty! Copak tvůj pán vůbec nemá vkus?”

„On je nečte.” skočil mu do řeči voják.

„On jimi topí v lázni. Všechny hřejí dobře. Můj pán je má všechny stejně rád.”

Jak Suren ta slova slyšel, bublina iluze v něm rázem praskla. Došel osvobození.

Mísa medu

Byl jednou jeden Mistr, jehož duch byl hlubší nežli moře, ale on tak strašně koktal, že ho skoro nikdo nechtěl poslouchat. Proto nebyl nijak slavný, měl jen málo žáků a žil kdesi na zapadlé vsi.

Jednoho dne mluvil o slávě a pýše.

Když skončil, vlétl oknem uslzený anděl:

„Jakživ jsem neslyšel tak moudrá slova, a že tu jsem od stvoření světa! Mistře! Ukápnu vám slzu dojetí. S tou budete výmluvný jak anděl. Vaše řeč bude jako hudba v ráji a oslníte davy publika!”

Nechal skanout z oka jasnou slzu, která cinkla jako kapka stříbra. Pak odlétl a Mistr zajíkavě řečnil dále. Slzu nechal válet na stole.

Jeden ze žáků mu slzu ukradl. Brzy se roznesla zvěst o velikém světci, který přednáší tak sladce, že vůkol samy rozkvétají stromy a lidem je blaze jako v jitřním snu. Další žáci koktavého Mistra se teď začli hrnout do městského parku, kde mluvíval nový učitel.

Zůstala jen hrstka nejvěrnějších. Ti věděli, jak se to všechno sběhlo, a rozhořčeně chtěli ztrestat zloděje.

„Vždyť mi prokázal velké dobrodiní.” řekl Mistr. „Když v parném létě na všechno sedají mouchy, dávám na práh velkou mísu medu. Všechen obtížný hmyz se slétne na med a nechá mě v klidu přemýšlet. Bůh mě chraň kletby výmluvnosti! Bůh mě chraň ovádů a much!”

Ale když to říkal, tolik při tom koktal, že žákům prostě došla trpělivost a vydali se do městského parku, kde pohnuti až k slzám vyslechli nového světce.

Měl krásnou řeč o ctnosti pokory.

Národní knihovna, Bulletin plus 2/2003