Laskavé večery s knížkou a se Šlupkou

Jsi známý především jako hudebník, ale málokdo ví, že jsi původním povoláním učitel češtinář. Vzpomínáš rád na svou kantorskou minulost?

Já bych to nazval spíše kantorskou přítomností, protože v současnosti učím na VOŠ a Konzervatoři J. Ježka a na Divadelní fakultě DAMU. Ale ty jsi asi myslela na dobu mého působení na základní škole. To bylo z valné části ještě „za bolševika“, na děti vzpomínám rád, snad jsem to dělal i v té době slušně, to musí posoudit ony. Také rád vzpomínám na některé kolegy, obzvlášť na jednoho, kterého jsem poznal v úplných začátcích na ZDŠ ve Štěchovicích. Nevzpomínám rád na ty ideologické tlaky, jimž byly školy vystaveny, některé věci působí dnes černohumorně, ale tenkrát byla okupace a režim zde byl zločinný, takže občas člověku zatrne. Člověk by na tohle zase ale neměl zapomínat, aby si uvědomoval rozdílnost předešlé a současné doby.

S dětmi jsem jsem dělal i později, chvilku po převratu jsem trochu učil na ZDŠ a gymnáziu, měl jsem dětský sbor, společně s kamarádem Pavlem Půtou jsme s Dismančaty natočili desku Bumtarata na vrata. Teď mám své studenty trochu větší, ale baví mě to, protože i já se učím od nich. Někdy mám ale pocit, že je toho trochu moc a že mi to trošku požírá čas na psaní a na muziku.

Svého času Ti bylo zakázáno vyučovat ve „středním Povltaví“. Jak se to stalo?

Ale to jsme se zmíněným kolegou ze Štěchovic nějak nadávali na režim, pak nás vyšetřovala STB, mě pak vyhodili ze štěchovické školy a přeložili do Velkých Přílep a skutečně jsem nesměl učit v Povltaví. V tom nebylo zas žádné velké hrdinství, já jim u toho výslechu jen řekl, že souhlasím s názory TGM. Ale pojďme si povídat zas o něčem jiném.

Když jsme se rozhodli pořádat Laskavé večery a představit v nich divákům současnou českou literární špičku, vedla naše první cesta k Tobě, nejprve jako k poradci a vzápětí už jako k vůdčí hlavě projektu. Protože jsme zjistili, že autoři, které chceme pozvat, jsou většinou Tví osobní přátelé.

Osobní přátelé, to je myslím silné slovo a nedá se to už vůbec nějak absolutizovat. Je pravda, že se díky tomu, co dělám, s mnoha lidmi potkávám, takže třeba i se spisovateli a básníky. Je pravda, že mám mezi nimi také kamarády, možná i osobní přátele, ale to už jsou vlastně věci intimní. Možná je to všechno také tím, že se s lidmi potkávám rád. Moc rád mám pábitele, poznáš třeba básníky, kteří nenapsali ani jednu báseň, ale line se jim z úst „jedna báseň“. A já rád naslouchám. Jsou to takové moje university.

Jak je vůbec možné, že při intenzívní muzikantské, jak autorské, tak interpretační, a navíc ještě pedagogické činnosti jsi ještě schopen zaznamenávat aktuální slovesnou tvorbu?

Nejsem. Totiž ano, jsem schopen zaznamenávat, to je správné slovo, ale už ne všechno přečíst. Já mám své oblíbené autory, ke kterým se pořád vracím. Taky dám na doporučení čtoucích přátel, kterým věřím. Něco dočtu, něco ne, v něčem si jen listuji… Teď se chystám na Děti půlnoci, přečetl jsem asi sto padesát stránek a je to nádherné, jenže mezitím jsem vytáhl zase Něžného barbara, toho už jsem četl mnohokrát, jsou knihy, ke kterým se vracíš, autoři, kteří tě „mají“, básníci, bez kterých by byl můj život o hodně chudší. Takhle to mám pochopitelně i s muzikou... Já jsem dost nesystematickej. Tuhle jsem se probíral znovu Balzacem a překvapilo mě, jak je to krásný a jak už jsem to zapomněl…Takže občas objevuji objevené, nicméně v kumštu je ten zážitek pokaždé trochu jiný.

Jaké jsou Tvé literární lásky?

Myslíš velké lásky? Jan Skácel, ten je mi moc blízký. Pavel Šrut, Ivan Wernisch… z žijících. Určitě Josef Hora, ale dodnes mám pocit, že ho vlastně neznám. Kainar, pro muziku. Březina, jednak proto, jak staví ty symbolické hrady, ale taky pro úžasný rytmus. To je zajímavý. Já jsem si ho jednou doma četl nahlas, úplně jsem zešílel, křičel jsem si ho. To je jak muzika! Holan je přenádhernej, ale jeho nedohlídneš… Bylo by jich hodně. Reynek, Orten, nedá se zapomenout na Nezvala, Seiferta, vedle nich kníže Mácha a vedle něj třeba Vratislav Effenberger. A víš, že jsou krásný Jiráskovy povídky? Nádherná knížka je Babička, má v sobě impresi, příběh, pro mě i muziku... Škoda, že se z ní stala školní četba, v tom špatném slova smyslu. Taky jsme nemluvili u Hrubínovi, ale to by bylo povídání na hodiny. Už jsem říkal, že nejsem moc systematický, možná trochu obžerný. Také se mi líbí knížky Patrika Ouředníka, což je kamarád v Paříži.

Komu budou patřit následující Laskavé večery?

Příští bude patřit Ludvíku Vaculíkovi. Pavel Šrut mi, když jsme jeli do Pardubic, připomněl Petra Kabeše. To je básník, kterého si taky velmi cením, a on je snad přímo z Pardubic a jel by sem rád. On je básník zvláštní, uzlovitej, rve se s textem, drtí ho a skládá. Taky bych rád oslovil Arnošta Lustiga, Jiřího Suchého, Sašu Berkovou,Vladimíra Binara, Ivana Binara, Hůlovou, ještě jsem ji nečetl (jen ukázky), ale myslím, že bude zajímavá… Taky záleží na vás, na Tobě a na Jirkovi Seydlerovi, koho chcete pozvat. A nejvíc na autorech samotných, jestli budou chtít do Pardubic přijet. A aby se jim chtělo, asi zase záleží trochu na mně. Za to cítím zodpovědnost, snad se to povede. Ale Vladislava Vančuru už si sem bohužel nepozvu.

Škoda... Ale i tak se máme nač těšit. Díky!

Jana Pithartová, Divadelní zpravodaj duben 2003