Petra Janečková se vrací na jeviště v nové roli

Bude to bezmála patnáct let, co jsem poznala PETRU JANEČKOVOU, tehdy ještě studentku JAMU v Brně. Zkoušela jsem v Pardubicích komedii Pozvání na zámek a herečka Šárka Brázdová nečekaně onemocněla. Měli jsme týden před premiérou. V pátek jsme zavolali Petře do Brna, ta neváhala, v sobotu přijela a nastoupila do téměř hotové inscenace. Okamžitě se chopila příležitosti a s krásnou dravostí mladého člověka nazkoušela postavu, kterou hrála až do derniéry. A ve Východočeském divadle už zůstala! Odehrála obrovské množství rolí, velkých, titulních i menších, hrála, zpívala, moderovala. Na nějaký čas ji před třemi lety „zastavila“ mateřská dovolená. Nějakou dobu ji zajímala jenom dcerka Karolínka, pak postupně začala hrát ve svých nazkoušených inscenacích. Při příležitosti jejího návratu do procesu zkoušení nového muzikálu jsem jí položila pár otázek.

Petro, po mateřské dovolené se pomalu vracíš do divadla. Už hraješ v Bláznivých nůžkách, odehrála jsi několik repríz nedávno stažené Černé komedie, můžeme tě vidět v obnovené muzikálové komedii My Fair Lady. Od února však zkoušíš novou inscenaci, muzikál Zpívání v dešti. Myslím si to jenom já, nebo to vnímáš tak i ty, že muzikál je žánr tvého srdce?
Já ti ani nevím, skoro se mi to nechce takhle specifikovat. Miluju herectví, to především, a je pravda, že ráda zpívám a (ještě radši) tančím; takže čím komplexnější je role, tím líp, v tom ti jistě dám za pravdu. Spíš mám role svého srdce a mezi ně patří nejen muzikálové jako Líza (My Fair Lady), Velma Kelly (Chicago), ale i činoherní – Marie (Věno slečny Laury), pokojská Julie (Úžasná svatba), Bertilda (Ondina) nebo Barbara (Bláznivé nůžky).

Co je na muzikálu nejvíce vzrušující a co naopak nejvíce zrádné?
Právě to propojení herectví, zpěvu a tance. Je vzrušující a krásné, když se to daří tak, že si ani neuvědomíš ty předěly jednotlivých složek. Zrádné je, když role vyžaduje určitou specifikaci, kterou herec v činohře poměrně „lehce“ vytvoří, ale dát ji do tance nebo zpěvu může být velmi obtížné. Taky může být pěvecký part mimo náš používaný rozsah, to se pak musí na zkušebnu a dřít a dřít. Stejné je to i u tance. Mí kolegové mi jistě dají za pravdu.

Petra Janečková a Zdeněk Rumpík
v inscenaci MY FAIR LADY
foto Michal Klíma

Je nějaká role, ať už činoherní či muzikálová, která tě ve tvé herecké kariéře minula a tebe to mrzí?
Ne. Takhle neuvažuju. Člověk tím zbytečně plýtvá energií a nesoustředí se na důležité věci. Navíc Pardubice jsou ke mně od začátku velmi štědré – jak na množství, tak na rozmanitost rolí.

V jakém muzikálu, a teď nemyslím jenom pardubické poměry, ale soustřeďme se na nabídku v celé republice, by sis přála hrát a cítíš se na to?
Já bych to rozdělila. Přála bych si zahrát v muzikálech Miss Saigon, Bídníci, Cabaret, Funny Girl nebo třeba v muzikálu Mamma Mia. A jestli se na ně cítím? Mentálně v podstatě ano, ale fyzicky momentálně moc ne. A pěvecky mám taky dost co zlepšovat.

Co je pro tebe při návratu do kolotoče hereckého zkoušení, hraní a učení textů nejtěžší?
Nejtěžší je ráno co ráno opouštět Káju, protože doposud jsem to dělala spíš sporadicky a nepravidelně. Teď to je téměř každý den. A co se týče té herecké stránky? U prvních Nůžek nebo My Fair Lady jsem měla co dělat, abych to vůbec dohrála. Musím si opět zvyknout na koncentrovaný tříhodinový večerní výkon po celém dni, který začíná velmi brzy a kdy řeším úplně jiné problémy.

Každé letní prázdniny, alespoň co si pamatuju, jsi navštěvovala taneční kurzy. Jak jsi na tom pohybově dnes? A jak si udržuješ kondici?
Au! To jsi uhodila hřebíček po hlavičce! Použiju slova kamarádky – mateřství si vybralo svou daň. A protože jsem takzvaná „starobná“ matka (smích), vybralo si daň nemalou. Čeká mě operace kolena a možná i páteře, ale protože pilně cvičím, doufám, že té druhé se vyhnu. Takže kurzy budou muset počkat, třeba až Kája povyroste a bude moct jezdit se mnou.

My, co nejsme herci a nestojíme na jevišti ve světle reflektorů před plným hledištěm, si tu situaci ani neumíme představit. Co je pro tebe na tom nejzajímavější a co nejtěžší?
Oslovit diváka. Někdy ho rozesmát (a to je pěkná dřina), jindy ho rozplakat nebo ho přimět, aby spolupracoval, aby přemýšlel a sdílel to, co se děje na jevišti. Takže bychom v roli měli být pravdiví. A každou bychom se měli pokusit ztvárnit jinak, nově, čerstvě, voňavě.

Míváš trému? A kdy?
Obrovskou!!! V podstatě vždy! Použiju termín z matematiky, kterou mám ráda, je to přímá úměra trémy vůči tomu, jak je role velká, složitá a jak je věc nazkoušená.

Kterou fázi na realizaci inscenace máš nejraději – zkoušení, generální zkoušky, nebo hraní?
Teď už všechny fáze. Dřív jsem se bála všeho: prvních čtených zkoušek, protože jsem dislektik, prvních aranžovacích, protože se ztrapním, a nakonec premiér, jestli to publikum přijme, jak má. Teď už vím, že se herec občas přeřekne a že na zkouškách máme povinnost být trapní, abychom vyčistili, co ano a co ne. (smích) A premiéry jsou těžké pořád – zhodnotí se celá ta dvouměsíční dřina?

Když nazkoušíš roli, tak ji hraješ pokaždé stejně, nebo někdy uděláš na jevišti něco nového? Improvizuješ na jevišti? Upozorníš na to partnera (myslím hereckého, samozřejmě) předem?
Určitě se snažím dodržet nazkoušený základ, ale nejsem ten typ, co si opakuje repliky před zrcadlem a co se v portále rozplakává, aby byl dojat na jevišti. Nesu si základní situaci a text a nechávám to plynout. A když se přihodí něco nečekaného, snažím se to vzít do hry. V Nůžkách je improvizace součástí představení a to mě moc baví. A myslím, že i mé kolegy a diváky.

Už tě někdy kolegové na jevišti něčím zaskočili? Mile či nemile…
Určitě ano, jen si teď nevzpomenu. Na co si ale vzpomínám dobře, je „Klub šmíráků“, který jsme založili při hraní Princezny se zlatou hvězdou na čele. Do klubu kromě mě patřil Jirka Kalužný a Pavel Doucek. Složili jsme slib, že se budeme na jevišti překvapovat, aniž tím utrpí inscenace nebo divák. To bylo super! Dokonce jsme měli průkazy a vybírali členské příspěvky. Tím bych klukům chtěla vzkázat, že příspěvky mám pořád u sebe a že to roztočíme na derniéře Donaha!, kde hrajeme všichni tři.

Po mnoho let připravuješ mladé adepty hereckých škol, většinou jsou to pro ně vůbec první lekce herectví. Vím, že to neděláš pro peníze. Co tě na tom baví? A jaké máš úspěchy?
Asi mě baví sledovat ten pokrok, jaký udělají. Jsou to nepopsané listy, které musím téměř animovat a předehrávat jim, co a jak mají udělat. Oni koukají, co že to po nich vůbec chci. Postupně jsou samostatnější. Přijít na to, jak odstranit jejich neduhy, je jednak radost, jednak moje vlastní herecká hygiena.

Kdyby byla ta možnost, učila bys na nějaké herecké škole?
Nevím. Kdybych věděla, že těm lidem mám co předat, tak snad ano. Ale je těžké o tom přemýšlet teď, když se pozvolna vracím na jeviště. Jedno vím jistě, nevyměnila bych hraní za učení.

Vraťme se ale k muzikálu Zpívání v dešti, který bude mít brzy premiéru. Postava Liny není zrovna kladná. Nevadí ti to? Na druhou stranu však nabízí velkou možnost „vyřádit se“ na jevišti…
Jak říkáš, dává prostor se vyřádit a na to se těším. A mým úkolem také je, aby se diváci bavili, a to i přesto, že je to záporná role. Aby ji pochopili, nesoudili, protože ona si to nakonec pěkně slízne. (smích)

Lina podobně jako Líza Doolittleová v My Fair Lady, kterou hraješ, má problém s mluvou a bere lekce správné výslovnosti. Lina však na rozdíl od Lízy nedobrovolně a nerada. Je to pro tebe výzva, nebo máš strach, aby ses neopakovala?
Nebojím se, že se budu opakovat. Je tam sice něco společného, ale také mnoho rozdílného. Výzva je v tom, aby má vada řeči působila vtipně a přirozeně, aby diváky neobtěžovala.

A nakonec se tě zeptám na tvou poslední velkou roli – roli matky. Karolínce už budou dva roky. Co ti mateřství dalo a co vzalo?
Tak to je na další samostatný rozhovor! (smích) Je to paráda! Kromě toho, že přímo hltám všechny pokroky Káji a snažím se jí být dobrou mámou, má to ještě vedlejší účinky. Odpočinula jsem si od divadla, takže se tam pokaždé moc těším. Provoz divadla je teď velmi nabitý a já vím, že když jsem toho měla tak moc, bylo těžké tam nechodit jen jako do práce. Leccos mě pak někdy vykolejilo, rozčílilo. No a Kája je teď v období, kdy začíná opakovat slova a rozumí stále více věcem. Jí sama. A to vše je neuvěřitelná sranda. Tuhle jí Láďa říkal: „Otoč se na mámu, když s tebou mluví.“ Za něco jsem ji totiž kárala a ona se dívala bokem. V té chvíli, jak to dořekl, se jí na rtech objevil neuvěřitelně kouzelný úsměv a začala se otáčet okolo své osy, jak to dělá, když spolu trsáme. A pak vychovávejte… (smích)

Petro, přeji ti hodně legrace a sil při výchově dcery a do premiéry Zpívání v dešti ZLOM VAZ!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 4/2012