Neumíme být bez divadla,
říkají Petra Janečková a Ladislav Špiner

V poslední době se okolo našeho divadla mluví hodně mimo jiné v souvislosti s Cenou Thálie pro činoherce do 33 let, kterou získal člen hereckého souboru Ladislav Špiner. Proto bylo tentokrát zcela jasné, kdo by se měl „partnerského rozhovoru“ účastnit – LADISLAV ŠPINER a PETRA JANEČKOVÁ, která s ním jeho radost doma sdílí. Rozhovor mnoha zvuky doprovázela jejich dcera Karolínka, která 22. dubna oslavila své první narozeniny.

Jak jsi reagoval, když ses dozvěděl, že ti bude udělena Cena Thálie? Jistě ses to dozvěděl mnohem dříve než kdokoli jiný.

Láďa: Samozřejmě. Dozvěděl jsem se to, když jsem seděl v šatně…

Petra: Ne… To se ti asi spojilo, že jste to v šatně probírali…

Láďa: Jasně, byl jsem doma. Ale já si to vůbec nepamatuju. Petra si to pamatuje líp… Proto jsem ti říkal, ať uděláš rozhovor jenom s ní a ne se mnou…

Jak to tedy bylo?

Petra: Láďovi někdo volal a on rázně: „Prosím?“ Ale pak najednou jihnul a odpovídal úplně jinak…

Láďa: Seděl jsem u počítače a volala mi paní z Herecké asociace, řekl jsem si: „Aha, něco se děje!“, protože jen tak mi Herecká asociace nebude volat. A už to bylo.

Bylo to pro tebe nečekané, nebo sis myslel, že by podobná cena mohla přijít?

Láďa: No tak to vůbec! Myslel jsem si, že bych se opět mohl stát nejoblíbenějším hercem divadla. Ale o této ceně jsem nikdy nepřemýšlel, nemodlil jsem se, abych ji dostal.

Petra: Samozřejmě, že každý herec nějaké ocenění potřebuje jako odezvu za svou práci. V první řadě od diváků každý večer, kdy hraje. A když se udílejí ceny, tak na to člověk kouká a říká si: „Kdybych něco takového dostal, to by bylo skvělé!“ Ale není to o tom, že by dychtil: „Kurňa, tak teď ji musím dostat!“ Takhle to Láďa asi myslel…

Láďa: Vždyť ti říkám, zeptej se Petry místo mě, řekne ti i moje odpovědi.

Petra: Už tě znám, ne?

Láďa: Ale já jsem po žádné ceně netoužil, ani když jsem se díval na přenosy z předávání, nepředstavoval jsem si, že bych takovou cenu dostal, po žádné ceně neprahnu… Mnohem víc jsem si představoval, že vyhraju ve Sportce sto milionů. Já jsem myslel na Sportku, Péťa na ceny.

Petra: Já se vždycky ráda zasním, jaké by to bylo…

Černá komedie, foto Michal Klíma

Jak dlouho dopředu ses o svém ocenění dověděl? Pak se taková informace pomalu šíří kuloáry. Vnímal jsi, jestli o tom už kolegové vědí nebo ne? Sledoval jsi jejich reakce?

Láďa: Nechtěl jsem o tom nikde mluvit, abych to třeba nezakřiknul, dokud tu cenu nebudu držet v ruce. Pořád jsem tomu nevěřil! A mám pocit, že o tom v divadle nikdo dlouho nevěděl… Pak to prosakovalo a prosakovalo… Čemu se zase směješ?

Petra: Vždyť jsi tenkrát přijel z Prahy a říkal jsi, že už to tam všichni vědí…

Měl jsi nutkání to někomu prozradit dříve, než to bylo vhodné?

Láďa: Samozřejmě měl. A taky jsem to nakonec prozradil. Samozřejmě Péťa byla první. Věděl to ředitel Petr Dohnal, kterému volali, abych měl volný den v divadle a mohl si přijít pro cenu, a myslím, že tajemnice Lucka Ptáčková to také věděla. Ale zatím se o tom nemluvilo. Samozřejmě jsem to řekl doma mamince a sestřičkám. A pak jsem to v divadle prozradil Vojdovi (inspicient Jiří Vojíř – pozn. red.), protože to je můj nejlepší kamarád v divadle, člověk, který je mi nejsympatičtější, dobře si s ním rozumím. Dokonce si myslím, že je dobrá symbióza inspicient – herec. A jak se předávání Thálií blížilo, tak jsem to pomalu, ale jistě ventiloval dál a dál. Ale někteří se to dozvěděli i dva dny poté: „Hele, ty´s dostal Thálii? Tak gratuluju!“ V té ceně je práce všech mých kolegů a Péti, která se o mě stará, abych vůbec mohl nějak fungovat. Jinak nevím, na co v poslední době ještě funguju. Asi na vzduch. A na Péťu.

Jak sám říkáš, jsi teď velmi vytížený, máš v divadle spoustu velkých rolí, stále hraješ, zkoušíš… A vy jste, předpokládám, stále doma s malou. Jak tohle v současné době jde dohromady?

Láďa: No, moc nejde. Je to komplikované. Jsem pořád v divadle a samozřejmě se mu chci věnovat a chci v něm být, protože je pro mě důležité, bez divadla být neumím. Péťa je na mateřské, taky si nedokázala představit, že to bez divadla jde, a vida, už je tady rok zavřená s malou, takže to jde… (Petra ho chce přerušit…) Počkej, já to jenom dořeknu: Na druhou stranu je to špatně, protože člověk by se měl doma alespoň otočit. Ale někdy to prostě nejde! Teď mi tedy divadlo leze do soukromého života natolik, že nemám moc čas věnovat se rodině, věnuji se práci. Ale já jí to všechno o prázdninách vrátím v bledě modrém! Vidíš ji, teď se potutelně směje… Těší se na prázdniny…

Petra: Samozřejmě, že se těším, že s námi budeš víc! Mně se líbí, když mi kamarádky říkají: „To já znám, mužskej věčně pryč, chceš, aby byl aspoň trošku doma, ale když je pak doma, zjistíš, že je ti na obtíž a říkáš si: Už aby vypad!“ V této fázi rozhodně ještě nejsem, jsem ve fázi „Už aby byl s námi!“ A taky, jak jemu někdy už hrabe z divadla, mně zase z mateřské, protože všeho moc škodí. I když samozřejmě „škodí“ je hloupé slovo, protože Káju miluju a je to s ní prostě skvělé, vůbec ničeho nelituju, jsem strašně ráda, že ji mám! Do divadla se budu vracet pozvolna…

Ladislav Špiner jako Amadeus, foto Michal Klíma

Jak Láďa říká, že bez divadla být nemůže, mám pocit, že totéž platí přece i pro vás. Vyrovnáváte se těžce s tím, že jste teď od divadla odříznutá?

Petra: Komplikuje to Láďova situace, to, že ho mám vedle sebe ve stoprocentním nasazení. Kdybych žila s někým jiným, myslím s nehercem, asi by mi to tolik nepřišlo. Ale on mi každou vteřinou připomíná, co mi vlastně chybí. Byla jsem vytížená herečka a najednou to všechno přestalo. Je to těžký, protože to mám stále na očích. Jako kdybyste držel dietu, věděl, že musíte shodit, a vedle vás se někdo pořád cpal zákusky.

Láďa: To je krásné přirovnání. Já to mám zase opačně – připadám si, jako kdybych jedl ty nejlepší zákusky na světě a vedle mě byli všichni úplně hladoví a nemohli se toho dotknout. Promiň, to byl žert.

Petra: Popsal jsi to úplně stejně, ale ze svého pohledu.

Myslíš to jen směrem k Petře, nebo i ke kolegům v divadle? Jsi to teď opravdu právě ty, kdo hraje spoustu velkých rolí…

Láďa: Jsem obsazený. Ale já se neobsazuju, já si nevymyslím roli nebo režiséra. Říkám si, že to tak asi má být… Jestli to někomu z kolegů může vadit, že hraju pořád, nevím. A pokud ano, tak třeba není naštvaný na mě, nebo možná jo, nevím, ale spíš na ten fakt, že jsem obsazovaný. Jsem teď prostě v určitém „ajfru“ a jsem za to rád. Kdybych najednou vypnul, tak by to bylo hodně zvláštní. Ale já jsem nevypínací, až se vypnu, bude konečná.

A co kdybychom tě vypnuli na mateřskou?

Láďa: To nemůžeš, já na mateřskou nepůjdu…

Ale když si představíš ten moment, který měla Petra?

Láďa: Ten si neumím představit. U ženy je to asi trošku rozdíl. Nechci mluvit za Péťu, ale hrála do šestého měsíce, pokud si pamatuju dobře, Černou komedii nebo Bláznivé nůžky.

Petra: Ještě déle – naposledy dva měsíce před porodem, takže do sedmého měsíce.

Láďa: A pak jsem zkoušel Amadea, byla to taková permanence, připravovali jsme se doma na děťátko, pak byla premiéra Amadea, kterou Péťa viděla, a týden na to porodila. Samozřejmě, že porodem divadlo vypnula, ale má dalšího diváka, a to je celoživotní divák – Kája. A člověk se mu musí věnovat, pečovat o něj, aby abonmá udržel, aby nás neopustila a nešla do jiného divadla… To si dělám legraci, samozřejmě. Ale výměna divadla za mateřskou s dítětem je něco odlišného, než kdyby mi teď v divadle řekli: „Tak, pane Špinere, končíte, nazdar, teď jste dohrál, nebudete vůbec obsazovaný a budete rok jenom stát.“ To bych se asi zbláznil. Nedokážu si to představit.

Jako Líza v MY FAIR LADY, foto Michal Klíma

Petra: Musí to mít nějaký závažný důvod…

Láďa: Tak kdybych byl vážně nemocný… Dítě je úplně jiný důvod.

Petra: „Důvod“ je blbé slovo. Je to úplná změna, nová životní hodnota. Že přestanete hrát, je úplně přirozené.

Láďa: Zase se naučíš nové repliky jako „Ham“, „Paci, paci“... Teď by po mně nejradši něčím hodila…

Petra: Když trávím celé dny s dítětem, pak třeba Láďovi řeknu: „Už ses napapal?“ Trošku blbnu.

Takže do divadla už se těšíte, když vám tolik chybí?

Petra: Chybí mi jednoznačně! Ale vůbec bych nestála o nějaký razantní nástup. Když opustím dítě jednou, dvakrát do měsíce, tak snad nejsem špatná matka, mít pár akcí, vyčistit si hlavu, nemít pocit, že jsem jenom potřeba. Teď žiju jenom pro Káju, vše podřizuju jí, ale občas potřebuju být sama za sebe.

Jak se může herec udržovat, když nehraje?

Petra: Rozmlouvám se každý den, když Káje říkám říkadla, stále jí zpívám. Připravuju uchazeče na herecké školy, musím pro ně vymyslet aranž nějakého monologu, hledám s tím člověkem, pozoruju ho… Takže do určité míry se hereckému řemeslu věnuju pořád.

Hrajete tak jednou za měsíc Černou komedii, přicházíte pak na jeviště jako natlakovaná bomba?

Petra: Mám ten pocit. Ale říkám si, jestli tam nejsem špatně. Tohle je navíc komedie, kde se ani nemůžeme „šmírovat“ a dávat si po představení připomínky. Tady je princip světla a tmy, nesmíme na sebe koukat… Vlastně se nemám koho zeptat, jestli tam třeba nedělám nějaké kraviny. Doufám, že ne. Každopádně si to na jevišti užívám!

Uvažovalo se o tom, že už teď na jaře by se mohla vrátit na repertoár My Fair Lady, nakonec se ale posunula na podzim. Nemrzí vás to?

Petra: Nemrzí mě to, protože vím, že to přijde na podzim. Ale říkám si, jestli už nebudu moc stará, i když je to jen o čtyři měsíce později. (smích) Navíc se na konci dubna vrátím do Bláznivých nůžek.

Láďa: Co se týká nových inscenací, už jsme se o tom bavili, že v čem bude hrát Péťa, bych neměl být obsazený já, abych se mohl starat o malou. Složité to bude s hlídáním, protože tady nemáme babičky ani dědečky, a na chůvy z divadelního platu nemáme, dneska to není žádná levná záležitost. Doufám, že to nějak dopadne.

Petra: To je zatím přání, žádná domluva.

Láďa: Ale už jsme se o tom s Petrem Dohnalem přece bavili, že to tak zčásti uděláme…

Petra: Ono je to přirozené a v divadlech tak zavedené. Sám Petr má dvě dcery, také se s Jindřiškou střídali, to samé Novotní, Kalužní… Jinak bych musela být doma, než Kája půjde do školky, a to by mě fakt švihlo. Mamina na plný úvazek je málokterá. Může si to dovolit ta, která má babičku, a může tak mít odpoledne pro sebe, kdykoli chce – mám takovou kamarádku a ta je strašně spokojená.

Pro tebe to tedy, Láďo, znamená, že nějaké zkoušení budeš muset oželet.

Láďa: To je právě ten průšvih, nedovedu si představit, že bych stál. Tak hold budu stát… Je šílené, jak toho mám poslední dobou tolik. Divadlo miluju, miloval jsem ho a milovat budu. Ale jak se teď potkávám s Mefistem, jak teď finišujeme a já jedu z posledních sil, tak najednou přišla nějaká nová energie, já jí mám strašně moc, samozřejmě jsem i utahanej, ale říkám si: „Co já pak budu dělat, až dozkouším?“ Bude mi to pak asi hrozně chybět! Ale zároveň se moc těším, až Péťa bude příští sezónu zkoušet a já budu mít volný turnus. Představuju si to takto: Přelom dubna a května, svítí slunce, kolegové zachumlaní v textovém marastu, učí se nervózně písmenka a já jdu kolem divadla s Kájou v kočárku: „Čau, jak se máte?“ A oni: „Ahoj Láďo, kam jdeš?“, a já: „Na zahrádku, na pivečko.“ Na to se těším. Ale nenápadně jim to zkoušení budu závidět…

Petra: To můžeš zkusit už teď v květnu a v červnu.

Láďa: Půjdeme na Kuňku, celá rodina.

U herečky, která jde na mateřskou, nastává také situace, že role, které hrála, najednou hraje někdo jiný. Některá inscenace se odloží, jiné se přezkouší. Cítila jste nostalgii po svých rolích, že teď najednou budou patřit někomu jinému?

Petra: Ne. Docela milé mi přišlo, že My Fair Lady nedali nikomu, nechali mi ji a na čas stáhli. Ani jsem neželela, to ne. Mojí duši se stýskalo po Chicagu, protože strašně ráda zpívám a tancuju jazz, to bylo přesně moje gusto. Pak to hrála Kristinka, a jediné, co mi bylo líto, je, že jsem ji neviděla, nestihla jsem to.

Láďo, a kdyby tvoje role najednou připadla někomu jinému?

Láďa: Záleželo by na situaci. Bylo by mi to asi líto jako každému.

Ty jsi naopak jednu roli hrál ve dvou divadlech. Amadea jsi hrál v Opavě, hraješ ho nyní tady. S čím jsi zkoušel Amadea znovu? Dá se vůbec jít do nového zkoušení stejné role opět s novým pohledem?

Láďa: Určitě. Také se vyvaruješ chyb, které jsi udělal předtím. Nebo si více uvědomíš, o čem to je. Nic nezkopíruješ, je to pokaždé jiné, jsou jiní kolegové, úplně jiný výklad… Jako bys jezdil ve staré stodvacítce a najednou si sednul do nového Superbu, je to stejná značka, ale úplně něco jiného. A nebylo to poprvé – i Peera Gynta jsem nejdříve hrál v Opavě.

Ale zpět k Mefistovi a cenám… Je Mefisto typ velké role, při které, když se povede, by si herec řekl, že by za ni mohl být oceněn?

Láďa: Takhle ti to řeknu – jestli všechno dobře dopadne, tak stejně příští rok na předávání Thálií do Národního divadla jedu! Musím předat cenu dál… Dělám si legraci! Doufám, že Mefisto pro mě bude posun, krok o stupínek dál v herectví, krok i k jinému typu rolí, že za sebou pomalu nechávám „pubertální herectví“ a přecházím pomalu do toho „mužského“. Mefisto je šílenost, obrovsky těžká role. Proto to teď má Péťa se mnou těžký, Mefisto se mnou chodí i domů, prolínám se s touto postavou…

Jaký typ rolí jste měla nejraději vy? Myslíte si, že po vašem návratu dojde k nějakému posunu v tom, co budete hrát?

Petra: Nevím, jestli to bude posun… Měla jsem více příležitostí komediálních a muzikálových, což je logické, když jsem vystudovala muzikálové herectví. Vážnějších rolí bylo méně, vlastně jenom Urvi to! Samozřejmě, že bych chtěla hrát i vážnější role…

Láďa: Myslím si, a také o tom pořád mluvím, že Péťa je naprosto vhodná pro Zkrocení zlé ženy.

Petra: Nad konkrétní rolí nepřemýšlím. Na herectví se mi líbí právě různorodost, určitě není zdravé dostávat pořád stejné role. A je fakt, že dramatické role jsem si ještě tolik neužila. A jak Láďa teď chodí „rozervaný“ domů, tak mě láká si to také „osahat“, jestli na to vůbec mám, kam až je možné zajít. Ale na druhou stranu si na škálu svých rolí vůbec nemůžu stěžovat. Jsou herci, kteří měli mnohem užší rozptyl. Svého času jsem zde hrála první poslední.

Slyšel jsem, že když jste dostala něco pro vás zcela nového, nevyzkoušeného, že jste to brala jako výzvu a šla do toho totálně naplno…

Petra: Tak teď jsem dojatá. Těší mě, jestli se o mně tohle říká. Divadlo se musí dělat naplno. Člověk se z toho ale nesmí zbláznit, musí mít nějaké procento, kdy žije normálně…

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 5/2011