S Libuší Švormovou o divadle a osudových Pardubicích

Nový pořad na Malé scéně ve dvoře Volání sirén jsem chtěla začít povídáním si s paní Zdenou Bittlovou a s herečkami, které ve Východočeském divadle hrály velké role a které si naši diváci dobře pamatují. Z mnoha důvodů, ponejvíce zdravotních, se toto setkání neuskutečnilo tak, jak jsem plánovala. A pak jsem si vzpomněla na paní LIBUŠI ŠVORMOVOU, která má stejně jako např. Jana Štěpánková, Blanka Bohdanová či Ladislav Frej Východočeské divadlo v životopise jako své první angažmá. V telefonu se mi ozval známý melodický, sametově příjemný hlas, který se lety vůbec nezměnil. Paní Libuše Švormová souhlasila s pozváním do pardubického divadla. Svolila také ke schůzce, která Volání sirén předcházela. Ani jedna z nás se nechtěla posadit před diváky nepřipravena, chtěly jsme se seznámit a poradit se, jak večer koncipovat. Na schůzku v pražské kavárně jsme obě přišly o několik minut dříve. Při kávě jsem se pak paní Švormové ptala na její vzpomínky na pardubické angažmá, ale také na to, co následovalo, koneckonců herecké profesi se věnuje už neuvěřitelných padesát let! Povídání to bylo neskutečně zajímavé, proto si ho nenechám pro sebe, a pokud jste se prvního Volání sirén neúčastnili, přijměte mé pozvání na malou ochutnávku…

foto Radek Smetana

Paní Švormová, nemůžu nepoložit tu předpokládatelnou otázku: Co pro vás znamenalo vaše první angažmá ve Východočeském divadle?
Bylo to nesmírně důležité období. Ještě jsem ani neabsolvovala DAMU a už jsem nastoupila do inscenace Romeo, Julie a tma, první v profesionálním divadle. Do divadla mě angažoval ředitel Karel Dostal, nesmírně noblesní pán, jak říkáme „ze staré školy“. V Pardubicích jsem byla tři sezóny, poté mě oslovil Ota Ornest a já jsem přijala angažmá do Městských divadel pražských.

Hrála jste ty první roky v Pardubicích hodně?
Ano, téměř každý den. Ale byla jsem za to moc ráda. Vzpomínám na Mimi v Loupežníkovi, to byla první role v první sezóně. Nebo třeba na Betty Parrisovou v Čarodějkách ze Salemu. Nastasja Filipovna v Idiotovi byla moje poslední role. A mezitím spousta dalších, dnes už jsem na mnohé hry zapomněla, některé za to ani nestály. Každá mladá herečka v oblastním divadle hraje hodně, nebyla jsem výjimkou.

Přesto jste během své první divadelní sezóny natočila hned čtyři filmy…
Ano, ale za jakou cenu… Jednou mě vezli z natáčení do divadla, kde jsem ten večer hrála Čarodějky ze Salemu. Na jednom železničním přejezdu, který byl známý tím, že tam vždy stála kolona aut před závorami, jsme se zasekli, následně jsme měli velké zpoždění. Nikdo si neumí představit, co se v takové chvíli odehrává v hercově hlavě. Volala jsem z nádražní telefonní budky, abych informovala inspicienta. Když jsme přijeli k divadlu, auto zastavilo před vchodem, kde stáli diváci, kouřili a čekali na mě… na „kandrdase“ (v herecké hantýrce to znamená herec začátečník – pozn. red.) jako na nějakou hvězdu. No, strašné! V té hře jsem na začátku ležela pod dekou v posteli a kolem mě se odehrávala situace. Vletěla jsem do postele tak, jak jsem byla, v civilním oblečení, a nějak jsem to první dějství oddrkotala… Po představení za mnou přišel jeden kolega a řekl mi: Tohle nám nedělejte, děvenko, nebo nám všem zakážou filmovat! To bylo snad poprvé, ale i naposledy, kdy jsem zmeškala představení.

Hodně jste točila i později, ať už v televizi, či na Barrandově. Na co nejraději vzpomínáte?
Dělala jsem moc ráda v seriálu Byl jednou jeden dům, ke kterému napsal scénář Jan Otčenášek. To byla nádherná práce s režisérem Františkem Filipem, který ještě pořád pracuje. Už když jsme to točili, jsme cítili, že to má smysl. Pak jsem pracovala v několika filmech, které byly hodně populární, třeba Aféry mé ženy. To je o paní, co se plete policajtům do řemesla, mimochodem velmi oblíbené téma. Nedávno jsme v něčem podobném mohli vidět Jiřinu Bohdalovou. Jinak moje filmografie není nijak závratná.

Výčet je však dlouhý…
Ale některé filmy zapadly.

V Pardubicích jste se taky seznámila se svým prvním manželem, dramatikem a scenáristou Janem Otčenáškem?
Ano. To byl osud, nebo spíše osud osudů. Na čtenou zkoušku inscenace Romeo, Julie a tma přišel na zkušebnu autor, Jan Otčenášek. Později říkal, že to bylo pro něj osudové setkání, hned si všiml toho mladého stvoření. Pak jsme se téměř rok jen tak „oťukávali“, partnery jsme se stali až později. Manželství trvalo až do jeho smrti v roce 1979.

Jaké bylo soužití herečky s dramatikem a scenáristou?
No, nebylo to vždy jednoduché. My jsme měli, jak se říká, italské manželství. Ale vzpomínám na to ráda. I když teď jsem, myslím, šťastnější. Mám manžela, který není umělec a ve všech ohledech je to manželství klidnější a vyrovnanější. A to není málo. Umím to ocenit.

V divadle, televizi i ve filmech jste pracovala s celou plejádou skvělých režisérů. Kteří z nich vás nejvíce ovlivnili?
Režiséři vás vždy ovlivní. Ať tak, či tak. Někdy je dokonce i rivalita mezi herci a režiséry. Ráda jsem pracovala s už zmíněným Františkem Filipem, Františkem Miškou – například na krásné inscenaci Čtrnáctý hrabě Gurney, s Ladislavem Vymětalem, ale i s mnoha dalšími. V Komorním divadle bylo moc krásných představení. Hráli jsme povětšinou klasiku, západní dramatickou literaturu, převážně veseloherní i dramatický repertoár angloamerických autorů. A z ruských autorů Čechova, Gorkého, Dostojevského. Komorní divadlo bylo v tomhle ohledu mimořádné. Ale hráli jsme i divadlo poplatné době, například Partu brusiče Karhana, která vlastně spíš omylem působila velmi komicky. Když třeba Marie Rosůlková, dáma každým coulem, která téměř běžně chodila v róbách, nastoupila v montérkách s laclem k soustruhu, byla to i pro diváky velká legrace.

Jaké je povolání herečky?
Krásné. Nemůžu být bez divadla. Měla jsem období, kdy to pro mě byla droga. Dnes už jsem ve věku, kdy si můžu vybrat, jestli budu něco zkoušet. Někdy jsem vděčná za volný večer, když si můžu číst, nic nedělat. Ale je to povolání těžké. Myslím, že většina lidí si to neumí představit. Už jen ta pracovní doba, čtyři hodiny dopoledne se zkouší, mezitím se učíte text, večer se hraje. A to se pak lidi ptají: Co děláte celý den? Mají totiž představu, že jenom večer hrajete. Byla léta, když jsem hrála denně v sedm večer a neděli dvakrát. Vůbec jsem třeba neměla šanci vidět mnohé slavné inscenace kolegů z jiných divadel, třeba z Činoherního klubu, ze Zábradlí.

Měla jste v divadle období, na které vzpomínáte nerada?
Ano, měla. V roce 1990 se Městská divadla v podstatě rozpadla na tři na sobě nezávislé soubory – Rokoko, Divadlo Komedie a Divadlo ABC. My, herci, jsme se měli rozhodnout, kam chceme jít. Bylo to velmi podivné období. Já se navíc dostala do věku, kdy jsem se měla přehrát, bylo mi k padesáti a myslela jsem si, že převezmu role nebo repertoár po tehdy již zemřelé Irence Kačírkové, která hrála především velké konverzační komedie, to se ale nestalo. Divadlo se rozpadalo a já jsem se tam už necítila dobře, tak jsem ze souboru odešla. Důvodem bylo možná i to, že mi můj nynější manžel řekl, že mě uživí, že divadlo existenčně nepotřebuju. V letech 1991 až 1995 se mi po divadle moc stýskalo. To bylo období, kdy je herec ve zralém věku, už má něco za sebou a více méně ví, jak divadlo hrát, ale ještě není tak starý, aby seděl doma a koukal na televizi. Pak jsem naštěstí dostala nabídku hrát v zájezdovém divadle, kde jsem se potkala se spoustou zajímavých úkolů. Takže dodnes hraju a ráda!

Paní Švormová, přeji vám, ať vás divadlo dál uspokojuje a nabízí další pěkné příležitosti. A do dalších rolí ZLOMTE VAZ!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 6/2011

---

Další odkazy:

 

Sirény tentokrát přivábí Milana Němce

Volání sirén s Jitkou Smutnou
Červnové Volání sirén s Ladislavem Frejem
Dubnové Volání sirén aneb Paradoxy Jana Přeučila

Hostem lednového Volání sirén bude herec Petr Kostka – leden 2012
Volání sirén (B. Bohdanová) – prosinec 2011

Volání sirén (A. Ferencová, R. Merunková, J. Bonaventura) – říjen 2011

Byla to nádherná doba, říká Anna Ferencová

Volání sirén (L. Švormová a J. Bonaventura) – květen 2011

S Libuší Švormovou o divadle a osudových Pardubicích

Diskusní pořad Jany Uherové nazvaný VOLÁNÍ SIRÉN blíže představuje osobnosti, jež zanechaly nesmazatelnou stopu nejen ve Východočeském divadle, ale i v samotných Pardubicích.