Martina Čechová – TISÍCE LET HUDBY aneb Od pravěku k renesanci

Zahajovací zkouška: 5. února 20112011od 14.00 hodin
Generální zkoušky: 10. března 2011, 12. března 2011
Premiéra: v pondělí 14. března 2011 v 10.00 hodin na Malé scéně ve dvoře

Projděte se s námi pestrým a lákavým světem hudby!

Dramaturgie, úprava a asistent režie: Zdeněk Janál
Výprava a režie: Martina Čechová j. h.

OSOBY A OBSAZENÍ:
   ON ... Martin Mejzlík
   ONA ... Petra Tenorová

Hudebníci:
   Martina Čechová j. h.
   Marie Čapská j. h.
   Radek Pokorný j. h.

---

Průlet (nejen) hudebními dějinami v nové inscenaci Tisíce let hudby aneb Od pravěku k renesanci

Na Malé scéně ve dvoře se vydáme na dobrodružnou cestu, při které budeme objevovat vývoj hudby. Jak napovídá podtitul inscenace Tisíce let hudby aneb Od pravěku k renesanci, začneme od jednoduchých přírodních zvuků pravěku a budeme pokračovat přes jednoduché melodie ke složitějším hudebním útvarům, zkrátka tak, jak v průběhu let byla hudba bohatší a důmyslnější.

Od kultury pravěkého člověka budeme postupovat po několika významných časových etapách – společenských epochách, neboť na hudbu budeme pohlížet vždy v širším společenském kontextu dané doby. Přes starověk se dostaneme k antice, následně do středověku, kde si projdeme podrobněji jeho podoby (hudbu liturgickou i lidovou), a naši exkurzi zakončíme až na sklonku renesance, tedy koncem 16. století.

Martina Čechová

Vedle řady hudebních ukázek a nápěvků budou v inscenaci použity úryvky poezie, vždy příznačné pro danou dobu, o které se hovoří. Zazní tak například ukázka z Písně písní, z tvorby řecké básnířky Sapfó, italského renesančního básníka Torquata Tassa, samozřejmě také poezie lidová. V období renesance nemůže nezaznít i citace ze Shakespeara, konkrétně část slavné „balkónové scény“ z Romea a Julie. Začlenění do historického kontextu bude však znázorněno nejen prostřednictvím dobových textů, ale také dalšími scénickými prostředky.

Podobná vlastní inscenace určená mládeži a školním skupinám na repertoáru našeho divadla dosud chyběla. Tímto bych tedy rád na Malou scénu ve dvoře pozval všechny školáky, kteří se chtějí zábavnou – a dokonce i interaktivní – formou seznámit (nejen) se základy hudby. Prostřednictvím divadelního představení to bude jistě pro všechny zajímavější, než může být jen školní memorování. Věřím, že si především zvídavé školní publikum z představení odnese nejen divadelní zážitek, ale i pár zajímavých poznatků.

Průvodci na této divadelně-hudební exkurzi budou Petra Tenorová a Martin Mejzlík. Doplní je trio hudebníků složené ze členů Komorní filharmonie Pardubice – Marie Čapské, Radka Pokorného a Martiny Čechové, kteří budou hrát vybrané hudební ukázky živě. MARTINA ČECHOVÁ bude v inscenaci nejen hrát, ale je také její režisérkou a autorkou námětu a scénáře, který se naše divadlo rozhodlo realizovat. Proto jsem této energické tvůrčí ženě rád položil několik otázek:

Jsi profesionální flétnistka, ale zabýváš se i jinými obory. Můžeš prozradit, co tě kromě hraní na flétnu v Komorní filharmonii Pardubice naplňuje?

Kromě pardubického orchestru, ve kterém hraji na příčnou flétnu již 25. sezónu a práce v něm mě stále těší, jsem členkou komorního souboru Syrinx. Spolu se mnou v něm hrají fagotista Pavel Merta a hobojista Jiří Křenek. Věnujeme se takovým koncertům, ve kterých se hudba střídá s mluveným slovem. Pro naše účely jsem proto napsala několik scénářů komponovaných pořadů, ve kterých se objevily texty například Jana Skácela, Robinsona Jefferse, Karla Čapka, Williama Shakespeara a dalších autorů.

Při těchto pořadech s vámi tedy vystupovali i recitující herci?

Samozřejmě, sami bychom je recitovat nemohli. Z pardubického divadla to byli postupem času Milan Němec, Josef Pejchal, Kristina Jelínková a Alexandr Postler. Dále si velmi považuji toho, že s námi vystupovali Josef Vinklář, Věra Galatíková, Ota Ornest nebo Ladislav Frej. Dlouhodobě jsme spolupracovali s Josefem Somrem, naposledy pak o Vánocích 2010 s Petrem Kostkou.

Viděl jsem několik tvých fotografií, ze kterých bylo patrné, že se fotografování nevěnuješ pouze jako koníčku, ale na vyšší úrovni jako své druhé profesi. Jak ses k této práci dostala a kolik ti dnes zabírá času?

S orchestrem jsme před lety hodně cestovali, hlavně po jižních zemích, a při těchto cestách jsem začala fotografovat. Snad nejvíce mě to ale chytlo, když jsme byli v Japonsku. Fotila jsem hlavně reportáže a krajinu. Poté jsem se učila a stále učím portréty nebo třeba hudební vystoupení v klubech a podobně. Profesionálně se dnes tedy zabývám především fotografií portrétní, ale když mě to chytne, fotím na každém kroku, hlavně když chodím se psem Kačenkou podél řeky, mám ráda momentky…

Nezapomínáš kvůli fotografování na to, že flétnistka by měla také doma stále zkoušet?

To víš, že doma trénuju. Ale když něco dělám, tak se vždy soustředím na jednu věc, nemůžu sedět na třech židlích najednou, takže mé činnosti mají vždy svá období.

A nyní máš přece také období divadelní. Právě totiž pro naši Malou scénu ve dvoře připravuješ inscenaci Tisíce let hudby aneb Od pravěku k renesanci, a to podle vlastního scénáře. Jak ses vůbec k psaní textů pro divadlo dostala?

Když mi bylo asi deset let, měla jsem loutkové divadlo, do kterého jsem si vyráběla vlastní loutky a kulisy. První představení jsem hrála pro prababičku Julinku, která jediná zůstala sedět a nikam mi neutekla – byl to Toman a lesní panna, do Tomana jsem se tenkrát platonicky zamilovala… Po mnoha letech jsem si tak splnila sen tím, že se věnuji i divadlu. Již dříve jsem hrála právě se souborem Syrinx a Josefem Somrem asi dva roky v pražském Divadle Viola, na což moc ráda vzpomínám, byla to báječná spolupráce.

Inscenace Tisíce let hudby je určena především školnímu publiku. Jaké byly tvé cíle při přípravách tohoto projektu a jak se případně proměňovaly?

Za ta léta mi pochopitelně neuniklo, že se děti při tzv. výchovných koncertech zpravidla velmi nudí. Školometské memorování hudební historie je pro každého nezáživné. Proto jsem chtěla edukativní koncert pro děti rozvinout v divadelní tvar, tedy propojit hudbu s mluveným slovem, kostýmy, tancem, zvukovými a světelnými efekty. Ráda jsem se proto spojila s Východočeským divadlem, které je schopno mé představy zcela naplnit… Až během realizace jsem si uvědomila, že pravděpodobně nepůjde o pořad jen pro školáky, ale snad i pro dospělé diváky.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 3/2011