„Stále mě lákají nové zkušenosti, starý si určitě nepřipadám,“
prozrazuje herec JOSEF VRÁNA

V srpnu jste oslavil kulaté narozeniny – pověstnou padesátku. Vnímáte to jako přelom ve svém životě, nebo věk moc „neřešíte“?
Myslel jsem si, že věk řešit nebudu, nicméně když se to datum blížilo, začal jsem přece jen přemýšlet o životě, bilancovat. Navíc byly prázdniny a byl na to i čas. Ale rozjezdem sezóny jsem se opět vrátil do svých kolejí a otázku věku ponechávám stranou. Vnitřně si starý určitě nepřipadám. Třeba teď jsme v divadle na „baleťáku“ pověsili kotvy na TRX – těším se tedy na cvičení. Ani moje mladá krásná žena a malá dcerka mě moc nenechají po odpolednech „posedávat“. V tomto věku už by měl mít člověk život srovnaný, což neříkám, že svým způsobem nemám, ale pořád mám chuť do nových věcí.

Do jakých nových věcí se tedy rád pouštíte?
Určitě se nebráním dalším divadelním projektům, rád bych opět ještě někde hostoval, protože nový kolektiv vždycky člověka obohatí. Mám i vzdálenou vizi, kterou jsme si přislíbili s režisérem Sergejem Fedotovem. Když jsem hostoval u něj v Divadle U mostu v ruském Permu, byli jsme spolu v rozhlase, kde prohlásil, že by byl rád, kdybych přijel na delší čas a nazkoušel s nimi novou inscenaci. Redaktor se nás ptal, každého zvlášť, co bychom s tím druhým chtěli zkoušet – já jsem zmínil ruskou klasiku, především Čechova a jeho Medvěda, Sergej se tomu smál, on mě vidí jako velkou heroickou postavu třeba v Shakespearovi. Hodně by mě lákalo zkoušet a žít tam alespoň měsíc, poznat to víc do hloubky.

Když jste byl letos na jaře spolu s dalšími členy našeho divadla na exkurzi v Petrohradě, byl jste běžným turistou, nebo jste k ruskému prostředí cítil silnější pouto, větší spřízněnost?
Určitě větší, cítím k Rusku silný vztah. Už ve druhém ročníku na DAMU jsem do Petrohradu odletěl se spolužačkou Alexandrou Tomanovou a naším profesorem Chvalinou (hercem vinohradského divadla) na velkou recitační soutěž. Mám z té doby spoustu zážitků… Prováděla nás krásná studentka herectví a já jsem se zamiloval. Od našich jsem pak ale slyšel: „On si chce přivést domů Rusku!“ Také jsem tam zažil mejdany, Vysockého z magneťáků, ráno samotu na periferii města… Měl jsem tenkrát přezdívku „Šelnamejdan“. I když jsme byli například v Bulharsku, vždycky jsem se spřáhnul s místními a pronikal do jejich komunit.

Rád tedy hostujete v jiných divadlech a také se vám daří tyto příležitosti získávat. Co je na tom pro vás nejvíce lákavého?
Už jen nové město, kde během zkoušení vždy alespoň několik dní vkuse setrvám, odříznutý od stálého prostředí, což skýtá i větší soustředění na práci. Důležitá je pro mě sebeobroda, nové vjemy…

Ovlivňuje to pak i vaši práci tady?
Doufám, že ano. Herec to nutně potřebuje, protože když je třicet let v jednom divadle, vždycky nějakým způsobem okorá.

V olomouckém nastudování inscenace Stavitel Solness

Vy jste však nejen hostoval v jiných divadlech, ale také jste několikrát změnil angažmá, byť jste se vždy do Pardubic vždy vrátil.
Nejdřív jsem následoval Michaela Taranta v cestě po divadlech – v Ostravě jsem u něj pouze hostoval ve Lvovi v zimě, pak jsem s ním přešel už do angažmá v Hradci a později v Kladně, kde řediteloval. Tam se naše cesty trochu rozešly, ale ne úplně, já jsem šel zpět do Hradce a pak do Pardubic. Poté ještě přišla nabídka z Divadla Na Fidlovačce, kterou jsem nechtěl odmítnout, i když dneska to považuju za jeden z omylů. Následovalo hostování u Fedotova v Panočce v ostravské Aréně, kde jsme se potkali s Václavem Klemensem, který mě pozval do olomoucké činohry, kde tehdy šéfoval.

Když zmiňujete Fidlovačku, proč tuto etapu považujete za omyl?
Ne, že bych tam nehrál velké role, ale pochopil jsem, že karty jsou rozdané. Navíc jsem tenkrát nebyl v osobní pohodě, což se na tom hodně podepisovalo.

A máte na Fidlovačku i nějaké dobré vzpomínky?
Měl jsem rád třeba Černou komedii, kde jsem hrál Plukovníka. Na to rád vzpomínám.

Je zřejmé, že jste dvorním hercem režiséra Michaela Taranta. Kdy a kde vlastně začala vaše trvalá spolupráce?
Rozvinula se především tady v Pardubicích. Ale začala ještě dřív – když jezdili režiséři na DAMU do DISKu vybírat herce, dostal jsem od něj nabídku do Kolína, ale měl jsem ještě druhou do Pardubic. Radil jsem se o tom s profesory, hlavně s Františkem Laurinem, mluvili o Pardubicích jako o divadelnějším městě, dal jsem jim tedy přednost. Tím jsem napoprvé dal Michaelovi košem, ale on záhy, asi po roce, přešel jako kmenový režisér právě sem. Naše práce začala jednou z největších inscenací, která tady za jeho éry vznikla – Přeletem nad hnízdem kukačky. Následovaly další: Romeo a Julie, což byla tenkrát docela revoluční inscenace, Dietlova Nehoda, velká kritika režimu, kterou nám málem zakázali, Sever proti jihu a další.

V inscenaci Amadeus, foto Michal Klíma

Co je v tomto vašem spojení režiséra a herce specifické, výjimečné?
Nevím, kde se to vytvořilo, ale nyní je to tak, že ačkoli jsme oba úplně jiné osobnosti, při práci přemýšlíme podobně. On je motorem, který dává prvotní impuls – a já ho dokážu rychle převzít, v jeho intencích dál tvořit. To je nejšťastnější možnost pro herce, že není režisérem jen animovaný, ale je členem tvůrčího procesu. Zářným příkladem byl pro mě Amadeus, kde jsme se mým monologům věnovali minimálně, začal jsem je vlastně s Michaelem zkoušet až před generálkami, v kontextu celé hry. Ale jelikož jsme inscenaci „rozjeli“ určitým směrem, kterému jsem rozuměl, dokázal jsem si je vystavět sám tak, že pak pro mě byla čest, když mi Michael řekl: „A teď už si do té architektury nenech od nikoho mluvit.“ Taková slova jsou pro herce obrovská pocta.

Tedy nejdůležitější je pocit tvůrčí svobody a vzájemná důvěra?
Ano. A když třeba sedím za ním u režijního pultu, vidím jeho očima, jsem mu schopen přinést podněty z herecké stránky. Někdy pak ta spolupráce jde ještě dál – pomáhal jsem mu i jako asistent režie, třeba na Zvoníkovi u Matky Boží v Ostravě, kde jsem hrál Quasimoda. Když moji roli zkoušel alternant, stejně jsem běhal po jevišti v černých hadrech a organizoval hromadné scény.

Když jste teď několikrát za sebou hostoval v Olomouci, došlo k alternaci vás jako hosta se členem souboru. Jak jste v Olomouci vůbec jako host místním souborem přijímán? Vždyť jste tam hrál samé velké role…
Myslím si, že to jde dobře. První roli v inscenaci Na miskách vah jsem hrál sám bez alternace. V Kozlíkovi v Markétě Lazarové to také fungovalo, alternoval jsem z provozních důvodů s hostem z jiného divadla. Až při Staviteli Solnessovi jsem stejnou roli zkoušel zároveň s Petrem Kubesem, tedy členem souboru. To je ale kamarád a bezva člověk. Vnitrosouborově nebo přímo mezi námi by se u tak velké role daly očekávat nějaké problémy, to se někdy stává, ale bylo to úplně v pořádku.

V inscenaci Blbec k večeři, foto Ladislav Formánek

Chápu již, co vás láká někdy ke změně angažmá, ale kde se bere ten impuls vrátit se opět zpátky?
Vrátil jsem se celkem třikrát. Když jsem měl angažmá v Olomouci, hrál jsem tam první obor, mohl jsem tam klidně zůstat, líbilo se mi tam. Ale Pardubice mě pozvaly k návratu a ta nabídka by se nemusela později opakovat. Navíc zpátky jsem se vždy chtěl vrátit, tady se cítím doma.

Se změnou angažmá souvisejí i osobní přesuny. Ty vám nejsou překážkou?
Osobní přesun byl nejzásadnější, když jsem byl v Kladně. Odstěhoval jsem se na čas do Horních Počernic, ale to jsem musel dojíždět přes celou Prahu. Tak jsme se na Kladno přestěhovali, bydleli jsme na ubytovně, měli okna do dvora, doteď se mi vybavuje neustálý zvuk firmy Family Frost… Když divadlo hrálo, bylo všechno v pořádku, ale velké překvapení nastalo o víkendu, všichni členové divadla odjeli do Prahy, zůstávali jsme v Kladně sami. Je to tam tvrdé, vylidněné místo. Ale na role v kladenském divadle vzpomínám rád – na Othella s Vláďou Čechem, který hrál Jaga, a pak hlavně na Cyrana, kterého jsem miloval, Roxanu hrála Dana Batulková.

Prošel jste také, jako několik vašich kolegů, i oběma sousedními divadly – pardubickým i hradeckým. Dá se nějak popsat rozdíl herecké práce v těchto divadlech?
V té době, kdy jsem byl v Hradci poprvé, ještě nebyly rozdíly v divadelní poetice těchto divadel tolik zřetelné. Zde jdeme tradičně „klasičtějšími“ směry, Hradec nyní inklinuje k těm avantgardnějším, řekl bych. Když jsem tam byl podruhé (1998-2002), už začínala Morávkova éra, která divadlo posunula výrazně tímto směrem. Spolu jsme pracovali jen na jedné inscenaci, což byl Betlém, nádherná hra od Pitínského, ale to nebyla tak úplně typická Morávkova inscenace. Ne úplně mi jeho režijní způsob vyhovoval, říkám tomu pomocně „animování“: „Teď křič, teď dělej tohle, teď tamto…“ Je pak nutné zpětně hledat cestu dovnitř do takto vytvořené role, do té skořápky. Dnes se také již ale zapomíná, že vzestupnou éru v Hradci ještě před Morávkem započal spolu s ředitelem Zemanem Michael Tarant, ten rozjezd novým směrem bych viděl už tam.

Jmenoval byste ještě další inspirativní režisérské osobnosti, které vás ovlivnily?
Ovlivnil mě i František Laurin, na kterého se zde pomalu zapomíná, byl to náš kantor na DAMU, nebylo to snadné, držel nás hodně zkrátka. Později jsme si tady v divadle ale rozuměli, je to výrazná osobnost v mém životě. U mých prvních kroků na profesionálním jevišti stál také Ivan Balaďa, zajímavý režisér. Hrál jsem u něj v Hamletovi, v Úkladech a lásce. Nevím teď, koho dalšího jmenovat. S paní Sadkovou, známou televizní režisérkou, jsem zkoušel hlavní roli Pana Hamilkara, to byla také krásná práce. Ona byla legenda, velmi „svá“, bavila okolí svými extempore.

Vzpomenete si ještě na své první kroky k herectví? Kde se zrodil ten impuls nebo kdo vás ovlivnil k tomuto kroku?
Už když jsem v šesti letech sledoval Vinnetoua, rozhodl jsem se stát se hercem, chtěl jsem hrát Old Shatterhanda. Od té doby mě to nikdy nepustilo. Ale herecké kořeny v naší rodině nebyly. Například děda byl vyhlášený studnař, uměl hledat vodu, měl svůj podnik u našeho rodinného domu v Horních Počernicích, i po znárodnění ho stále vedl. Maminka mě vedla k humanitním směrům, k poezii, kterou sama psala – vyšlo jí několik knížek, hlavně pro děti, ale také „vážná“ poezie, rád si v ní dodnes čtu. Měla i pořady ve Viole (třeba dialog její poezie s verši Miroslava Floriana), účinkovali v nich Karel Hlušička a Gabriela Vránová. Můj vztah k divadlu tedy vyrůstal hodně přes recitaci, ke které mě maminka vedla. Ale ne abych přeříkával verše jako kolovrátek, vysvětlovala mi jejich významy, nevnucovala mi intonace, ale přízvuky jsme si do textu malovali… Přihlásil jsem se pak na Gymnázium Jana Nerudy, což byl vyhlášený gympl, kde fungoval dramatický soubor, ze kterého vyrostla řada pozdějších herců, například sourozenci Štěpánkovi. Já jsem ještě zažil v souboru Marka Vašuta či Zoru Jandovou. Začlenil jsem se a poprvé jsem tam hrál roli, vlastně dvojroli – ve Strakonickém dudákovi Nalejváčka a prince Alamíra, Švandu hrál právě Marek Vašut. Kromě toho jsme připravovali akademie – pásma z lidové poezie, krátké scénky, před Vánoci byly spojené s Rybovou mší, v Památníku národního písemnictví na Strahově – a když jsme pak šli dolů okolo Pražského hradu, mělo to atmosféru, na kterou rád vzpomínám.

Po gymnáziu jste hned nastoupil na DAMU?
Ano. Byl to můj splněný sen. I když rodina ze mě chtěla mít raději doktora nebo stavaře, táta byl stavební inženýr. Tím jsem asi být mohl, byl jsem v matematice dobrý, ale herectví mě lákalo mnohem víc. Připravoval jsem se na zkoušky důkladně, i pohybově, protože v tom jsem moc nadaný nebyl, navštěvoval jsem například i jazz dance. Jako rodina jsme byli spřáteleni s panem Voskou, tak ho maminka požádala, jestli by mě na školu připravoval, což ale razantně odmítnul, že si to nevezme „na triko“, a doporučil mě Libuši Havelkové. Přijímačky byly strašné nervy. Dodneška mám schovaný dopis, že mě přijali. Profesor Nedbal pak Voskovi o mně řekl: „Nic moc, ale něco tam bude.“ Na školu vzpomínám strašně rád, na období mládí a volnosti, na život v Praze… jedním slovem krása.

Prožívali pak rodiče vaši hereckou kariéru?
Určitě, oba dva – i táta se s tím záhy smířil – jezdili na každou moji premiéru. Táta bohužel už v 57 letech zemřel na rakovinu, to bylo hodně brzo, nestačili jsme si všechno říct. Maminka se přijde do divadla podívat občas i dnes, snažím se o to, viděla Amadea, naposledy Dvanáct rozhněvaných mužů.

foto P. Šmíd

Jste robustní postavy, to na první pohled každého jistě zaujme. Bylo to pro vás někdy jako pro herce v něčem výhodou, nebo naopak nevýhodou?
Je to zvláštní, ale jednou z mých prvních rolí byl něžný Gilles v Lásce hře osudné – byl jsem štíhlý a snad i pohledný kluk, i v začátcích tady. Moje fyzická proměna je poměrně veliká. František Laurin tvrdí, že tím cvičením a vojenskými věcmi si podvědomě buduju obranný val kolem sebe, který brání mou něžnou duši. A došlo to až sem. Nepociťoval jsem hendikep, může být i výhodou a překvapením, když takto robustní člověk někdy projeví i „to srdíčko“. Ale když kila překročí určitou mez, musí se s tím něco dělat, což právě opět podstupuju. Zažil jsem nedávno vtipnou příhodu, pozval mě v restauraci ke stolu jeden známý, střídavě žije v Německu, jeho paní je Němka a nerozumí česky. Nechtěla mu věřit, že jsem divadelní herec, tvrdila, že jsem policajt nebo ochranka, nebo něco horšího. Tak jsem to velmi lámanou němčinou osvětlil.

Dočetl jsem se, že sbíráte nože a na chalupě nosíte revolver. Kde se bere vaše úzká spojitost se zbraněmi?
Asi je to genetické – dědeček z matčiny strany, který také psal básně a povídky z Hané, byl vojákem, legionářem, později důstojníkem Hradní stráže. Můj vztah k vojenství vznikl i skrze klukovskou romantiku, trampování. Víte, co je TS?

Netuším.
Tramp samotář. To jsem byl já.

Samotářem jste i zůstal?
V něčem ano. Ale začínám na sobě s věkem pozorovat jisté změny. Nejméně jednou za rok jedu do Beskyd, jsou to podle mě nejkrásnější hory u nás, ale když si vzpomenu, kde jsem tam všude spával, volně v lesích uprostřed divoké přírody, do toho už se mi tolik nechce.

Trampování vás přivedlo i k vašemu dalšímu koníčku – k foukací harmonice?
Jelikož jsem jedináček, mým vzorem byl starší bratranec – cvičil, posiloval, zajímal se o zbraně a poslouchal country muziku. To jsem převzal, po večerech stával s harmonikou před zrcadlem a představoval si, že na ni hraju na jevišti. Přes maminku jsem se potkal s Luďkem Nekudou, který mě na harmoniku učil. Dalším učitelem byl Vláďa Mišík, ten mi osvětlil bluesové hraní. Pak už jsem se zdokonaloval sám. A teď jsem si v Bennym uvědomil, že na jevišti v klobouku a s harmonikou opravdu stojím.

Přijde mi z toho, jako byste měl na rozdíl od jiných v oblibě samé neobvyklé věci – zvlášť když si ještě vybavím i váš jeep!
Teréňák je dalším splněným klukovským snem! Nejprve jsem si pořídil Toyotu Runnera, byl to krásný vůz, ale teď už ho mám na chalupě jen na hraní, jezdím v něm třeba do lesa na dřevo. Jiný typ auta bych už nechtěl. Přes LandRovera jsem se dostal opět k Toyotě FJ Cruiseru. Tu jsem teď nechal předělat na plyn, neboť čtyřlitrový benzíňák opravdu lezl do peněz. Představte si, že existuje dokonce i bláto ve spreji, kterým si někteří magoři své vozy zdobí. Ale moje bláto je pravé!

Prozradíte, jaké jsou vaše plány do budoucna?
Možná jsem v mladém období, po revoluci, byl divadlem tak zahlcen, že jsem si neuměl představit, že by mohlo existovat něco jiného. Měli jsme dvůr, dům, mohl jsem začít podnikat, ale tenkrát mě to vůbec nenapadlo. S věkem takové úvahy přišly, ale já už se ničím jiným než divadlem netoužím zabývat, už jsem bytostně nasměrovaný tímto směrem. Tedy bych tyto úvahy mohl rozvíjet stejně jedině ve spojení s divadlem. Zároveň chci ale nadále zůstat hercem. Mám tady velké role, i když ta největší – Salieri v Amadeovi – už je z dřívější doby. Každý herec touží častěji po velkých rolích, jako je teď třeba u nás aktuální Richard III., a já věřím, že podobné příležitosti si mě budou i v budoucnu nacházet.

Přeji vám tedy, aby se tak skutečně co nejčastěji dělo.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 10/2009

---

Malá ochutnávka z poezie maminky Josefa Vrány

Miluše Vránová – Heřmánkový čaj

Závěj za oknem
Blikavá lampička v hrníčku čaje
Hodiny loupající slupky z noci

Dávám mu pít
po troškách se peru se žízní
umlouvám horečku
chladím zpocené čelo

Hodiny odhazují slupky z noci
Už bude plný koš už bude ráno

S každou lžičkou
hodinu ukradenou spánku

Ty malý
Probděné zimní noci
s breptající lampičkou
budou mi už vždycky vonět

po heřmánku

---