Kterého českého herce znají v Permu? Josefa Vránu!

Opět po roce sedl herec JOSEF VRÁNA do letadla směr Moskva a následně Perm. Asi milionové město pod Uralem. Na konci srpna přijel na pozvání tamního uměleckého šéfa, režiséra Sergeje Fedotova, aby odehrál čtyři představení s ruskými kolegy, on česky, oni svojí mateřštinou. A jeho hostování mělo velkou propagaci i odezvu. Vždyť inscenace, do nichž vstoupil, jsou kultovními počiny, které se drží na repertoáru dlouhé roky. A protože režisér Fedotov je maximalista, je stále co hledat a zdokonalovat. Proto stál o kontakt se zahraničním hercem, jenž měl obohatit rejstřík ruské herecké „školy“ a přinést tak nový impuls souboru Divadla U mostu. Že si nekompromisní ruský režisér vybral právě Josefa Vránu, je jistě důvod k rozhovoru...

---

Fedotov si hosta do své významné inscenace jistě vybíral pečlivě a záměrně. Čím a kdy jsi mu zaimponoval?
Poznali jsme se před více než deseti lety v Hradci Králové, kde jsem byl v angažmá. Zkoušel u nás Mistra a Markétku. On předtím dělal v Čechách pouze na DAMU, Hradec jej oslovil jako první profesionální divadlo v Čechách. A protože jejich a náš způsob práce a vztah k autoritám je jiný, vznikala řada bouřlivých neporozumění. On byl v té době absolutní šéf, manipulátor, car. Vzpomínám si, že nás odvezli do Rychnova nad Kněžnou na soustředění, kde probíhaly dvoufázové zkoušky, které zabraly celý den. Šokující pro nás bylo, že nevydal obsazení, ale všichni zkoušeli všechno, dělali jsme etudy, rozcvičky, jako na škole. Byl velmi nekompromisní, rozebral nás na atomy, holky brečely a my nakonec taky. Ale je fakt, že pak nás zase dokázal lidsky poslepovat dohromady, tedy většinou. Někteří to nevydrželi a odjeli. A dodnes se vzpomíná na humornou scénku, kdy jsem ho uprostřed nekonečných etud hodil na ramena, vynesl z budovy a zamkl dveře, protože jsme si všichni viděli na očích, že dál už NE! Asi po půl hodině se dostal dovnitř, přišel jakoby nic a pochválil mě, že jsem při etudách dobře pracoval. Od té doby jsme se respektovali a rozuměli si. Nakonec jsem v jeho hradecké inscenaci Mistra a Markétky (1999) hrál Piláta a považuji to za jednu ze svých zásadních inscenací ve svém hereckém životě. A do role Piláta mě pozval i teď na hostování.

A ta druhá role?
To byl Javtuch v Gogolově Panočce. I toho jsem s Fedotovem zkoušel v Čechách, tentokrát v ostravské Aréně. V Permu ji hrají už asi dvacet let a má na kontě neuvěřitelné množství repríz – přes 3000!

Kolik je v Permu divadel?
Na to, že je to město velké asi jako Praha, tak málo. Je tam jedno kamenné divadlo, vedle toho ještě divadlo mládeže a kulturní domy, do kterých zvou zájezdová představení. Ale stálé soubory mají dva nebo tři, nejsem si jistý.

A daří se ruskému divadlu – má diváky?
Divadlo U mostu má teď dobré období. Přitom asi před dvěma lety je chtěly úřady zavřít. Asi proto, že divadlo stojí v centru v prostoru bývalých koníren, a tak kdosi usoudil, že by na jeho místě mohly stát nové mrakodrapy s obchodními centry. Ale to by nebyl Fedotov, aby mlčel. Rozpoutal vlnu zájmu a pomoci po Rusku i Evropě, já sám jsem v Čechách organizoval dopisy, které se posílaly na permský magistrát, kam jim na stoly přišlo nepočítaně výzev s protesty proti rušení významného ruského divadla. A Fedotov tu bitvu vyhrál, čímž získal ještě větší respekt mezi svými divadelníky.

 

 
foto Pavel Šmíd

Jejich divadelní život je asi hodně jiný...
Šokovalo mě, kolik letos přijal nových herců. My jsme zvyklí, že si vyhlédneme na školách jednoho, dva nové talenty. Ale on myslí velkoryse. Přestože pracuje ve studiovém divadle, které má asi 120 míst, kolem dvaceti herců, kteří nemají kde bydlet, chybí jim peníze, tak nabral třicet mladých lidí z divadelních škol po celém Rusku. A pokud chtějí zůstat, je to něco jako zasvěcení v řádu, kterému se musejí odevzdat. Nemají čas na nic jiného než na divadlo, je to doslova řehole. Byl jsem svědkem, jak vyčetl jedné dívce, že seděla chvilku na lavičce se svým klukem v době, kdy měla sledovat představení svých starších kolegů. Jeho herci nejsou jen herci, musí zvládat všechno, propagaci, pracují v kancelářích, staví kulisy. To vše si musí mladí adepti osvojit, a pak se teprve mohou zapojit do představení.

Zaznamenal jsi ohlas svého zahraničního účinkování?
Kritiky a recenze mi teprve pošlou. Ale už za mé přítomnosti jsem pochopil, že z toho – jak je pro Fedotova typické – udělali monstrózní akci. Ověřili prý, že jde o vůbec první hostování zahraničního herce v ruské činohře. V baletu a opeře je to běžné, ale v činoherních žánrech je to výjimka. Uváděli, že před třiceti lety hostovala ruská hvězda Tabakov v pražském Činoherním klubu, on hrál rusky, naši herci česky, ale teď to prý bylo poprvé obráceně. Chodili jsme s Fedotovem dělat rozhovory pro televizi, rozhlas, vyšla spousta článků. On využil naší návštěvy, aby divadlo bylo vidět.

Naší návštěvy? Takže jsi svou expedici nepodnikl sám?
Vzal jsem s sebou fotografa Pavla Šmída, který vystavuje po celém světě včetně New Yorku nebo Tokia. Vím o něm, že je cestovatel a že ho Rusko zajímá, tak jsem vyjednal pozvání i pro něj. A díky němu mám z obou inscenací – z Mistra a Markétky i z Panočky – kvalitní divadelní fotografie.

A ohlas mezi hereckými kolegy?
Fedotov samozřejmě nevynechal diskusi po představení. Sešli jsme se s hereckými kolegy a rozebírali své výkony. Mluvili jsme o různých stylech herectví a oni ocenili, že umím přesně držet koncepci, nevybočit. Oni občas podlehnou pudu a vystoupí z přesného nazkoušeného tvaru. Udělalo mi to radost, protože jejich herci jsou vynikající.

Vraťme se ještě poslední otázkou do Pardubic, zkoušíš Kozlíka v Markétě Lazarové...
Je to už podruhé, co se s touto tématikou setkávám na pardubickém jevišti. Před dvaceti lety jsem v Markétě Lazarové hrál jednoho z Kozlíkových synů. Teď jsem tedy postoupil věkově výš a role Kozlíka mě oslovila jako velký herecký úkol. Je to veliká, nádherná postava, která mě strašně zajímá. Neměl by to být prvoplánový neohrožený hrdina, ale člověk pokřivený, poznamenaný, je to pro mě výzva, která mě zajímá. A dramatizace Jirky Seydlera na mě působí příznivě, tak doufám, že vznikne podobně silná inscenace, jakou v osmdesátých letech v Brně nazkoušel režisér Tarant a pak ji přenesl do Pardubic. Když jsem ji ještě v Brně viděl jako divák, tak mě svým nasazením doslova smetla.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 10/2009