Co mě v poslední době potěšilo a na co se těším?

V pravý čas mě potkal film Nickyho rodina. Už jsem byla deprimovaná z lidské bezohlednosti, nadutosti, hlouposti i vychytralosti. (Syn musel zrovna tohle po mně zdědit a tak toto téma je u nás na denním pořádku.) A najednou zírám na lidi, kteří jako poděkování Siru Wintonovi nezištně pomáhají dalším; dětem, starším, bezmocným. Tak oni takoví lidé ještě existují v tom marastu, který na nás denně řve z médií? Úplně mě to odrovnalo, zažívám pocit naděje i štěstí. Znovu si připomínám svůj výrok o životě v bavlnce: Divadlo je svým způsobem zvláštní svět, přes veškeré případné neshody jsme všichni na jedné vlně, a možná proto nás tak zraňuje setkání se zlem ve společnosti. Hrát zápornou postavu je radost (dobře vím, o čem mluvím), ale setkat se s takovým člověkem je zoufalost.

Ale nesmím zapomenout ani na příjemné setkání se slovenskými kolegy z bratislavského Túlavého divadla. Nejenom, že se jejich představení moc líbilo, ale naše pocity, zkušenosti životní a hlavně divadelní si byly velmi blízké. Také neřeší slávu, popularitu, ale především chtějí dělat zajímavé a člověčí divadlo. Ono vlastně setkávání s lidmi je důležité, kolikrát objevíte věci, které vás mohou utvrdit ve vašem názoru, někdy i posunout dál, a tak nezavrhuji Facebook, Skype, neboť mi umožňují potkat se i s těmi, kteří jsou příliš daleko, a jinak bychom o sobě nevěděli.

Schraňuji rodinné fotografie, dopisy, křestní, oddací, úmrtní listy, kopíruji do počítače. Naposledy to byl deník mého pradědečka z I. světové války. Je úžasné pročítat tyto dokumenty a zahrnovat nové informace do našeho rodokmenu. Slibuji si, že někdy navštívím matriky, abych se dostala i dál než jen do počátku devatenáctého století.

A pak mám své domácí radosti – kočičí „miminka“ (11 a 12 let), která musí vydržet mé citové záchvaty, na syna si už netroufnu, a tak spolu probíráme životní pravdy, a to je také potěšující. 

Na co se těším? Kdybych to věděla!!! Spíš tajně doufám. A když tajně, tak to přece nesmím prozradit, že?! Jen jedno mohu: Těším se na jaro, sluníčko a zelenou trávu.

Divadelní zpravodaj 4/2012