Start 102. divadelní sezóny bude dostihový
Rozhovor s herečkou Lídou Vláškovou

Herci Východočeského divadla se v rozhovorech na stránkách našeho Divadelního zpravodaje víceméně pravidelně střídají. Přišel čas oslovit opět LÍDU VLÁŠKOVOU – důvod k rozhovoru je však tentokrát zcela zřejmý a pádný. Je jím chystaná inscenace Utíkej, Váňo, utíkej! aneb Velká divadelní steeplechase, která bude mít premiéru těsně před startem 121. ročníku Velké pardubické. A jednou z obsazených bude i Lída Vlášková, a to nejen proto, že se režisérce zdála být vhodným hereckým typem, ale hlavně proto, že byla partnerkou jednoho z významných českých dostihových jezdců Kamila Kuchovského. Naše nová studiová inscenace totiž počítá i s částečným autorským vkladem obsazených herců a kdo jiný než žena, která se spolu s člověkem nejbližším pohybovala kolem koňů dlouhá léta, by měl nabídnout dost inspirace, zkušeností a osobní autenticity, která by v naší „dostihové komedii“ neměla chybět…

Lído, jak ses s Kamilem seznámila?
Já jsem Kamila znala z televize, protože jsme s tatínkem pečlivě sledovali Velkou pardubickou. Kde by mě napadlo, že dojde i na bližší setkání! Kolega Vrána se zranil, my za ním přijeli do nemocnice a tam po pádu na Taxisu ležel po operaci Kamil. Pepa Vrána se s ním skamarádil, poté jsme se přidali i ostatní z divadla. Pak jsem rok objížděla dostihy v Praze, v Pardubicích a po následující Velké pardubické jsme spolu začali chodit.

Kolik sportovních vzestupů a pádu jsi s ním prožívala? Které byly nejemotivnější?
Zažila jsem jeho poslední Velkou pardubickou v roce 1985 i poslední dostih vůbec. Okolnosti nebyly příjemné, poprvé jsem zažila, jak dokáží být lidé, skrytí za anonymem, zlí. Kamil naštěstí nepropadl depresi, vždy si věděl rady. Uměl koně kovat a dobře, práce bylo dost, pořídil si koně pro westernové soutěže a užíval si „dostihový důchod“. Ale k dostihům se mínil vrátit jako trenér, bohužel osud nebyl na jeho straně.
A opravdové pády? Kamil moc nepadal, a když už, hlídala jsem, jestli vstane. Zlomená ruka, žebro, klíční kost – to není nic, hlavně, že chodí! Pravda, přítomní divadelní kolegové to tak nevnímali a vyděsili se.

Hrála jsi už někdy v inscenaci se sportovní tematikou?
Co si vzpomínám, tak nikdy.

Lída Vlášková s Pavlem Novotným v inscenaci Černá komedie, foto Michal Klíma

A viděla jsi nějakou?
Viděla jsem Maratón a pak Osamělost fotbalového brankáře s Pavlem Zedníčkem v Divadle Na zábradlí a stejnou hru pak ještě na Jiráskově Hronově a hrozně se mi to líbilo. U nás jsem zažila představení hry z fotbalového prostředí Za kolik a ještě předtím Kudlanku v ringu s Kristinou Jelínkovou. Sport není moje téma, ale předpokládám, že ani v naší inscenaci nepůjde jen o sport jako takový, ale že se přes sport dá říct leccos o společnosti a o světě kolem nás.

Chodíš na dostihy? A naopak, chodil Kamil do divadla?
Kamil viděl v divadle většinu představení a já s ním všude jezdila – tedy až do narození našeho syna. Dnes už se na dostihy dostanu málokdy, většinou dopoledne zkouším nebo večer hraju, většinou obé. Také už to není ono: Na závodišti měly svá trvalá ustájení asi tři dostihové stáje, takže prostor žil neustále, nejenom při dostihových dnech. Pohybovala jsem se denně (téměř) mezi koňáky, dostihy byly třešničkou na dortu. Dnes je ta třešnička přeslazená a bez základu z ní trochu bolí břicho. Chápu, že to asi jinak nejde, ale to „neživé“ závodiště mě mrzí. Na druhou stranu mám ještě pár přátel u koní a ty nikdy jindy než při dostihovém odpoledni nepotkám.

Než jsme tě do inscenace obsadili, ptali jsme se tě, zda v ní chceš být; jestli ti zkoušení nebude bolestně vyvolávat vzpomínky na předčasně zesnulého partnera, nebo jestli to naopak budeš cítit jako oživení něčeho krásného… Jak je to?
1. července to bylo čtrnáct let, kdy Kamil zemřel. Mrzí mě, že nemohl být s Ondrou v letech, kdy nutně nepotřeboval za zadečkem maminku, že jsme se oba, já i syn, vzdálili od koní. Ale o Kamilovi si moc ráda povídám, protože to byl bezvadný chlap! Což potvrdí i kolegové. Zjišťuji, jakou jsem měla kliku: Na zásadní věci jsme měli stejný názor – a tím zásadním nemyslím politiku. Respektovali jsme jeden druhého, hlavně svá povolání, protože oba jsme se pohybovali v trochu „nenormálním“ prostředí: Já večery trávila v divadle, po zájezdech, vyznávala jsem lásku cizím mužům; pro Kamila neexistovaly svátky, prázdniny, protože koně nemůžeš zavřít jako motorku do garáže, jak říkával. Úžasné je, že nám to přišlo oběma naprosto přirozené. S Kamilem byla legrace, uměl báječně vyprávět historky z „koňského“ prostředí, jeho rozhovory do rozhlasu byly daleko bezprostřednější, než se kdy podařilo mně. A přestože by rád vyhrál Velkou pardubickou, nikdy jsem z něj necítila zahořklost, mindrák. A na to já jsem, zejména u mužů, velmi citlivá. Takže se těším!

Má svět divadla a dostihový sport něco společného?
I tohle jsme s Kamilem probírali: Ano, všichni se připravujeme na premiéru, jen koňáci nemají reprízy. Všichni se předvádíme před publikem, jenže jezdec musí projít z dráhy do stájí mezi lidmi, herce chrání před případným nespokojeným divákem forbína a dveře do zákulisí. Jezdec odjezdí dostih za každou cenu, třeba se zraněním, horečkou. Tak tohle máme na sto procent společné.

Myslíš, že se třeba lidé od koní přijdou na naši inscenaci podívat? Tušíš, zda se objeví i Josef Váňa? Myslíš, že přistoupí na naši nadsázku, nebo nás budou opravovat a upozorňovat, co všechno je v reálném životě kolem koní jinak?
To kdybych věděla!!!

Je něco, co bys do naší inscenace ráda vnesla? Čeho si třeba na žokejích vážíš nejvíc, čím jsou ti lidé krásní a cenní?
I žokejové a lidé „od koní“ jsou jako my ostatní. Jsou mezi nimi lidé, před kterými je třeba smeknout, ale i lidé poněkud problematičtější. Já je mám ráda, odvedli mé myšlenky od divadelních problémů a hlavně s přehledem a láskou zvládli to velikánské, nevyzpytatelné stvoření, jakým je bezesporu čistokrevný kůň.

Děkuju za krásný rozhovor a doufám, že uděláme inscenaci hodnou velkého koňského srdce…

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 9/2011