Jubilant Vašek Dušek

Vašku, 3. září jsi oslavil krásné šedesátiny. Myslíš si, že je to věk, kdy se člověk může nebo má zamyslet nad svým životem a bilancovat? Nebo je ještě brzo?

Jak pro koho. Já například moc nebilancuji, protože to bych třeba připustil, že toto je konec. A to se mi nechce, ještě není čas.

Co ještě očekáváš od života?

Nevím. Já jsem celý život bral to, co přišlo. To neznamená, že bych neměl plány. Jedno období mi strašně šlo o to, být u divadla. Podařilo se. No a pak přišlo období, kdy jsem měl plány, sny, abych to divadlo dělal pro lidi a dobře. Nikdy jsem neměl ambice dostat se například do Národního divadla, nebo jiného, lepšího. A když jsem před deseti lety dostal nabídku do pražského Rokoka, nevzal jsem to, protože když je člověk starší, a má někde zázemí, tak nedokáže jen tak změnit angažmá. Žádné velké plány nemám.

Jsi vázán na lidi kolem sebe, na prostředí, ve kterém žiješ?

Na lidi jo. V podstatě i na to prostředí. Když jsem byl na Moravě v angažmá v Šumperku, byl jsem spokojený, dost jsem hrál, i když, tam si zahrál opravdu každý. To jsou pěkné vzpomínky. Ale v té době, když jsme byli mladí, dokázali jsme někdy nemožné. Šumperk je v údolí, a když se jede kamkoliv, tak prvních 30 kilometrů se jede do kopce lesem, což trvá hodinu. Kolikrát jsme jezdili až k pohraničí, vraceli se o půl druhé a ráno se zase v deset zkoušelo. Pro starší herce to tam musí být dodnes krušné, i když krajina okolo je opravdu nádherná. Když jsem dostal možnost vrátit se do Hradce Králové, kde jsem začínal, tak jsem byl ohromně šťastný. Tento region mi vyhovuje. Narodil jsem se tady, mám tu své kořeny. Jsem tu spokojený a je jedno, jestli je to Hradec nebo Pardubice.

V Šumperku jsi potkal svoji manželku, herečku Jiřinu Jelenskou, se kterou žijete dodnes. Jak spolu partneříte na jevišti?

Dobře. Za sebe říkám, že dobře. S Jiřinou jsem partneřil hned v první inscenaci, ve které jsem v Šumperku hrál. To je spousta let, hráli jsme mladý pár v Partii ve čtyřech. Ona měla oproti mně náskok, protože hrála o pěl let déle, takže hlavně v začátcích mi hodně pomohla, „potáhla mě“.

Vašek Dušek se na oslavě svých a Kráťových
narozenin spokojeně chlubil manželům Novotným
vtipným dárkem od kolegyň.

Přestěhovali jste se z Hradce Králové na vesnici, do Stéblové. Cítíš se být vesničanem, nebo jsi touto změnou trpěl?

Já jsem si myslel, že jsem městský typ, dlouho jsem tak žil, ale zároveň mám velmi kladný vztah k přírodě, miluji ji. A ten náš domeček, znáš to tam taky, není žádný luxus, ale je to naše. Nikdo nám nebouchá na zeď, když se vrátíme pozdě z představení. Když jsme kdysi bydleli v Šumperku v paneláku a vrátili jsme se pozdě ze zájezdu, tak na nás sousedé koštětem mlátili, že jim chodíme nad hlavou. Holt jsme se neuměli vznášet. Takže samoty a klidu na vesnici si ohromně vážím, zvlášť, jak roky přibývají. Zasadil jsem tam mnoho ovocných stromů, ale i jehličnanů. To domorodci nedokázali pochopit, proč sadím něco, z čeho není žádný užitek. Ale já si nemyslím, že je to zbytečné. Já jsem je vysadil jen tak, pro tu jejich krásu…

Které období svého života jsi měl rád, myslím pracovně, kdy jsi se cítil naplněn?

Myslím si, že nejplodnější období bylo sedm let, které jsem strávil s režisérem Kroftou v Besedě v Hradci Králové. Mně nesmírně vyhovoval jeho způsob práce. Začínali jsme od různých etud, situací, textem jsme se zaobírali až později. Rád vzpomínám na inscenace Candide nebo Pastýřku putující k dubnu. Na tyto roky opravdu moc rád vzpomínám.

Které další role z toho nepřeberného množství Ti nejvíce utkvěly v paměti?

Tady v Pardubicích Král v Inés de Castro a Vincent v Měsíčním běsu. Král v Calderónově hře Život je sen v režii Juraje Deáka. To je inscenace, na kterou mám zvláštní vzpomínku. Jeli jsme s ní na Zámecké hry zvolenské. Autobus se nám cestou porouchal, po dvanácti hodinách jsme přijeli těsně před začátkem. Hráli jsme na nádvoří zámku, nad námi hvězdy a něco se stalo mezi nebem a zemí, nějak to zafungovalo a vzniklo skvělé představení, běželo jako perfektně namazaný stoj. Lidi tleskali ve stoje. Opravdu silný zážitek, vzpomínka, která vynahradí mnohá strádání. Skvělé je, že narozdíl od filmu, kde se to jednou natočí a zakonzervuje, divadlo je proměnlivé. Rád se vracím k inscenaci Anděl se vrací do Babylonu, Laholovu Infernu, Hanťovi z Příliš hlučné samoty, k práci na hře Bosé nohy v parku… Je na co vzpomínat, ale fakt je, že se mi toho vybavuje čím dál tím míň. Ale taky bych chtěl říct, že mám rád i představení, ve kterých nehraji, třeba Procházkův „Profesor“ se mi moc líbil a jsem odhodlán jít na to ještě jednou, což není u mě zvykem.

Minula Tě nějaká divadelní role, o kterou jsi opravdu stál?

Asi jo. Ale zase jsem se tím moc nežral. A asi i rychle zapomněl. Ale spíš si vzpomínám, jak jsem se sám připravil o roli. Uprostřed zkoušení Divotvorného hrnce, kde jsem měl hrát Čochtana, jsem se zranil, skončil v nemocnici, byl přeobsazen a už jsem se do toho nikdy nevrátil.

Co Tě dokáže nejvíc rozčílit, naštvat?

Arogance, hloupost. Já, jak jsem říkal, jsem dost závislý na okolí, na lidech, na partnerech a k životu potřebuji mít dobrou náladu, optimismus a přenos kladné energie. Když se setkám s opakem, tak mě to dokáže dostat. A jestli si spousta lidí myslí, že jsem tichý a pokorný, není to tak, když dojde na krizové situace, tak dovedu dost řvát. To by moje žena mohla potvrdit…

Co Tě dokáže nejvíc potěšit?

Nedávno jsem nad tím přemýšlel a myslím, že úplně nejvíc mě potěší dobrý výsledek práce, ve který jsem ani třeba nedoufal. A taky se to mnohokrát stalo. Třeba se zmíněným Kroftou jsme někdy dělali hry, kdy jsem nevěřil, že ta inscenace bude k něčemu, prostě celou dobu zkoušení to nijak nevypadalo a najednou to mělo úžasný dopad na lidi a publikum nám na premiéře dalo najevo, že je to bezvadné. Někdy jsem na děkovačce měl co dělat, abych udržel slzy dojetí, když jsem v publiku viděl tu odezvu. Myslím si, že to je největší potěšení. Ale podobné chvíle jsem zažil i v soukromí. Když se mi narodil syn, dcera, to jsou věci, které člověka motivují, změní, protože zrození člověka je zázrak A zázraky se mají dít, zázraky jsou zvláštní, krásné a nejsou pořád…

Vašku, dovol, abych Ti popřála nejen za sebe, ale za celý soubor, aby Tě ty krásné zázraky potkávaly co nejčastěji, aby Tě obklopovaly samé krásné věci a zážitky, o kterých ani nevíš, že přijdou.

Já Ti děkuji a přeji Vám všem, abyste se dožili alespoň tolika let co já a abych byl taky ještě na světě a mohl vám s květinou popřát vše nejlepší.

Děkuji za rozhovor.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 10/03