Je mezi námi výjimečná shoda,
říkají manželé Jindra Janoušková a Petr Dohnal

V úvodu právě začínající nové sezóny bychom rádi pokračovali ve volném cyklu partnerských dvojrozhovorů a představili vám manželský pár, jehož společné odpovědi jste si dosud neměli možnost přečíst – JINDRU JANOUŠKOVOU a PETRA DOHNALA. O jejich vztahu, hereckých začátcích, o jejich postoji k herectví a mnoho dalšího se můžete dočíst na následujících stránkách…

z inscenace DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ, foto Jiří Sejkora

Tento rozhovor by měl být trochu osobnějším, proto se vás rovnou zeptám: Kdy jste se poprvé potkali?
Jindra: Na rok si asi nevzpomeneme…
Petr: Ale ano, vzpomeneme. Pro mě to byl docela zlomový rok, kdy jsem dokončil studium na divadelní fakultě: v roce 1984. Můj spolužák Pepík Vrána tady v Pardubicích hostoval v inscenaci Schillerovy hry Úklady a láska režiséra Ivana Baladi. Protože jim jeden herec chyběl, byl jsem požádán, jestli bych měl chuť si tady také něco vyzkoušet. Já jsem samozřejmě chuť měl, navíc jsem původem z Pardubic.
Jindra: Tenkrát jsi hrál strašlivého „záporáka“ a já naivku Louisu. Byla to nádherná inscenace, ale nakonec byla cenzurou zakázána: že „takhle perverzní a hrozné představení“ přece divadlo nemůže hrát. Měla bohužel jen 7 repríz.
Petr: Začali jsme spolu zkoušet a přitom jsme se „skamarádili“ natolik, až jsme byli víc než jen kamarádi. V té době jsem ale dostal nabídku na angažmá do Plzně a do Brna – rozhodl jsem se jít do brněnské Mahenovy činohry. Tady jsem jen hostoval a měl „přátelský vztah“ s herečkou, která zde hrála první obor a všechny naivky… Všichni mi ji strašně záviděli, protože byla krásná, ještě krásnější než teď. (smích) Rád jsem se sem vracel, ale uvažovali jsme i o tom, že by Jindra přešla také do Brna, což však možné nebylo. Proto jsem pak chtěl, jestli bych mohl přejít naopak já sem. Místo zde však nebylo volné hned. Ještě jsem pak strávil rok v Olomouci a do Pardubic jsem nastoupil v roce 1987.

z inscenace ČACHTICKÁ PANÍ
foto Antonín Malý

Jak to, že jste si nechala odejít muže do Brna?
Jindra: Vždyť tenkrát jsme spolu jenom kamarádili, chodili jsme spolu. Navíc měl takové krásné angažmá, „Mahenka“ měla v té době docela zvuk, takže jsem to chápala. A přece člověk hned nepůjde do angažmá ve městě, ve kterém se narodil.

Nelitujete toho, že jste se do svého rodného města vrátil?
Petr: Určitě nelituju.

Že mezi herci při představeních či při zkouškách přeskočí nějaká ta jiskra, to je poměrně častý jev…
Jindra: Ano, některé herečky se postupně zamilovávají do svých hereckých partnerů. Já to ale takhle nemám. Když jsem Petra uviděla, hned jsem pochopila, že je to můj osudový muž. A to myslím vážně, ta jiskra byla natolik silná…
Petr: Tak to jsem se ani nemusel pak tolik snažit…
Jindra: Nemusel.
Petr: No ale to jsem vůbec nevěděl.
Jindra: Ale mohl to tušit. Protože na první rande přišel o půl hodiny později, což není normální! A já jsem neutekla.

Vy jste se dělal tak vzácným?
Petr: Ne. Jedno období jsem chodil všude pořád pozdě. A musím přiznat, že mi to trošku zůstalo, i když to u ostatních lidí nesnáším. Ale teď mám tu výhodu, že si u nich můžu jako ředitel vynucovat, aby chodili včas. (smích) Narodil jsem se o pár minut později a navíc mám jméno „Dohnal“, takže se to snažím pořád „dohánět“, ale stejně nejsem schopný ten počáteční „skluz“ dohonit.

Hm, taky jsem se narodil později…
Petr: Výmluva! (smích)

A vy také nejste „zamilovávací“ typ do svých partnerek na jevišti?
Jindra: No tak to jsem zvědavá…
Petr: To se těžko odpovídá… (smích) Ale ne, nejsem. Nám dvěma to opravdu vyšlo. Myslím si, že to je výjimečná shoda. Člověk o tom ale nemá moc mluvit, aby si to štěstí nepokazil. Nikdy jsme nepotřebovali hledat nějaké náhražky jinde. Byli jsme si pořád vzácní. Ještě když jsme měli vztah na dálku, tak nás to spíš posilovalo. Vzácní jsme si stále, neboť i když jsme v jednom divadle, nevidíme se neustále. Cením si tohoto štěstí, protože často vidím okolo sebe, jak mají lidi problémy, mnohdy objektivní, když se k sobě najednou nehodí nebo se k sobě nikdy nehodili… Ale my jsme neměli žádný zásadní problém, nikdy jsme neřešili otázku, že bychom se rozešli nebo rozvedli.
Jindra: Vlastně jsme se ani nikdy pořádně nehádali.

z inscenace BLBEC K VEČEŘI, foto Ladislav Formánek

Jak jste to dokázali?
Petr: Jindra někdy křičí, ale já to nechám „proběhnout“, protože to nemá smysl. A já taky někdy „vybuchnu“. Dáme si k tomu prostor a čas – a k hádce už pak nedojde. Jiné problémy v sobě nosím a dlouho si je pamatuju, třeba když je někdo nespravedlivý nebo zlý, to vnímám těžce, ale ve vztahu jsme vždy vše vyřešili okamžitě a šlo se dál.

Vy to vidíte stejně?
Jindra: Ano, protože já nejsem zlá ani nespravedlivá. (smích) Akorát někdy třísknu dveřmi, občas je i „vysklím“, ale pak je klid. Jednou jsem takto „vysklila“ dveře a pak jsme v nich hráli, viď?
Petr: Byly to dveře od dětského pokoje. Pak přišly děti, přidělal jsem do dveří oponku a kulisy a hráli jsme jim v nich loutkové divadlo. Co taky jiného s „vysklenými dveřmi“? (smích)

Vraťme se ještě k vašim hereckým začátkům. Tenkrát v Úkladech a lásce to byla vaše první role v profesionálním divadle?
Petr: Moje první role na profesionálním jevišti to určitě nebyla. Jsem již dokonce pomalu nejstarším pamětníkem tohoto divadla, už v roce 1972 jsem zde jako dítě hrál v Richardovi III., kterého teď shodou okolností právě zkoušíme.

Hráli jste spolu často? Tvořili jste spolu pár i na jevišti?
Jindra: My spolu nemůžeme moc hrát…
Petr: Když jsme už byli manželé, dokonce jsme chtěli, abychom nebyli příliš obsazovaní spolu, navíc když pak přišly děti, potřebovali jsme hlídání, bylo to komplikované. Ani se to moc často nestává, aby spolu partneři hráli, není to moc výhodné a ani pro režiséra to obvykle nebývá nic zajímavého, aby se pak při práci řešily nějaké partnerské vztahy. Ale samozřejmě výjimečně to lze a může to mít i svoji hodnotu.
Jindra: Hráli jsme spolu Dostojevského Bílé noci, a to pro mě byly těžké chvíle, protože Petr je hodně „odprdávací“, jak se říká, a to je velmi vážná hra. On měl občas tendenci se smát, a já jsem ho musela kopat pod stolem, aby přestal.

z inscenace MEFISTO, foto Ladislav Formánek

Takže se vám spolu nehraje dobře?
Jindra: Spíše jsme na sebe byli vždy na jevišti hodně citliví, bylo to příliš na hraně.
Petr: Když se lidi hodně dobře znají a mají pak spolu hrát, někdy to jejich herectví ovlivňuje. Můžete si všimnout, jak se to promění, když spolu dva herci často hrají a pak spolu začnou mít vztah. A herectví je vždy jistá stylizace a musí být důvěryhodná, osobní vztahy se do ní nemohou promítat. Ale nedá se říct, že by nám přímo vadilo spolu hrát. Dále jsme spolu hráli například pár u režiséra Mariána Pecka, vychovávali jsme Ondinu, tu inscenaci jsem měl rád. Nejčerstvěji spolu hrajeme manželský pár v komedii S cizí dámou v cizím pokoji.

Měli jste zde v divadle každý jiného hereckého partnera, s kterým jste hrávali vyloženě často?
Petr: Měli jsme „výměnu“ s jiným manželským párem: Jirka Kalužný hrál pokaždé s Jindrou a já s Romanou Chvalovou. Zpočátku jsem ale také často „partneřil“ se Zdenou Bittlovou a později i s Kristinou Jelínkovou.

Jiří Kalužný a Romana Chvalová jsou vaši spolužáci z DAMU, je to tak?
Petr: Moji ano.
Jindra: Ale já tady žádného spolužáka nemám. Jsem o čtyři roky starší než Petr, nastoupila jsem do pardubického angažmá už v sezóně 1979/80. Petra na školu připravoval můj spolužák Otto Liška a ten mu tenkrát nabízel, že bych ho mohla připravovat já, když jsme oba v Pardubicích. Ale to Petr nechtěl… Takže jsme se málem poznali ještě o čtyři roky dřív…

A vy jste tenkrát chtěla někoho připravovat na školu?
Jindra: To také ne, neměla jsem ještě žádné zkušenosti. Takhle mladý člověk má ještě dost starostí sám se sebou. Později jsem ale připravovala studenty k přijímacím zkouškám docela často.
Petr: Taky jsem to párkrát zažil. Ale nemám moc pedagogické schopnosti, nejsem dostatečně trpělivý, takže mě to ani neláká.

z inscenace TRÓJANKY, foto Michal Klíma

Vaše dcera Eliška šla také studovat herectví. Občas se stane, když jsou rodiče herci, že jejich potomek pokračuje v jejich hereckých šlépějích. Jste tomu rádi, nebo spíše ne?
Petr: Vybrala si tuto cestu sama. Chodila od dětství do dramaťáku ke Zdeňku Rumpíkovi v Přelouči. Děti herců se v divadle objevují často, tak jím mohou „načichnout“. Obě naše dcery jako děti v divadle hrály, například v Šumaři na střeše. Elišku to „chytlo“, ale vysvětlovali jsme jí, jak těžký mají herečky život u divadla a obtížně se k němu dostávají, zvláště dneska, kdy školy chrlí spousty absolventů. Přesto se rozhodla dělat zkoušky na konzervatoř i na DAMU, nakonec studuje Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Baví ji to hodně, ale je samozřejmě ve hvězdách, jak se jí bude dařit a co všechno bude moci dělat. My jí nemůžeme vyšlapávat cestičku, musí se probít sama.

Radili jste jí před přijímačkami nebo radíte jí i při studiu?
Jindra: Radili jsme jí samozřejmě hodně, měla ke mně velkou důvěru. Pomáhala jsem jí spolu se Zdenou Bittlovou. Herectví se věnovat chce a my jí v tom nemůžeme bránit. Jestli to chce dělat, tak to bude dělat, je to její život. Také jsem si svou cestu „vyšlapala“ sama. Můj táta byl herec, Josef Janoušek, a ten vyloženě nechtěl, abych se hlásila na DAMU. Měla jsem ale štěstí, že mě přijali hned napoprvé a pak jsem hned získala angažmá.

Otec vám zcela bránil?
Jindra: Ano, zcela.
Petr: Ale neubránil.
Jindra: Chodila jsem k jeho kolegyni paní Steimarové na dramaťák a hrála jsem menší role v Karlíně, kde byl otec v angažmá.

Byla jste tedy v Karlíně často?
Jindra: Ano, od tří let. Znám tam všechny chodbičky, soboty a neděle jsem byla pořád v portále na všech představeních.

Karlín je hudební divadlo, nenutilo vás to zpívat?
Jindra: Ano, chtěla jsem být dokonce operní pěvkyní, ale otec mě přivedl k jedné své známé, zpěvačce Národního divadla, a ta mu řekla: „Pepíčku, ta nikdy zpívat nebude!“ A tím to bylo vyřešeno. (smích)

Vyrovnala jste se s tím hned?
Jindra: Ale jo, já jsem v tomto velice „splachovací“, těmito věcmi se netrápím. Člověk pak prostě dělá něco jiného. Ale na DAMU jsem na druhou stranu zpívala nejlíp z celého ročníku.

Vám někdo bránil v tom, abyste šel studovat herectví?
Petr: Nebránil. Jen babička říkala, abych šel dělat nějaké pořádné řemeslo. Měli jsme v rodině několik ochotníků, děda byl kapelník. Nikdo z rodiny se ale nevěnoval divadlu profesionálně. I když se jméno „Dohnal“ v divadelním světě objevuje, s žádným z herců toho jména nejsem spřízněný.

Dá se nějak popsat impuls, proč člověk zatouží stát se hercem?
Petr: Nevím, kde to vzniká… Mně o divadle hodně vyprávěla moje teta, která hrála ochotnicky divadlo. Pak jsem si ve třinácti letech sám našel dramatický kroužek a začal jsem se tomu věnovat.

Jistě, ale to je spíše vnější vliv. Ale kde se může vzít to puzení, že člověk chce hrát lidem na jevišti divadlo?
Jindra: Člověk se hold již asi narodí s touto „úchylkou“. (smích) Není to normální předvádět jiným lidem jiné lidi, ale je to na druhou stranu úžasné.
Petr: Je to o fantazii, kterou má člověk v sobě, sám se pak projektuje do jiných postav. Nutil jsem kamarády ve školní družině, abychom si spolu hráli na různé příběhy, které jsme četli. Herectví také umožňuje hledat řešení skrze někoho jiného, z vnitřní potřeby. Ale když už se k divadlu dostanete, už nic jiného neumíte, tedy hercům často nic jiného nezbývá než u divadla zůstat a hrát ho celý život. Z herectví se velmi těžko odchází – co budete dělat jako zkrachovalý herec?
Jindra: Tak máš přece tu velkou fantazii, můžeš dělat cokoli…
Petr: Ale budete vždy už jen zkrachovalý herec, a to je strašlivý punc, pro mě nepřijatelný. Proto chcete dělat v divadle to nejlepší, pracovat na sobě.
Jindra: Každopádně práce je to úžasná, která nás velmi obohacuje.
Petr: Je to nepopsatelná, nenahraditelná a nepřenosná zkušenost. Divadlo člověka také léčí, funguje v něm jakási magie. Poslouchá vás, vnímá a komunikuje s vámi pět set lidí v hledišti, což v jiném povolání nezažijete.

Neustále vás to na jeviště táhne? Ta touha neslábne?
Petr: Určitě stále táhne. U mě je herectví prvotní, i když jsem se stal ředitelem – jsem ředitelující herec, ne hrající ředitel. Chci být stále v tom hlavním procesu divadla, je to pro mě základ. A snad nejsem obsazovaný jenom proto, že dělám ředitele. Ředitelem jsem mimo jiné proto, že mohu divadlo spoluvytvářet tak, jak si myslím, že by mělo vypadat.

A kdybyste dostal nabídku být ředitelem bez toho, abyste dál hrál?
Petr: Tahle varianta pro mě vůbec neexistuje. Od začátku jsem to říkal, když jsem se stal ředitelem. Bylo to v období, kdy jsem „šel z role do role“ (v Keanovi IV., Frankovi V., ve Vajíčku ad.), tedy mi nevadilo, že jsem pak herectví musel z časových důvodů trochu omezit. Ale po delší době už člověk cítí, jak ztrácí herecké sebevědomí, když příliš zmenší svůj kontakt s jevištěm. Ovšem nabídky od režisérů jsem dostával vždy, často jsem je musel odmítat. Navíc zde pracovaly takové režisérské osobnosti, které mě neměly zapotřebí obsazovat jen proto, že jsem ředitel. Zároveň se mi samozřejmě stalo, že jsem si na nějakou roli myslel a nikdo mi ji nenabídnul. „Zamáčknul jsem slzu“ a šlo se dál.
Jindra: Já se kvůli rolím také moc netrápím, všechny, které jsem dostávala, jsem hrála ráda. Občas jsem si samozřejmě také na nějaké role myslela, ale ty tady ani nikdy nebyly na repertoáru. Jsem ráda překvapená, jakou roli dostanu, vždy je to výzva zkusit hrát něco nového. Je navíc úžasné, že se tady střídají rozliční režiséři, i mladí, se kterými pracuji moc ráda, nabíjí mě jejich velká energie.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 9/2012