Být hercem znamená stát se součástí toho zvláštního, neuchopitelného a křehkého světa tajemství, fantazie, radosti i smutku…

Rozhovor s ředitelem Východočeského divadla Petrem Dohnalem

Já, který budu pro příštích pár řádků tazatelem, jsem v Pardubicích necelé tři roky. Vlastně nedlouhou dobu, vezmu-li v potaz, že se táži člověka, který na východě Čech působí už třetí desetiletí – herce a od roku 1999 současně ředitele divadla PETRA DOHNALA. Přesto se ke mně už od prvních týdnů mého působení nechoval jako k podřízenému, ale jako k partnerovi. Předpokládám, a myslím, že i vím, že podobnou zkušenost má většina kolegů. V tuto chvíli jsem za to rád především kvůli těm několika následujícím řádkům. Rozhovor se šéfem je vždycky tak trochu povinností, s partnerem příležitostí – o niž se rád podělím…

Hned na úvod musím překonat jednu jazykovou překážku. Ve veřejném prostoru se hodí panu řediteli divadla vykat – a také já tak zpravidla činím – na druhou stranu tazatel a zpovídaný sedí právě teď sami a kromě toho jedno odvěké divadelní pravidlo říká, že herec potřebuje diváka, ten však nesmí přijít ani příliš brzy, když se jevištní dialogy teprve tvoří, ani příliš pozdě, když už jsou hotové, ale právě včas. My sice nezkoušíme hru, děláme rozhovor, zato navýsost divadelnický, a tak si zkusme představit, že divák přijde právě včas na to, aby si mohli tazatel a odpovídající tykat – jsa fakticky bez diváků, byť na ně nepřestávají myslet a v pravý čas je pozvou na místa – souhlasíte, pane řediteli?

Souhlasím, pane dramaturgu! Ať všichni vidí, jak to u nás vlastně chodí… 

V každém čísle Zpravodaje přinášíme rozhovor s některou z osobností VČD. O výběru té které z nich většinou rozhoduje nějaká významná příležitost – buď velká role, životní jubileum, kulaté výročí působení v našem souboru… Tentokrát se důvody dokonce sčítají. Jsou to jednak padesátiny, ale vedle toho další dobrý motiv k ohlédnutí: poslední rok tohoto ředitelského období, nad jehož prodloužením visí vždy větší nebo menší otazník jménem konkurs. Má první otázka zní: Který důvod k rozhovoru vnímáš jako silnější? Který faktor více zasahuje do tvého života – věk, nebo pracovní funkce?

Věk jsem nikdy nevnímal jako nějaké příkoří, naopak každé období si užívám a zatím bych je neměnil. A co se týká funkce, ta pro mne nebyla nikdy rozhodující, ale raději mluvím o práci než o sobě.

Osobní hierarchie hodnot a životní vyznání jsou od opravdu dobrého kumštu neoddělitelné. Představa, jíž podléhají špatní ředitelé, na rozdíl od dobrých principálů, že existují jacísi rutinéři, kteří mají návod na to, co divák chce, a umí udělat inscenaci podle receptu, takřka vždy troskotá. Dobrý kumšt je vždy osobní výpovědí. Které hodnoty, jež v hloubi duše vyznává, přináší a chce přinášet na jeviště Petr Dohnal herec a Petr Dohnal principál?

Nikdy jsem nebyl v divadle, kde bych si jako herec mohl vybírat hry a role, ve kterých bych chtěl hrát. Je to nesvobodné povolání, vždy musíte počkat, jaká role vám bude přidělena, a pak dělat vše pro to, abyste se vešel do představy režiséra, který má před vámi v přípravě mnohaměsíční náskok. A tak vytýčit si hodnoty, které bych chtěl jako herec naplňovat, není jednoduché. Je však možné se rozhodnout, v jakém souboru chcete být. Mně byla vždy blízká divadla s vysokou profesionalitou a srozumitelnou dramaturgií. Jsem přesvědčen, že herec má dělat divadlo, kterému rozumí nejen on, ale také divák.

Výhodou ředitele je, že může ovlivňovat, co se bude hrát. Naši diváci již jistě za mého působení poznali, že upřednostňuji divácky přitažlivé tituly s velkými hereckými příležitostmi a nosnými příběhy vyvolávajícími emoce. Mám rád představení, ze kterých divák odchází s pocitem, že něco silného prožil a že i z těch nejsvízelnějších situací vede nějaká cesta.

Ke kterým trendům v moderním divadle se hlásíš? Jsi jako ředitel ochoten dávat v repertoáru prostor i odlišné poetice, než jakou sám vyznáváš?

Vedu divadlo se stoletou tradicí, kterou je třeba ctít. Navštěvují nás především konzervativní diváci, kteří jsou zvyklí na klasické divadelní postupy a příliš nemilují módní výstřelky. Jsem rád, že naše divadlo nepodlehlo laciné cool dramatice. Viděl jsem některá taková představení, která mne zaujala, pokud byla výpovědí o světě, ve kterém žijeme. Většina z nich však byla módní pózou, které nerozuměli diváci, ale mnohdy ani sami tvůrci, i když se tvářili velmi umělecky. To ovšem neznamená, že bych se bránil modernímu divadlu, které vyžaduje civilní herecké prostředky, autentičnost a svěží rytmus. Dokonce se mi libí i některá nová pojetí klasických textů, protože mnohdy otvírají jedinou cestu k jejich dnešní realizaci. Nevadí mi ani velmi expresivní a experimentální divadlo, pokud nemám pocit, že je to snůška nahodilých nápadů, které nedávají žádný smysl. Nechci, aby divák z divadla odcházel s pocitem, že viděl velké umění, kterému ale nerozumí.

Které osobnosti tě na tvé cestě nejvíce ovlivnily?

Měl jsem štěstí na skvělé profesionály na DAMU. Každý z mých pedagogů byl pro mne přínosem. Vedoucí ročníku, velmi přísný profesor František Laurin, se stal i mým kolegou a režisérem, se kterým jsem moc rád pracoval. Herec Jiří Klem byl úžasný praktik. Ale asi nejsilnější osobností byla Jana Hlaváčová, která mi ukázala, jak může být divadlo intenzivní, hluboké a přitom uvolněné.

V následujících letech mě jistě ovlivňovaly především herecké osobnosti, se kterými jsem měl tu čest stát na jednom jevišti. V Národním divadle v Brně jsem se potkal s jedním z nejlepších českých herců Jaroslavem Dufkem, ve Statním divadle Olomouc to byl Rudolf Máhrla a v Pardubicích určitě Petr Skála.

Herec na jevišti nemůže neuvažovat o své existenci. Existence na jevišti je vždy koncentrovanější než sám život. Je vědomá, nese názor, má začátek a konec dohlédnutelný lidskými smysly. Co tě jako mladého kluka táhlo k jevišti?

Nikdy jsem nebyl extrovert, exhibicionista ani bavič třídy. A tak když se na chemické škole dozvěděli, že chci po maturitě na DAMU, nevěřícně kroutili hlavou. Mě ale divadlo fascinovalo už od mala. Jako dítě jsem viděl několik představení loutkového divadla Drak. Zvláštní neopakovatelná atmosféra, emocionální zážitek, hudba, živá komunikace herců a velká fantazie, to vše mě zřejmě natolik ovlivnilo, že jsem se chtěl stát součástí takového světa. Sám jsem se v pubertě přihlásil do dramaťáku v Pardubicích, kde jsem u pana Kučery – jenž je dnes známý spíš jako politik – dostal příležitost hrát i v Městském divadle. Kvůli hraní mě vyhodili i z vodáckého oddílu, a tak bylo rozhodnuto. Po DAMU se mi podařilo splnit si dětský sen, mohl jsem svou největší zálibu dělat jako povolání! Do funkce ředitele divadla jsem odcházel ve chvíli, kdy jsem hrál jednu velkou roli za druhou, a tak mi vůbec nevadilo, že si na chvilku oddychnu. Nenapadlo mě však, že do role ředitele budu obsazen na tak dlouho.

Petr Dohnal jako poručík Rosický v Bláznivých nůžkách
(v pozadí Josef Vrána jako obchodník Eda Lorenc)
foto Michal Klíma

A co před publikem prožíváš dnes?

Dnes je pro mě hraní opět svátkem a splněným dětským snem: Být součástí toho zvláštního, neuchopitelného a křehkého světa tajemství, fantazie, radosti i smutku… Mám rád kontaktní a přirozené herectví. A to nejen při komunikaci s diváky, ale především s herci, o kterých vím, že poslouchají, co kdo na jevišti říká a jak jedná. Na zkouškách rozvíjejí i nápady kolegů a jsou schopni přirozeně reagovat na partnera a pracovat na roli i po premiéře. S takovými jsem opravdu moc rád na jevišti, ale i v soukromí. Výhodou mého schizofrenního postavení v souboru je, že se přede mnou téměř nic neutají a přitom mi to nikdo nemusí donášet. Žádný herec ani zákulisní servisman nevydrží předstírat čtyři hodiny na zkoušce a pak během představení, že je schopný. Přirozeně se ukáže, jaký kdo je, a hlavně, co v něm je. Navíc hned na vlastní kůži pocítím jakékoli špatné ředitelské rozhodnutí.

Jak důležitá je v životě hekticky pracujícího člověka, za jakého tě okolí považuje, rodina?

To není moc dobrá vizitka. Pro mě jsou zaměstnanci, kteří působí jako hekticky pracující, velmi podezřelí. Buďto dovedou o své práci hodně nahlas mluvit a vytvářet tím pocit totálního nasazení, a nebo zadané úkoly nezvládají. Já se snažím stihnout dost rozmanitých činností, ale znám mnoho lidí, kteří toho zvládnou daleko víc než já. A rodina, to je pevné zázemí, bez kterého by mě všechno, co dělám, zdaleka tak nebavilo…

Tvoří-li manželský pár dva herci, je těžké vycházet jeden druhému vstříc? Byla období, kdy se jeden z vás musel něčeho vzdát kvůli tomu druhému?

Manželka musela na čas přerušit práci v divadle a věnovala se rodině, ale myslím, že toho nelituje.

Když jsme pak byli oba zaměstnaní a děti byly malé, nebylo to jednoduché, ale vždycky jsme to nějak zařídili, abychom byli na zkouškách a představeních. Jsme v tomto ohledu ze staré školy, kde soukromí herců bylo vždy až na druhém místě.

Jaké místo má podle tebe divadlo v dnešní společnosti? Možná by otázka měla znít spíš – s poněkud skeptickým podtónem způsobu podmiňovacího – jaké místo by mělo mít? Proč má mít město jako Pardubice své divadlo?

Naštěstí v Pardubicích nemusíme o nutnosti existence divadla nikoho přesvědčovat. Je přirozenou součástí a potřebou obyvatel našeho města. V dnešním přetechnizovaném a odosobněném světě hraje čím dál důležitější roli. Neobávám se o jeho budoucnost, protože živé divadlo je neopakovatelné a žádný mediální prostředek ho nenahradí. Každé město, ve kterém žijí tvořiví umělci, je mnohem bohatší. Divadlo hraje i důležitou společenskou a reprezentativní úlohu. Průzkumy jednoznačně dokazují, že v takových městech lidé žijí a pracují mnohem raději než jinde. Takzvané multiplikační efekty, kdy se díky divadlu roztáčí vnitřní ekonomika města, jsou popsány v mnoha statistických rozborech. Víš, že ve výzkumu EU se dokonce uvádí, že v kultuře je v Evropě větší finanční obrat než v automobilovém průmyslu?

Nevím, ale souhlasně bych podotkl: Važme si staré dobré Evropy. Její kulturní tradice je velký a nikterak samozřejmý dar, který bychom si neměli nechat vzít. Bez ní bychom byli chudší nejen duševně, ale pravděpodobně i materiálně. Ale vraťme se k Pardubicím…

V Pardubicích má divadlo dokonce více stálých diváků než hokejový klub, takže kultura není žádnou popelkou, na kterou by se mělo zapomínat.

Právě v těchto dnech se mění vedení města – tedy zřizovatele našeho divadla. Je možné, a mělo by to tak být, že si ti, do jejichž kompetence divadlo spadá, tento rozhovor přečtou. Zkusme nevěřit v politiku kuloární, ale občanskou – veřejnou. O čem je potřeba s vedením města hovořit?

Věřím, že nové vedení radnice nebude divadlo vnímat jen technokraticky jako nějakou černou díru, kde nenávratně mizí miliony korun bez něčeho hmatatelného. Dotace na jednu vstupenku do našeho divadla je ve srovnání s jinými divadly jednou z vůbec nejnižších. V návštěvnosti si naopak držíme přední místo. V žádném případě však vůči zřizovateli nestojíme jen s nataženou rukou, ale naše možnosti jsou v získávání dalších zdrojů už poměrně dost omezené.

A v širším kontextu, než jaký představuje městská politika? Co by mělo veřejně zaznít z úst divadelních principálů vůči funkcionářům státní správy na všech úrovních?

V Česku bohužel nejsou stanovena adekvátní pravidla financování profesionálních divadel a nejzásadnější zátěž nesou městské rozpočty. Pardubický kraj je naštěstí v porovnání s ostatními jedním z největších přispěvatelů, ale o to menší dotaci dostáváme z města. Ze státního rozpočtu jsou divadla financována bohužel jen velmi symbolicky, ale i tyto prostředky jsou pro nás nepostradatelné. Bylo by ideální, kdyby v nejbližší době došlo k dokončení zákona o veřejnoprávních kulturních institucích.

Mluvit o případné koncepci na další ředitelské období je v tuto chvíli předčasné. Nicméně divadelní sezóny se plánují několik let dopředu, proto je na místě otázka: Kterým směrem se v současnosti profiluje umělecké směřování Východočeského divadla?

Divadlo je v současné době personálně i umělecky stabilizované a ve vynikající kondici. Fakt, že s tak malým počtem zaměstnanců nabízíme tolik představení, která jsou většinou zcela vyprodána, je toho jasným důkazem. Tuto skutečnost lze dobře rozvíjet, ale je také možné dlouho žít pouze z její podstaty. Ale to v mém plánu určitě není.

V minulých letech jsem především usiloval o spolupráci se zkušenými režiséry, kteří dokázali na soubor působit i pedagogicky. Chtěl jsem vybudovat soubor silných osobností, které budou mít pevný profesionální základ. Nyní si myslím, že je velmi příhodná chvíle dát příležitost mladým, talentovaným, rodícím se režisérským osobnostem. To ovšem neznamená, že bych chtěl zkušené matadory hodit přes palubu, určitě s mnohými budeme spolupracovat i nadále. Ale díky velké reprízovosti nemůžeme vytvářet mnoho nových inscenací. V letošní sezóně jsme se dostali na minimální hraniční mez (pět inscenací na velké a dvě na malé scéně). Jsem rád, že jsem našel i nové dramaturgy, se kterými máme podobné estetické cítění, vidění světa a jeho reflexi prostřednictvím divadelní poetiky. Rozumíme si, co se týká výběru her i představy o tom, kdo by je měl hrát. Setkávání s mladšími tvůrci mě naplňuje nadějí, že klasické divadlo stojící na pevných profesionálních základech, promyšlené a vědomé umělecké tvorbě, má nezpochybnitelnou budoucnost. Pardubické divadlo je v posledních letech zapsáno uměleckou kritikou spíš jako reprezentant středního proudu, v čemž nám „pomohl“ i GRAND Festival smíchu, podle mne je ale nespravedlivé nevnímat naše tituly s náročnou tematikou, které tvoří dokonce většinu repertoáru. Tento obraz bychom měli v následujícím období změnit.

Čím ti pardubické divadlo během tvého ředitelování udělalo největší radost?

Městské divadlo prošlo v tomto období rozsáhlými rekonstrukcemi a stavebními úpravami. Postavili jsme celý nový výrobní areál, který dnes přináší divadlu výraznou finanční podporu. Zrekonstruovali jsme obchodní oddělení a krejčovské dílny. Podařilo se nám vybudovat historicky první vlastní Malou scénu, která už dnes přináší v průměru 12 akcí měsíčně. Všechna oddělení prošla personálními obměnami a jsou dnes obsazena skvělými profesionály. Ale co je nejpodstatnější, podařilo se nám sestavit velmi silný umělecký tým a soubor výrazných hereckých osobností, z nichž každá je schopna odehrát mimořádné výkony v nejnáročnějších žánrech.

Kdy se v životě cítíš opravdu šťastný a naplněný? Co je smyslem tvého života?

Jsem na tom asi jako většina lidí. Všichni stále něco kritizujeme, řešíme a jsme nespokojení s tím, co momentálně je. Pokud to nepřesahuje únosnou míru, je to nutný impuls pro vznik něčeho nového. Ale to, že jsme vlastně právě v těchto okamžicích šťastní, si málokdy uvědomíme. Bylo by štěstí, kdybychom byli v absolutním klidu, bez napětí, očekávání, zklamání, překvapení, střídání pocitů nadšení a zmaru? Určitě ne! Na pátrání po smyslu života nemám čas, ten volný raději využívám k životu samému.

Takže přece jen trocha té „podezřelé“ hektičnosti…

Budu se muset nad sebou zamyslet.

Kterou ze svých starších rolí (Frank V. ve stejnojmenné Dürrenmattově hře, Chlestakov v Revizorovi, Proctor v Čarodějkách ze Salemu) bys uměl zpaměti dodnes?

Ani jednu. Jakmile na fermanu vyjde, že je hra stažena z repertoáru, velmi rychle text zapomenu. Obdivuji herce, kteří si pamatují, co kdy hráli, a citují ze svých rolí krásné myšlenky. Ty pak mohou třeba používat i při takovýchto rozhovorech, to je pak radost číst.

O čem ještě by měl být náš rozhovor?

Pokud myslíš ten příští, tak zase třeba o tobě, co říkáš?

Tak snad až po přestávce. Teď už je čas vpouštět diváky-čtenáře do sálu. Dovolíte, pane řediteli?

Račte vstoupit!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 12/2010