Basic HTML Version
\
konání premiéry jako taková náplň popremiérového
večírku. Diváka lákala ta protichůdnost a aktuálnost.
Například po Šumaři na svatbě jsem napsal a reží-
roval Rumaře na stavbě nebo po Dámě s kaméliemi
Dámu s camelkama. Z tvůrčího potenciálu tohoto
„divadla“ přišla potřeba a poptávka připravit nějaké
regulérní celovečerní představení. Potřebovali jsme
téma, které by se dalo dobře parodovat a všichni by
ho znali. Rychlé šípy byly mou oblíbenou četbou už
v dětství, tak jsem napsal podle komiksu Foglara scé-
nář a mohlo se začít zkoušet. Počítali jsme s šesti až
desíti reprízami, ale po první repríze bylo toto před-
stavení dlouho dopředu vyprodané, což trvá dodnes.
Říkal jsi mi kdysi takovou pikantnost, že tvůj teh-
dejší honorář za režii byl jen tisíc korun. Pak ti ale
autorské tantiémy z pěti uvedených verzí v růz-
ných divadlech vydělaly trochu více, ne?
Ano, tantiémy mi toto drobné příkoří dlouhodo-
bě vynahrazují – umožňují mi například dávat si
v restauracích dvojitou přílohu. Hlavně mi ale pomá-
hají uspokojovat potřeby manželky s dcerou, které si
oblíbily kosmetiku Lancôme a Dior.
(SMÍCH)
Původně jsi byl, jak jsi již zmínil, hercem. Co tě
přivedlo k režii a proč jsi herectví opustil?
Protože jsem si jako dlouhohrající herec oblastního
divadla začal uvědomovat jakousi vnitřní stagnaci
a pohodlnost a cítil jsem potřebu se umělecky vyja-
dřovat ještě jiným způsobem než herectvím. Toto
rozhodnutí bylo hlavně o svobodě. Jako herec jsem
byl zcela závislý na vůli režisérů a vedení divadla –
režisér naproti tomu naplňuje především své vlastní
představy a je tak mnohem svobodnější. Na druhou
stranu je na něm ale mnohem větší zodpovědnost,
což je druhá stránka oné svobody. Příkladem budiž,
že například po představeních jsem byl jako herec
unavený, ale jako režisér jsem unavený nesrovnatelně
více, protože „trpím“ za celou inscenaci a všechny
herce a každou drobnou chybu a nedokonalost až
sebezničujícím způsobem prožívám.
Jsi známý především jako režisér specializující se
na komediální žánr. Jiné žánry tě nelákají?
Ne že bych se specializoval, ale divadla mě s nabídka-
mi na komedie oslovují! Nejraději mám ovšem tragiko-
medie, z nichž mě v poslední době nejvíce naplňovala
práce na inscenaci Pan Kolpert, kterou jsem připravil
pro zlínské divadlo, což je docela drsná cool dramati-
ka, ale zároveň jedna z mála s prvky humoru. Vtipné
bylo i zkoušení. U nacvičování vraždících scén se stří-
kající krví jsme se fakt dost pobavili. A pobavil jsem
i naši policii. Jednou jsem vezl autem na zadním seda-
dle nové rekvizity do hry jako zasouvací nože, škrtící
drát, dusící igelit a umělou krev a stavěla mě pro
rychlou jízdu silniční kontrola. Po zhlédnutí věcí na
zadním sedadle jsem jim musel připadat jako masový
vrah na cestách a zřejmě proto mne tak rychle pro-
pustili bez pokuty.
Jaké jiné žánry či přímo hry by tě tedy lákaly?
Velice by mě lákal Shakespeare, rozumím mu a miluju
ho, jen čekám, kdy to někdo z vedení divadel pochopí
a osloví mě.
(SMÍCH)
Je neskutečné, že v jeho čtyři
sta let starých hrách jsou zpracovaná témata lásky,
humoru, tragičnosti… v podobě, která naprosto
souzní s naší současností a bude aktuální zřejmě
pořád. Mám rád i v umění preciznost a dokonalost
a Shakespeare prostě jako autor dokonalý je. Jo,
a když už se ptáš, taky bych rád dělal nějaký muzi-
kál – třeba žánrově dokonalou Pomádu, kterou jsem
v dětství miloval a viděl jako film snad desetkrát.
Bavíš se u komedií pořád ještě i jako divák, když
jsou náplní tvé profese?
Jasně, bavím se, u svých i u cizích, když to „funguje“.
Když se setká moje představa o humoru na jevišti
s představou autorů a aktérů, pak se rád zasměju
a nechám se bavit, jsem vděčný divák.
V Uherském Hradišti máš svou divadelní základnu…
Ano, i když jsem tam jen jako pravidelný host – diva-
dlo stálého režiséra nemá. S herci „na sebe dobře
slyšíme“, cítím určité souznění, stejný způsob vnímání
divadla. Byl bych rád, kdyby k tomuto „souznění“ došlo
i s pardubickým souborem. Už teď, ale za sebe mohu
říct, že mne všichni zúčastnění herci bez výjimky velmi
mile překvapují svou profesionalitou a připraveností.
Je to produktivní, protože i mne to potom nutí k „vyš-
ším výkonům“ a větší připravenosti a koncentrova-
nosti. Dokonce mne tak inspirovali k zodpovědnosti,
že každou zkoušku – u tohoto kritiky podceňovaného
žánru situační komedie – začínáme nějakou citací
z knihy Stanislavského herecké metody.
(SMÍCH)
Zůstal jsi v Hradišti i bydlet. Na rozdíl od většiny
českých režisérů nebydlíš ve větším centru dění.
Proč?
Vyzkoušel jsem si to. Bydlel jsem dva roky v Praze
v době působení v Městských divadlech pražských,
ale překotný rytmus velkoměsta mi pro běžný život
nevyhovuje. Mám rád svůj klid, svou zahradu, grilova-
cí pergolu, vinný sklípek, tenisové kurty Pod lípama,
svého automechanika, holičku, rybaření, golf, vše
v jednom místě a na dosah.
Režíroval jsi i v daleké Kanadě, což se každému
nepoštěstí. Jak to vzniklo a probíhalo?
Pozvali si mně na dva měsíce divadelníci-krajani
z vancouverského divadla Theatre Around the Corner,
abych s nimi nazkoušel Tenora na roztrhání. Byly to
krásné prázdniny a hodně zážitků. Po návratu jsem
o tom měl dokonce dvakrát povídání v radiu Český
rozhlas na téma: Kanada – divadlo, město, moře, hory.
Takže jsi nejen režíroval, ale i cestoval?
Hlavně. O divadle to ani moc nebylo. Herci byli nor-
málně zaměstnaní, zkoušelo se maximálně tři večery
týdně, takže jsem podnikal s kamarádem (asistentem,