Basic HTML Version
\b
Nevadilo ti to? Jak jsi prožívala studentská léta?
Náš ročník byl až na pár jedinců, kteří si ale velmi
rychle našli lásky i ubytování mimo kolej, samí
Pražáci. Nepořádali jsme mejdany, což bylo kantorům
podezřelé. Až režisér Evžen Sokolovský vyřkl teorii,
že když rodiče jednoho z nás odjedou z bytu, my se
tam sejdeme, spácháme velkolepé orgie a pak se zase
tváříme jako svatoušci. Poté, co se přes jednu ne-
jmenovanou spolužačku našemu ročníku více přiblížil,
své tvrzení smutně dementoval: Oni jsou opravdu tak
slušní.
Období školy bylo fajn, ale pro mě žádná procházka
růžovým sadem. Ačkoli jsem byla přijata mezi prvními
třemi v pořadí, rychle se dostavil pocit nedůvěry
v sebe samu. Došlo to tak daleko, že jsem si pomy-
slela, jestli nezabírám místo někomu nadanějšímu.
Trochu se to zlomilo ve třetím ročníku, kdy jsme
zkoušeli ukázky z her a také začali připravovat
DISKová představení – tedy absolventská představení
do školního divadla DISK. Režisér Ilja Racek, dnes
ředitel plzeňského divadla, měl tu odvahu obsadit
mě do role šansoniérky v představení Anatol Arthura
Schnitzlera. Kamarád Vašek Hálek napsal šest šansonů
a já je u piana s nadšením vyřvávala. Ale když mě Ilja
Racek poprvé slyšel, jak se absolutně nechytám s na-
hranou hudbou, hrozilo to sebevraždou. Nebo vraždou.
Naštěstí se dostavil úspěch a přežili jsme oba ve zdraví.
Teď v komedii Holky z kalendáře po 37 letech stojím
na jevišti se svou spolužačkou Janou Paulovou a mám
pocit návratu do studijních let.
No, a pokud jde o život na koleji, ten jsem si pak
bohatě užila tady v Pardubicích na „herečáku“, tedy
v ubytovně pro herce. A byla to bouřlivá léta, to si piš!
(SMÍCH)
Hned po škole v roce 1976 jsi nastoupila do angaž-
má ve Východočeském divadle. Co tě do Pardubic
přivedlo?
Vlastně omyl. Omyl vedoucího ročníku Františka Vi-
ceny – v listopadu jsem na jeho dotaz odpověděla, že
jednám o angažmá s ostravskou činohrou a že mám
také nabídku z Českého Těšína. A kdyby nic nevyšlo,
určitě nastoupím do Těšína. Postupně se Ostrava
odmlčela, nikdo jiný se neozýval a koncem května
vedoucí DISKu mezi řečí podotkla, že já už angažmá
mám. Na poradě před koncem kalendářního roku tedy
pan Vicena oznámil, že jdu do Českého Těšína, a ona
to tudíž oznámila všem ředitelům a šéfům, kteří se
o mě zajímali. To byla rána! Pak přijel z Pardubic spo-
lužák s tím, že tam o mě mají zájem, jenomže já už
nejsem volná. Takže honem k telefonu… Pan ředitel
Bittl se zeptal, jestli zpívám. Na mé námitky, že jenom
specifický žánr, nedbal a já jela podepsat angažmá.
Jak vzpomínáš na své začátky na pardubickém
jevišti?
Je tu jistá paralela se školou. Dost dlouho mi trvalo,
než jsem prorazila pomyslný strop, částečně se uvol-
nila a přestala mít pocit člověka „do počtu“.
A kdy se to zlomilo?
Jednoznačně s příchodem Jaroslava Vostrého.
Najednou jsem si přece jen začala víc věřit a ono
to fungovalo! Co si budeme povídat, už režisér Ivan
Glanc mým nespokojeným kolegům říkal, že nemohou
dokázat, jak jsou dobří, když jim to nikdo nedovolí.
Ale ty první roky byly pro mě také k něčemu dobré –
na méně významných titulech jsem se mohla „otřís-
kat“ a vylepšit techniku, navíc bez velkého rizika.
V té době bys asi neřekla, že v Pardubicích strá-
víš celý svůj profesní život, že?
Když jsem se dozvěděla, že jedna kolegyně jen
o málo starší než já tady bude už deset let, ohromilo
mě to: Jak to?! Přece já budu cestovat po divadlech,
určitě nesetrvám na jednom místě! Šedivá je teorie,
zelený strom života.
Hrála jsi zde ale krásné role. Určitě jsi byla
spokojená a neměla důvod odcházet… Nebo
se objevily i chvíle, kdy bys nejraději Pardubice
opustila?
Hned první roky mě napadalo, že půjdu raději
studovat historii než exhibovat ve hrách pochyb-
ných kvalit i režie. Naštěstí se ale vždy včas objevili
zajímaví režiséři: Jaroslav Vostrý, Otto Ševčík, Ivan
Balaďa, Michael Tarant, Jura Deák…
A druhý moment byl počátkem devadesátých let,
kdy jsem pro sebe v divadle neviděla žádné nadějné
vyhlídky. Tehdy jsem si říkala, že bych brala i tu
Prahu. Náhoda tomu chtěla a já odešla na mateř-
skou, v divadle nastaly změny a já opět dostala chuť
pracovat právě v tomto divadle.
Herecká profese není jednoduchá. Co tě na ní
nejvíce láká a co naopak nejvíc vadí?
Začnu negativy. Vadí mi, že herec je příliš závislý na
druhých, nemůže, pokud není „buldozer“, rozhodovat
o tom, jaké bude hrát role a s kým. Nejde o nechuť,
naopak o potřebu hrát, hrát dost a zajímavé role.
Nejhorší je nicnedělání. Ale na druhou stranu,
prostředí v divadle je mnohem přívětivější a zají-
mavější než to mimodivadelní, takže dnes mě baví
diskutovat s kolegy i s našimi divadelními přáteli než
se nudit s některými tzv. „normálními“ občany. Na
divadle mě baví ta neustálá proměnlivost, s každou
rolí přijdou i nová poznání. Miluju úsměvy diváků při
děkovačkách…
Kdybys mohla vrátit čas, chtěla by ses stát opět
herečkou?
Ano, asi bych se zase rozhodla pro herectví.
Opusťme ale divadlo. Máš už skoro dospělého
syna. Jsi připravená na to, že brzy pravděpodob-
ně opustí „rodinné hnízdo“?
Ono to hned tak brzy nebude. A navíc já jsem
samotář, co se soukromého života týče, takže se
neobávám. I když šedivá teorie…