Basic HTML Version
j
Inklinujete k velkým příběhům, osudům – hledáte
v nich archetypálnost, zobecnění pro současnou
společnost?
Myslím si, že každá polis potřebuje přesah a ideál.
Jestli u nás dnes něco absentuje, tak je to spiritualita,
víra ve smysl věcí, naděje – a možná je pak právě po-
třeba hledat výjimečné osudy a osobnosti, které jsou
schopné vzít na sebe zodpovědnost a nést v sobě
étos. Zřejmě když tu otázku takto formulujete, tak se
právě takové příběhy pokouším divadelně vyprávět.
Jaké příběhy vás tedy v poslední době oslovily
natolik, že jste se je vyprávět rozhodl?
V poslední době Měsíční běs, který diváci znají z par-
dubické inscenace Jirky Seydlera, režíroval jsem ho
před lety v Divadle na Vinohradech a nyní s polským
souborem v Českém Těšíně jako polskou premiéru. Pak
určitě Ibsenův Stavitel Solness, člověk hledající smysl.
Verdiho Simone Boccanegra, výjimečná historická
postava, válečník, který sjednocoval Itálii a přinesl
mír – s touto inscenací jsme vyhráli celostátní operní
přehlídku. Z operní branže jistě Jenůfa, kterou jsem
z velkého zaujetí režíroval několikrát – v Ostravě,
španělské Malaze a Košicích. Zejména u Janáčka je
víc než u Preissové obsaženo téma, kdy v nesmírně
dramatické mezní situaci lidé hledají
pravdu, co člověk ještě sám může,
jakou odpovědnost na sebe může
vzít – jestli je oprávněn vstoupit
Bohu do cesty a sám zmařit
lidský život. Étos je jedno-
značný v tom, že řád života je
nezrušitelný. Velký rozměr je
u Janáčka i v pravdivé monu-
mentalizaci tématu odpuštění
– přijmutí viny a schopnosti
odpustit, tedy tématu, které
je v dnešním světě velmi
potřebné, abychom sami
dokázali pochopit, odpustit
a nehledali stále jenom
vinu. Z poslední doby je to
pak ještě Hamlet, kterého
jsem nazkoušel s polskými
herci a nyní o něm uvažuji
ve svém souboru. Je pro
mě o hledání spravedl-
nosti a smyslu vůbec, ale
je v něm také zásadní
otázka, co bude potom,
když je nalezneme, což se
ukazuje i jako naléhavá otázka
v dnešní celosvětové společnosti, že
budeme nuceni odpovídat na velké
otázky, které nám bude doba klást,
naléhavější témata než všemožné
politické a ekonomické půtky,
marginální věci, které nenesou
vlastně žádný význam.
Jste již třetí sezónu uměleckým šéfem činohry
Moravského divadla Olomouc. Co vás do tohoto
města přivedlo a co vás opět zlákalo vést soubor
a nevěnovat se jen pohostinským režiím?
Upřímně řečeno, už jsem s tím vůbec nepočítal, byl
jsem čtrnáct let šťastně na volné noze, kam se, dou-
fám, časem i vrátím. Krom toho, že mě k tomu hodně
lidí přesvědčovalo, mě nejvíce ponoukl stav tehdejší
olomoucké činohry, měl jsem pocit, že neodpovídá
scéně s tak velkou tradicí. Věděl jsem, že soubor se
musí tvarovat, znovu formulovat na základě jiného
dramaturgického plánu, než jak se vyvíjel v posled-
ních letech. Tedy šlo nejen o rekonstrukci souboru,
změnil se kompletně i dramaturg a režijní tým,
změnilo se celkové směřování. Byla to veliká výzva
i odpovědnost, ale také týmová záležitost, nikoli
práce jednoho člověka. A člověk na sebe někdy přece
jen musí převzít odpovědnost. Hostující režisér musí
nejlépe udělat svou práci, ale myslím, že není etické,
aby zasahoval do vnitřního života souboru. V přípa-
dě šéfa je to naopak, měl by se pokoušet formovat
soubor a jeho tvář i poskytovat prostor hostujícím
režisérům.
Jaký jim tedy dáváte prostor?
Příkladem je, že třeba prvního Shakespeara za mého
vedení režíroval polský režisér Bogdan Kokotek, niko-
li já. Jistě že režíruji jako šéf stěžejní tituly v sezóně,
ale každý z hostujících režisérů musí mít výpovědní
hodnotu, rezonanci, sílu, nejde jejich hostování
koncipovat jako věci méně významné.
Jakým směrem jste se tedy konkrétně
za vašeho vedení v Olomouci vydali?
Vyšli jsme především na cestu evrop-
ské dramaturgie, ale samozřejmě
také se silnou linií české dramatiky.
Ať už v komedii nebo tragédii,
akcentujeme společenská
témata, nesnažíme se diváka
jenom bavit. Navíc jsme ve
vícesouborovém divadle, kde
se vedle nás inscenují i operety
a muzikály, takže činohra má
povinnost hledat vlastní
způsob sebevyjádření a for-
mulovat ho, což je výhoda
i omezení, více se zabývat
činoherní tvorbou jako takovou.
Často režírujete rovněž
operu. Jsou vaše inscenační
způsoby při práci na opeře
a na činohře odlišné?
Jsou to spojené nádoby.
A jsou opera a činohra
v míře vašeho zájmu
rovnocenné?
NÁVRH KOSTÝMU NIKOLY OD T. MORAVCE