Východočeské divadlo Pardubice si připomene Světový den divadla

Na IX. kongresu Mezinárodního divadelního ústavu, který se konal v červnu 1961 ve Vídni, navrhl předseda finského střediska Arvi Kivimaa jménem všech skandinávských divadelníků vyhlásit jeden den v roce jako Světový den divadla. Smyslem a cílem tohoto Světového dne divadla je přimět divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa, podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky, napomáhat myšlenkám mírového soužití a vzájemného porozumění mezi národy.

UNESCO tuto iniciativu přijalo, stanovilo datum tohoto dne na 27. březen (den zahájení přehlídky Divadlo národů v Paříži) a zařadilo jej do svého Kalendáře výročí. A tak od roku 1962 je tento svátek divadelníků slaven každý rok ve více než 100 zemích světa.

Každoročně je při této příležitosti požádána některá z význačných divadelních osobností, aby se podělila o své úvahy o divadle v tzv. Mezinárodním poselství, které se překládá do více než 20 jazyků a předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě. Provolání již sepsali např. Jean Cocteau, Arthur Miller, Laurence Olivier, Eugène Ionesco, Peter Brook, Richard Burton, Edward Albee a v roce 1994 i Václav Havel. Autorem letošního poselství je italský satirický dramatik, divadelní režisér, herec, skladatel a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1997 Dario Fo (nar. 1926). 

Světovému dni divadla předchází Světový den divadla pro děti a mládež, který se po celém světě slaví 20. března (letos již potřinácté).

Samozřejmě i Východočeské divadlo se k oslavám připojuje. Svátek všech divadelníků a milovníků divadla si připomeneme ve středu 27. března 2013 při dopolední repríze Dona Juana a večerním představením Holek z kalendáře, před kterými bude přečteno provolání Daria Fo.

Radek Smetana, 25. března 2013

Poselství Daria Fo:

V dávné minulosti mocní tohoto světa dali najevo svou nesnášenlivost tím, že vypudili z naší země herce COMMEDIA DELL'ARTE. 

Dnes v důsledku krize nacházejí herci a divadelní soubory jenom svízelně jeviště, divadla a diváky.

Proto dnešní vládci nemusejí hledat způsob, jak kontrolovat osoby, které se vyjadřují ironicky a se sarkasmem, neboť herci už nemají kde oslovit diváky.

Ovšem v renesanční Itálii museli vládci vyvinout značné úsilí, aby udrželi „komedianty“ na uzdě, protože ti měli velmi početné publikum.

Je obecně známo, že k hromadnému exodu herců COMMEDIA DELL'ARTE došlo ve století protireformace, které požadovalo uzavření všech divadelních sálů, především v Římě, neboť herci byli obviněni, že znesvěcují Svaté město. Roku 1697 papež Inocenc XII. nařídil, pod značným tlakem konzervativnější části měšťanstva a představitelů kléru, zbourání divadla TORDINONA, které podle názoru moralistů uvedlo největší počet obscénních představení.

V období protireformace kardinál Karel Boromejský, který působil v severní Itálii, si vzal za úkol spasit „milánské děti“, a proto stanovil jasný rozdíl mezi uměním, nejvyšší formou duchovního vzdělání, a divadlem jako projevem rouhání a marnosti. V dopise svým spolupracovníkům, který cituji, se vyjádřil víceméně takto: „Proto nám leží na srdci vykořenění hanebného plevele, a učinili jsme vše, abychom spálili texty obsahující hanebné řeči, abychom je vymazali z paměti lidí a zároveň abychom pronásledovali osoby, které šíří takové texty tiskem. Je však zřejmé, že zatímco jsme spali, ďábel pracoval s ještě větší mazaností. Do duše pronikne mnohem lépe, co oko vidí, než co si lze přečíst v knihách! Pro mysl dospívajících chlapců a mladých dívek je mnohem zhoubnější mluvené slovo, provázené odpovídajícími gesty než mrtvá slova vytištěná v knihách. Je proto nezbytně nutné zbavit naše města divadelníků právě tak, jako se zbavujeme nežádoucích duší.“

Jediné řešení dnešní krize tedy spočívá v naději, že bude uspořádán velký hon na nás, divadelníky a zejména pak proti mladým, kteří chtějí dělat divadlo a vznikne nová diaspora „komediantů“, divadelníků, kteří  z tohoto omezení nepochybně vytěží dosud nepředstavitelné výhody a inspiraci pro nová divadelní představení, pro nové divadlo.