Nejen o festivalu s Janou Uherovou

Jana Uherová na fotografii
s porotkyní Janou Paterovou
(foto Michal Klíma)

X. ročník GRAND Festivalu smíchu už pomalu klepe na dveře. Dramaturgyně festivalu JANA UHEROVÁ vybrala sedm nejlepších komedií z Čech i Moravy, které budou soutěžit o titul Komedie roku 2009, a dvanáct zajímavých komediálních titulů do doprovodného programu. Ještě před začátkem festivalu jsme Janu Uherovou požádali o rozhovor…

Podle jakých kritérií vybíráte účastníky GRAND Festivalu smíchu?
Komedie do soutěže vybíráme ze třiceti divadel, se kterými spolupracujeme dlouhodobě. Jsou to městská divadla, která mají svůj vlastní repertoár a vlastní herecký soubor, například Šumperk, Zlín, Uherské Hradiště, Most či některá pražská divadla. Do soutěžní části přehlídky nezveme divadla soukromá, ale neznamená to, že by neměla místo v doprovodném programu. A pak máme další podmínku. Musí se jednat o komedii posledního roku a samozřejmě to musí být komedie kvalitní.

Které z minulých ročníků hodnotíte jako nejzdařilejší?
Vždy se nám zdá, že poslední ročník byl lepší než ten předchozí, ale to je asi subjektivní pocit. Když mi novináři těsně po festivalu kladou otázku: „Jak se povedl?“, tak nikdy nemám pocit, že špatně. Poslední den se rozdávají ceny a všichni jsou šťastní a spokojení. Diváci tleskají a nám se zdá, že se všechno povedlo. Neznamená to však, že třeba druhý ročník byl horší než pátý.  Domnívám se, že vyzdvihnout by se dal určitě první ročník, protože festival komedií byl novinkou. Neměli jsme moc zkušeností,  netušili jsme, jestli uspějeme a jestli bude festival pro diváky zajímavý. Naštěstí se naše snaha vyplatila a ohlasy byly jenom kladné. Pak nastal přelom, když jsme se rozhodli, že do soutěžní části festivalu zahrneme i pražská divadla – to byl čtvrtý ročník. Trochu jsme se obávali, že pražská divadla převálcují ta regionální, že u nás už nikdy nebude hostovat třeba Uherské Hradiště, Most nebo Šumperk. Naštěstí se tak nestalo, a i když je festival už celorepublikový, pořád jsou pražská divadla v menšině a potkávají se tu s řadou českých regionálních divadel.

Které představení z minulých ročníků vám utkvělo v paměti?
Namátkově třeba komedie Šťastný Jim z Kladna nebo Kamenný host Městského divadla Brno nebo Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou ze Zlína. A nezapomenu na výbornou Princeznu Sylvestrii, což bylo operní představení a ještě z loutkového divadla. Titul se těžko prodával, ale divákům se nakonec moc líbil a udělili mu Cenu publika. To mě potěšilo.

Myslím si, že v Pardubicích máme výjimečné publikum a hostující soubory si to už za ta léta také uvědomují. Všechna představení vidím na mateřské scéně a pak u nás. Velmi často se stává, že naše publikum je lepší než jejich vlastní. Je to dané i tím, že naši diváci vědí, že jdou na festival komedií a chtějí se bavit. Hledají vtipy, hledají humor a jsou velmi vstřícní.

Když sledujete představení, z jakého úhlu pohledu se na něj díváte? Díváte se z pohledu diváka, nebo dramaturga?
Já jsem takový rozhodčí, který má v sobě dramaturga i diváka. Vybírám představení, která by měla oslovit jak diváka, tak odbornou veřejnost, což není vždy lehké. Vždycky jsem nervózní, jakou budou mít komedie odezvu. Když se pak ale zadaří, mám hrozně dobrý pocit.

Jak dlouho trvá příprava takovéhoto festivalu?
Upřímně řečeno rok. My jdeme od jednoho ročníku ke druhému. Ještě nevypuknul tento ročník a já už navštívila komedii Divadla v Dlouhé U Hitlerů v kuchyni, protože měla premiéru nedávno. To znamená, že již v lednu, v únoru hledáme představení na další ročník. Je to celoroční práce, ale svým způsobem kontinuální už deset let.

Který ze současných herců Východočeského divadla má dle vašeho názoru nejlepší komediální dispozice? 
To je strašně těžké. Není to jenom o tom, jestli má herec komediální dispozice, ale také záleží na tom, zda má šanci své dispozice projevit, zda dostane v dobré komedii dobrou roli. Poslední dobou se hodně daří Ladislavu Špinerovi, který za roli Tonyho v Bláznivých nůžkách dokonce získal Cenu za nejlepší mužský herecký výkon předminulého ročníku festivalu. Ale cenu na festivalu získal taky náš bývalý kolega Milan Němec nebo Jiří Kalužný, který byl oceněn hned na prvním ročníku za roli v komedii Dovolená s rizikem, kterou jsem režírovala. Ale je to opravdu o tom, že když Jiří Kalužný dostane výbornou komediální roli, tak v ní může zazářit. Až se to příště stane třeba Radkovi Žákovi nebo Martinu Mejzlíkovi, tak mohou oslnit oni. Je to o příležitostech.

Jana Uherová, foto archiv VČD

Jste režisérka. Nestýská se vám po této profesi?
Upřímně řečeno, ne. Režie je těžká a stresující práce. Myslím si, že ji zvládají silné povahy, které mají silné ego. Já jsem se v dobrém slova smyslu „rozpustila“ v jiné profesi, nesnažím se už prosazovat jenom svou, byť to někdy samozřejmě musím udělat. Jde o to, že režisér musí častokrát být i velmi razantní, tvrdý a já jsem spíš opatrná a empatická.

Které představení z letošního festivalu by mohlo být dle vašeho názoru pro diváky nejpoutavější?
Pokud najdete tisíc lidí, kteří mají stejný smysl pro humor, budu ráda. Ale nenajdete! To znamená, pro pět lidí bude nejpoutavější Bůh masakru, pro dvacet bude nejpoutavější něco jiného. Já si myslím, že vůbec nemám právo o těch sedmi komediích, které mají stejnou šanci, říct, které z nich diváka nejvíce osloví. To by bylo neprofesionální. Ale chtěla bych říct, že dle mého názoru každé představení osloví trošku jinou kategorii diváků, někdy i jinou věkovou skupinu. Třeba Ještěři, Kdo je tady řiditel nebo Bůh masakru možná zaujmou spíše mladší publikum. A třeba komedie Pan Kaplan má třídu rád zase spíše starší publikum, které zná knihu nebo i film. To ale neznamená, že v hledišti budou jen senioři a že naopak na Bohu masakru budou jenom mladí lidé…

Je už po těch letech pro vás snazší vybírat festivalová představení?
Určitě je pro mě snazší orientovat se na „trhu“ a taky komunikovat s divadly. Pardubice si už řada divadel spojuje právě s festivalem komedií, který si vybudoval jisté renomé a divadla o něj mají velký zájem. A když se ptáte, jestli je rozhodování po deseti letech snazší, tak rozhodně není. Je ale každý rok jiné. Já nemůžu ovlivnit, jaké komedie divadla vyprodukují, ale můžu vybrat ty, které vytvoří smysluplnou a vyrovnanou dramaturgii.  Jsou roky, kdy by mohl festival trvat čtrnáct dní místo sedmi, tolik dobrých inscenací se nabízí, a pak jsou ročníky, kdy je výběr omezenější. Někdy se stane, že nesoutěžní část festivalu je atraktivní natolik, že zastíní soutěžní, ale všechno je otázka výběru a priorit diváků. Věřím, že dramaturgie letošní přehlídky je velmi dobrá a že desátý ročník budeme moci i po letech označit jako výjimečný.

Děkuji za váš čas a přeji hladký průběh jubilejního ročníku GRAND Festivalu smíchu!

MiK, Divadelní zpravodaj 2/2010