GRAND FESTIVAL SMÍCHU 2002

FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y

Během celého GRAND Festivalu smíchu vycházel zpravodaj FESTIVALOVÉ NOVIN(k)Y. Nabízíme Vám "sestřih" z uveřejněných textů:

Festivalová porota II. ročníku GRAND Festivalu smíchu

Jan Kolář – šéfredaktor Divadelních novin
Jan Czech – dramaturg
Jiří P. Kříž – divadelní kritik
Radmila Hrdinová – divadelní kritička
Jan Dvořák – divadelní teoretik a kritik

---

Blíží se GRAND Festival smíchu

Od 11. do 17. února ovládne všechny scény Východočeského divadla smích, kvalitní zábava a legrace – koná se zde II. ročník GRAND Festivalu smíchu. Festival komedií regionálních divadel připravuje dlouhou dobu před jeho zahájením řada zaměstnanců divadla. Dramaturgyně a režisérka Jana Uherová je jednou z nich, proto jsem jí položil několik otázek.

Právě vrcholí přípravy festivalu, zbývají necelé dva týdny do vypuknutí soutěžního klání divadel. Co ale předchází tomuto "týdnu smíchu"?
"Každý festival se připravuje vždy ve velkém předstihu. Jestliže jsme chtěli, aby se GRAND Festival smíchu konal v únoru, museli jsme na něm začít pracovat už v květnu minulé sezóny. To jsme oslovili všechna česká regionální divadla, aby nám nabídli svoji nejlepší komedii. Některá divadla, například v Hradci Králové, Opavě nebo v Karlových Varech, nám s lítostí sdělili, že v poslední době nemají žádnou povedenou komedii, jiné soubory nám nabídli dvě až tři inscenace. Od června do konce listopadu jsme vyjížděli někdy i několikrát týdně po městech českých i moravských a viděli jsme 28 představení. Někdy bylo rozhodování opravdu těžké, mohli jsme však vybrat jenom sedm nejlepších inscenací. Pak následovala náročná práce organizace představení festivalu a výběr doprovodného programu. Za "týdnem smíchu" se tedy skrývá několik desítek hodin v autě a v divadlech, mnoho telefonátů, mailů a písemné korespondence."

Jaké komedie budou bojovat o titul Komedie roku 2001?
"Diváci boudou moci opět vidět Divadlo J. K. Tyla z Plzně, tentokrát s Procházkovou inscenací Ještě jednou, profesore, liberecké divadlo se představí komedií Tenor na roztrhání, České Budějovice uvedou dost odvážnou situační komedii Klíčovou dírkou, Uherské Hradiště přiveze svoji nejpopulárnější inscenaci Rychlé šípy, olomoucké divadlo nabídne elegantní a vtipnou Cílovou kameru. Novinkou v nabídce festivalu je žánr muzikálu, pardubické publikum uvidí Jeptišky v podání Horáckého divadla v Jihlavě a další festivalový nováček – Těšínské divadlo bude soutěžit s komedií Podivná paní Savageová."

Máš typ na komedii roku?
"Asi mám, ale nebylo by fér říkat to dopředu. Je samozřejmě otázkou, co se bude líbit divákům a jaké stanovisko zaujme porota, to je především směrodatné."

Co doprovodný program? Je škoda, že představení na Hronovické scéně se překrývají se soutěžní částí...
"Chtěli jsme rozšířit festivalovou nabídku a přivézt představení různých žánrů a různých tvůrců, tentokrát jsme oslovili víc amatérských souborů a studentských představení. Na Komorní scéně Anežky České se představí v Pardubicích opomíjený žánr nonverbálního divadla, pantomimy a klauniád, pak také divadlo jednoho herce. Já si myslím, že všechna tato nesoutěžní představení si najdou svoji specifickou diváckou obec, která se nebude krýt s diváky soutěže regionálních divadel. Je to nabídka spíš pro mladé, méně konvenční publikum, které se zajímá o divadlo malých forem či špičkové amatéry. Kromě toho, nabídka Komorní scény a Městského divadla se časově nekříží, a ten, kdo si k tomu vybere ještě dopolední představení, bude mít v jednom dni divadelních zážitků víc než dost."

VČD bude zastupovat Slaměný klobouk, v loňském roce u diváků zvítězila také domácí komedie Dovolená s rizikem, proto se od "Slamáku" dost očekává. Myslíš, že má také šanci na úspěch?
"Komedie na tzv. vlastní půdě má, myslím, vždy výhodu, je to něco jako při hokeji, pardubičtí mají rádi svůj tým a fandí mu. Ale v každém případě to musí být povedená a dobře udělaná komedie a Slaměný klobouk takovou inscenací určitě je. Věřím, že u svého publika uspějeme, ale také vím, že je to vnímavé publikum s vkusem a že svou přízní spravedlivě odmění toho nejlepšího."

Děkuji za rozhovor.

Radek Smetana

---

Víkend před

Před vypuknutím samotného klání o Komedii roku proběhly již dvě doprovodné akce v Obchodním centru Grand. V sobotu potěšila řadu nejmladších návštěvníků Grandu známá pohádka s loutkami Kocour v botách, sice se hrálo ve stísněném prostoru, ale herci poté dostali zaslouženou odměnu v podobě nadšeného potlesku a rozzářených očí dětského publika. Také nedělní odpoledne zpestřilo VČD řadě nakupujícím, od 15.00 hodin se Grand změnil v jeden velký koncertní sál – Dáša Novotná, Petra Janečková, Petr Brychta, Milan Němec a Lukáš Lucky Botta zazpívali nádherné písně ze známých muzikálů a dokázali všem posluchačům, že Východočeské divadlo má nejen vynikající činoherce, ale také zásobu skvělých muzikálových osobností.

---

Pondělí 11. února 2002

Stalo se první den

Přestože oficiální zahájení festivalu proběhlo až v sedm hodin v Městském divadle, Hronovická scéna zažila svůj první přísun humoru chtivých diváků již v šest. Veselý i dojemný příběh o lásce – Nevyléčitelní – předvedli herci ostravské Divadelní společnosti Petra Bezruče. V tu samou chvíli byla v Městském divadle slavnostně otevřena výstava kreslíře Vladimíra Renčína, která je k vidění ve foyer divadla po celou dobu festivalu. Chvíle čekání před první soutěžní komedií zpříjemňovaly swingové rytmy v podání královéhradecké kapely Václava Marka.

Úderem sedmé se po krátkém výstupu smutného klauna Tomáše Kolomazníka a za nebývale intenzivního zájmu televizních kamer zrodil II. ročník GRAND Festivalu smíchu.

Vladimír Renčín má k divadlu blízko

Po celou dobu trvání festivalu si můžete zpříjemnit chvíle před představením výstavou kreseb známého kreslíře Vladimíra Renčína, který pobavil již několik generací milovníků kresleného humoru. V prvním čísle Festivalových novinek bychom chtěli pana Renčína více přiblížit.

Vladimír Renčín se narodil 6. prosince 1941 v Pečkách, ale žije v sousedním Hradci Králové a na chalupě. Svůj první obrázek v novinách otiskl jako osmnáctiletý. Po absolvování ekonomické školy pracoval jako inventurník. Pak následovala vojna a výhled na redaktorské místo v podnikových novinách Železnobrodského skla. Aby získal praxi, zacvičoval se v Novinách Jablonecka. Z plánovaných podnikových novin posléze sešlo, přešel tedy do chomutovského listu Nástup. To už ho kreslení bavilo víc než psaní. Stal se výtvarníkem Pramene v Hradci Králové, publikoval stále častěji a v roce 1956 se stal výtvarníkem z povolání. První kniha Kos a kosinus, kterou vydal společně s Rudolfem Křesťanem, mu vyšla v rove 1969. Ve druhé polovině 60. let byl již populárním kreslířem, ale v 70. letech přišel na čas o možnost publikovat. V 80. letech slavil největší úspěchy, když jeho výstavu v síni Staroměstské radnice navštívilo 140 tisíc lidí a kniha Lety a pády vyšla nákladem 157 tisíc výtisků. Na žádost hradeckého divadla napsal i divadelní libreto. Do muzikálové podoby přepsal Aristofanovu Lysistratu a muzikál s názvem Nejkrásnější válka se hrál na mnoha místech tehdejšího Československa. Vladimír Renčín si vyzkoušel i televizní tvorbu, když vytvořil 13 dílů večerníčku Zvířátka pana Krbce. Dále ilustroval články i knihy z oblasti matematiky, biologie, doprovázel statě o fyzice, lékařství, chemii, robotice, archeologii. Dnes má za sebou úctyhodnou řadu kreseb publikovaných doma i v zahraničí.

Vladimír Renčín má manželku Miloslavu a dvě děti – Vladimíra a Zuzanu.

Mediální hvězda v roli netradičního milovníka

Hlavní mužskou úlohu v komedii Nevyléčitelní, se kterou se dnes na GRAND Festival smíchu představí ostravské Divadlo Petra Bezruče, hraje čtyřiadvacetiletý Richard Krajčo, talentovaný herec a muzikant, oblíbený moderátor a miláček nejen -náctiletých fanynek. Již během studia na Janáčkově konzervatoři znali jeho hlas posluchači ostravských rozhlasových frekvencí a brzy nato se jeho tvář objevila na obrazovce celoplošné České televize, kde začal moderovat pořad Medúsa. V roce 1999 nastoupil do angažmá u Divadelní společnosti Petra Bezruče a hned svou první rolí Hamleta získal Cenu Alfreda Radoka za Talent roku 2000. A dnes už není snad nikdo, kdo by neznal hlas prvního zpěváka kapely Kryštof, která v loňském roce nahrála úspěšné CD a jejíž vůdčí tvůrčí osobností je rovněž Richard Krajčo.

Nabízí se otázka: Richarde, jak to všechno stíháš?
Vlastně ani sám nevím. Je pravda, že některých aktivit jsem musel zanechat – moderování v rádiu a pouštění muziky v klubech – a všechny své síly a čas teď dělím mezi divadlo a kapelu. Snažím se sám sobě vycházet vstříc a zatím se mi to daří.

Co tě ze všech tvých aktivit nejvíc baví a co tě láká do budoucna?
Jak jsem už naznačil, je to divadlo a muzika. Divadla se určitě vzdát nechci, nicméně příští divadelní sezóna bude pro mě trochu volnější právě proto, že Kryštof bude nahrávat a vydávat další CD, a taky budu muset více síly vložit do chystaného turné.

A teď ke komedii. Kdo jsou to ti "Nevyléčitelní"?
Řekl bych že je to komedie, která geniálně odráží současnou společnost, ve které každý přesně ví, co chce, teoreticky dokonce ví, jak toho dosáhnout, ale v praxi se vždycky ukáže, že všechno je trochu jiné a komplikovanější. A člověk zůstává živ jen se svými představami a teoriemi. Nejzvláštnější na tom je, že nejvíc to postihuje právě oblast vztahů a lásky, o čemž s trochou nadhledu vypovídají právě naši Nevyléčitelní.

Je Ti postava Bruce něčím blízká, nebo je to spíš tak zvaný herecký protiúkol?
Ještě nikdy předtím jsem nehrál komickou roli. To pro mě byl trochu protiúkol, ale na ten jsem se těšil. Jinak je mi postava Bruce velmi blízká tím, co prožívá, což jsem si uvědomil až na jevišti.

Jakou roli hrají ženy v Tvém osobním životě?
"Ženy", což je píseň kapely Kryštof, pro mě sehrály velmi důležitou roli, jelikož mě společně s další ženou "Lolitou" vystřelily do podvědomí lidí. A pokud jde o soukromý život, tak v něm hrají ženy stejně důležitou roli jako pro každého muže. Takže v něžném pohlaví hledám pilíř, o který bych se mohl opřít.

Chceš ještě před Vaším představením něco vzkázat pardubickým divákům?
Za celý soubor Divadla Petra Bezruče jim přeji, aby se dobře bavili. A taky doufám, že jim bude na konci tak hezky smutno jako nám, a budou mít pocit, že musí v nejbližších deseti vteřinách někoho obejmout.

Děkuji za rozhovor.

Jana Pithartová

S režisérem neodolatelných Nevyléčitelných

Prvním představením doprovodného programu byla báječná americká komedie Nevyléčitelní, se kterou přijeli kolegové z Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Režisér inscenace Michal Przebinda byl u nás dva roky v angažmá.

Ahoj, Michale! Jaký svět pro tebe znamenají pardubická divadelní prkna?
Příjemný, barevný, spojený s několika krásnými rolemi – Egli ve Frankovi V., Petruccio ve Zkrocení zlé ženy, Peachum v Žebrácké opeře – a také se dvěma režiemi, které mi odhalily pardubický soubor jako společenství přátelské, tolerantní a nesmírně pracovité. A samozřejmě i veselé.

Při jaké příležitosti ses tenkrát v Pardubicích nejvíc zasmál?
Asi tehdy, když mě bývalý ředitel divadla, nyní poslanec Miloslav Kučera, při shánění bytu poslal za svou údajně velmi dobrou známou do realitní kanceláře, tam mi nabídli byty dva, jeden za pět set a druhý za osm set tisíc. Zůstal jsem tedy na divadelní ubytovně, kde někdy opravdu bývalo veselo.

Nevyléčitelní jsou nemocní touhou po lásce, a přesto je to komedie. Dá se vůbec láska brát s humorem?
Vždycky, když se díváme na problémy těch druhých, můžeme se smíchy potrhat, jak jsou ty jejich starosti malicherné, banální, nicotné... Příběhy těch největších komedií jsou zkrátka založeny na pěkných dRadek Smetanaťárnách – ostatně i "Nebožtíci přejí lásce", aspoň ve slavné Wilderově komedii.

Díky za milou návštěvu a přeji hodně dalších příležitostí k smíchu a úsměvům.

-Jana Pithartová-

---

Úterý 12.února 2002

Stalo se druhý den

Ráno v deset se jak Městské divadlo, tak Hronovická scéna zaplnily především mladým publikem. Pro ně jsme připravili inscenaci studentů Vyšší odborné školy herecké v Praze. Wildeova komedie Jak je důležité míti Filipa jenom lehce podráždila bránice diváků, zatímco Městské divadlo zažívalo salvy smíchu při soutěžním představení Rychlé šípy Slováckého divadla z Uherského Hradiště.

Večer měli divadlachtiví diváci těžkou volbu – GRAND Festival smíchu nabízel tři žánrově odlišná představení. Rozhodnout se ale museli...

"Anežka" v pět hodin přilákala milovníky malých jevištních forem – pantomimy, klauniády a nonverbálního divadla – žánru, který se v Pardubicích neobjevuje tak často. Festiválek aneb Jsem spokojenej aneb To nejspokojenější si na našel mnoho spokojených diváků.

Milovníci operety si zase přišli na své od šesti na Hronovické scéně, kde vystoupili herci Divadla J. G. Tajovského ze Zvolena. Slovenská nově přepsaná verze Mam'zelle Nitouche s názvem Leťte, slečna Nituš! příjemně překvapila svěžím humorem.

Od sedmi se v Městském divadle potřetí soutěžilo, tentokrát o přízeň pardubického publika a odborné poroty bojovala komedie Tenor na roztrhání Divadla F. X. Šaldy z Liberce. Soubor přivítali Petra Janečková a Milan Němec, kteří už od samého začátku příprav festivalu usilovali o uvádění tohoto večera, protože v Liberci hraje několik jejich spolužáků z brněnské JAMU. Na jeviště si pozvali také primátory Pardubic a Liberce – Ing. Jiřího Stříteského a Ing. Jiřího Kittnera. Až s příchodem ředitele divadla Petra Dohnala se diváci dozvěděli bombastickou novinku, že právě v 15.45 "odkleplo" třiadvacet pardubických zastupitelů dotaci na další fázi rekonstrukce historické budovy Městského divadla. Publikum toto rozhodnutí ocenilo velkolepým potleskem.

Po skončení představení liberecký soubor, potěšen vřelým ohlasem publika, nabral ve foyer divadla síly nejen z drobného občerstvení, ale i z příjemných muzikálových melodií v podání Jarmily Kosinové, studentky pardubické konzervatoře.

Zeptali jsme se...

Včera byl zahájen II. ročník GRAND Festivalu smíchu, využili jsme času před představením a několika osobností jsme se zeptali: Co Vás z programu festivalu nejvíce zaujalo, na co se těšíte?

Radmila Hrdinová, členka poroty:
Budu velmi vděčný divák, jelikož jsem žádnou z festivalových inscenací neviděla. Těším se na Toníčka Procházku, na Rychlé šípy... moc se těším na všechno. Především na to, že je to festival mimopražských divadel.

Jiří Stříteský, primátor města Pardubic:
Ptáte se mě, co mě zaujalo v programu vašeho festivalu? Těžko mohu na počátku této výjimečné divadelní přehlídky označit některé představení za nejzajímavější. Na programu jsou tituly úspěšné již po desetiletí, ale i ty méně známé, které ovšem mohou sklidit nemenší vavříny. Proto bych ke GRAND Festivalu smíchu podotkl jen tolik, že mě zaujala sama idea něco takového pořádat. Smích je přece jedním z nejlepších a nejpřirozenějších balzámů na lidskou duši. Nedá se samozřejmě nijak organizovat, lze však k němu připravit vhodné podmínky. A právě to bych vřele přál GRAND Festivalu smíchu – aby vytvořil prostředí, v němž bude znít zdravý lidský smích ve všech podobách, od lehkého úsměvu až třeba po to slzení.

Jiří P. Kříž, člen poroty:
Nejvíc se těším na Ještě jednou, profesore, byť jsem to představení už viděl. Jsem zamilovaný do Antonína Procházky, jako do autora, režiséra i herce. Tahle trojjedinost je v Čechách velmi vzácná. Navíc mám moc rád Woodyho Allena a on mi ho v téhle inscenaci tak trochu zastupuje.

Věra Mohylová, fotografka:
I když sama nelyžuji, tak já se nejvíce těším na představení Bílého divadla z Ostravy Ty, který lyžuješ. Nejen pro tu nahotu, ale anonce v programu mě zaujala natolik, že představení určitě navštívím.

Luba Skořepová:
Do Pardubic jsem se moc těšila, už v loňském roce jsem se tu dobře pobavila. Chválím organizátory festivalu, že něco takového vymysleli a realizovali, a Pardubákům závidím, že se mohou celý týden smát, vždyť smích je tím nejlepším lékem na všechny bolístka.

Mladí hráli mladým

Na Hronovické scéně hráli posluchači Vyšší odborné školy herecké z Prahy Wildeovu konverzační komedii Jak je důležité míti Filipa. Navzdory zatím malé herecké zkušenosti pochopili, jak je důležité míti styl. Vyrovnanost ve stylu však trochu nakazila i tempo a charaktery figur, a tak se diváci v rozmezí od školou povinných dětí do středoškolských adolescentů trochu nudili a dlouho jim nebylo jasné, kdo je vlastně Filip. Ale esemesky si během představení neposílali a jedna studentka o pauze poznamenala, že "ten sluha byl boží".

Městské divadlo se na rozdíl od Hronovické otřásalo smíchem a při závěrečném potlesku provázeném halekáním a pochvalnými výkřiky to vypadalo, že dětské publikum nepustí herce z Uherského Hradiště z jeviště. Jejich Rychlé šípy, hoši kázně, co neznají strachu bázně, to byla určitě mnohem vhodnější komedie pro děti, ale bavila neméně i dospělé. Hravost, fantazie, vtipná recese, ohromná chuť hrát, a to všechno nikoli na úkor přesného stylu, který ocenily i oči kritiků. Navíc jsou uherskohradištští kolegové mimořádně pohybově nadaní – copatá holčička ve dvanácté řadě usoudila, že "to asi nebylo naschvál", když se na jeviště vloudila nechtěná pravda, a jeden z "šípáků" dostal od partnera kopanec až do nosu.

-Jana Pithartová-

Robert Bellan a Rychlé šípy

Rychlé šípy, v podobě, v jaké je většina z nás zná, jsou kreslený komiks, tedy dílo velmi těžko přeložitelné do divadelního jazyka. Jak vznikl nápad nazkoušet je v Uherském Hradišti, ptám se režiséra dnes již proslulého představení, které dosáhlo během necelých dvou let více jak sedmdesáti repríz.
My jsme si připravovali ke každé premiéře s některými lidmi takové parodie, ale spíše v dobrém slova smyslu, které jsme pak po slavnostní premiéře předváděli. Za nějakou dobu tím vznikl určitý styl, a když jsme pak hledali námět, který bychom zpracovali už nezávisle na premiérové "předloze", rozhodli jsme se pro Rychlé šípy.

Proč?
Protože se nám všem samozřejmě líbily a při vší úctě k textu jsme mysleli, že by to mohla být i velká legrace.

To se určitě povedlo, představení je velice úspěšné a Vy jste pak byl na základě toho požádán, aby jste Šípy nazkoušel i v pražském divadle Rokoko. Tam jste ale nikdy žádné popremiérové parodie nedělal. Jaký byl tedy Váš postup?
To je pravda, zatímco v Hradišti spousta věcí vznikala na základě spolupráce s herci, v případě Rokoka jsem se snažil herce vpravit do už hotové věci a zatímco v Hradišti obsazení vzniklo tak nějak samo od sebe, tady jsem najednou musel představitele jednotlivých rolí hledat, což bylo těžké a nakonec všechny tři postavy Bratrstva kočičí pracky hrají ženy, například Luba Skořepová. Je to především proto, že nebyl po ruce dostatek mužských herců. Pražskou inscenaci považuji nakonec jako režisér za vydařenější, ale ta uherskohradištská je mému srdci samozřejmě bližší.

-maf-

---

Středa 13. února 2002

Krize třetího dne?

Když jedou netrénovaní "sportovci" na týden lyžovat nebo chodit po horách, počítá se s tím, že po prvních dvou dnech budou velmi vyčerpaní a že ve středu nastane krize. Proto je třeba vymyslet odpočinkový program. I středeční program našeho festivalu byl nezvykle střídmý. Zatímco v úterý se hrálo na všech třech scénách a diváci si mohli vybrat z pěti představení, se kterými přijela divadla z různých koutů republiky a dokonce i ze Slovenska, včera se konalo jen představení Slaměného klobouku v provedení domácího souboru VČD.

A tak se ptám festivalového štábu, jak se to stalo a jestli také plánovali únavovou krizi třetího dne.

Pravda je taková, že tento oddychový den vznikl spíš náhodou. Když jsme připravovali sled festivalových komedií, tak jsme měli určitou představu o dramaturgickém plánu a žánrové vyváženosti. Ovšem některá divadla už měla hotové měsíční fermany a nabízené termíny se jim nehodily. Tak nastalo druhé a pak další kolo telefonátů, mailů, faxů a výsledek je tento hrací plán, kde jako zázrakem v tom množství představení vznikl jeden téměř volný den. V pondělí jsme vstávali ve čtyři hodiny ráno, protože jsme jeli do Prahy do České televize dělat vstup do Dobrého rána, v úterý nám povinnosti velely přijít až v devět a včera jsme si mohli opravdu přispat. Horší to je s odchodem domů, protože tyto Novin(k)y píšeme prakticky po nocích a odjíždíme domů hluboko po půlnoci. Zaplaťpánbůh taxíkem a ne záchrannou službou. Krize třetího dne asi nastala, ale snažíme se..., a divadelní náhoda nám nahrála užít si ten třetí den v klidu s domácím souborem. Avšak nezapomeňme, čeká nás ještě čtvrtý, pátý,...

Ano... A když hovoříme o tom nočním sepisování Novin(ek), tak mě napadá další otázka. Píšete vždycky o tom, co bude zítra a co bylo včera, nicméně pro vás je zítra pozítří a včera ještě dnes. Nemáte v tom pak trochu zmatek a jste si jisti tím, co je váš skutečný dnešek?

Ne. V tom čase, kdy pochybujeme o tom, jestli je ještě dnes, anebo už zítra, obvykle už ani nevíme, čí jsme a kdo jsme. Ale jisté je, že je festivalový týden, který skončí nedělí, která nebude normální nedělí, ale po ní bude normální pondělí. Ale jinak si na nic nestěžujeme, protože na Festivalu smíchu je nejen po práci legrace, ale i při práci legrace.

Jana Uherová– Radek Smetana– Jana Pithartová

Naše "domácí" legrace

Labicheův Slaměný klobouk je výborná komedie a dle mého názoru se inscenace povedla, o čemž svědčí i odezva diváků. Byla nějaká legrace i při zkoušení?

Milan Němec (Fadinard): Ano, byla. Ještě před tím, než nám ztuhl úsměv na rtech z toho, jak je to těžké, jsme se nasmáli možná víc, než diváci nad výsledkem. Ale to bychom jim vlastně ani neměli prozrazovat.
Petra Janečková (Virginie): Nevzpomínám si! Ba ne! (smích) Hlavně když jsme s Kristinou Jelínkovou zkoušely rvačku. Tam vám jsou polohy!
Lexa Postler (Tlustý chlapeček): Ano, velká. Když se na první čtené zkoušce rozhodlo, že budu hrát Tlustého chlapečka.
Dáša Novotná (Baronka de Champigny): Já sice nejsem na jevišti pořád, ale vím, že při zkoušení legrace povětšinou byla. Ať už s kolegy, nebo s paní režisérkou.

Jakou komediální roli jsi nejraději hrál(a)?

Milan: Snad nejraději vzpomínám na Čochtana, což byla moje první role na scéně v Pardubicích. Na to se nezapomíná... Anebo Cvoci, což byla práce úplně odlišná, ale obrovská zkušenost, velmi cenná pro činoherního herce... Ale měl jsem a mám je rád všechny.
Petra: To je hrozně těžké vybrat. Budu jmenovat tu nejzajímavější: roli chlapce Píšťaly ve Snu noci svatojánské. Ale nejraději jsem hrála a hraji všechny.
Lexa: Zloděje v komedii Antonína Procházky S tvojí dcerou ne. To si možná diváci budou ještě pamatovat.
Dáša: Byly dvě. Nituška a potom role matky v komedii S tvojí dcerou ne.

Jan Kerbr jednou řekl, že "očekávaný, leč nepropuknuvší smích bývá jednou z nejtrpnějších divadelních situací". Zažil(a) jsi takový okamžik?

Milan: Zaplaťpánbůh, ještě ne. Ale myslím, že se tomu nevyhnu. Musí to být hořká zkušenost, ale aspoň se člověk dozví, že to má být jinak. Zatím mě ale překvapuje spíš opačný případ.
Petra: Zažívám. Když se jedna komedie hraje pro různé věkové skupiny, tak se to stává. Ale ono je to i naopak Smějí se, když to vůbec nečekáte.
Lexa: Já?? Nikdy! ... Ale jo, když zapomenu text.
Dáša: Ano. Ale zaplaťpánbůh ne moc často.

Díky a přeji co nejvíce žádoucího smíchu.

-Jana Pithartová-

Divadlo chce smích, jako kůň seno! (nebo slaměný klobouk?)
Rozhovor s Jiřím Bartoškou.

Jaké komedie máte rád?
Chytré. Třeba Slaměný klobouk od Labiche, který jsem dnes viděl, to je geniálně napsaný a vystavěný příběh. Je to otevřené šampaňské víno: to pšoukne, udělá vám takový opar a pak z toho jdou bubliny.

Každý člověk má jiný smysl pro humor. Jaká je podle vás role poroty při určování Komedie roku?
Strašně těžká. Já vůbec poroty neuznávám. Festival není natolik reprezentativní, a pokud bych měl někoho určit porotou, tak by to u tohoto žánru měli být diváci. Já bych to udělal jako přehlídku, ať lidé vidí, co se u nás hraje za humor.

Jste pardubický rodák. Myslíte, že Pardubice mají k humoru blízko?
Netuším jaký mají Pardubice vztah k humoru, protože jsem odtud odešel v 65. roce. Já bych nechtěl specifikovat, jestli nějaká lokalita má větší smysl pro humor. Lze lokalizovat, kdo má bližší vztah k vínu, jestli Morava nebo Čechy, ale humor je všeobjímající. Nevím kolik parlament odsouhlasil krajů, ale myslím, že v každém kraji bude humor zastoupen stejně. Hlavně je dobře, že Pardubice udělaly tento festival, protože pro divadlo je geniální, že se soubor i diváci konfrontují s jinými soubory. Nyní se hovoří například v souvislosti s olympiádou, že si sportovci okysličují krev, a já si myslím, že toto je okysličování krve divadla a je moc fajn, že to existuje.

Prozradil jste svůj vstup na zdejší divadlo v šesti letech. Nazval byste svoji tehdejší roli komediální?
Ne, to byl velice vážný příběh. Nevím už, jak se ta hra jmenovala. Hrál jsem dítě manželů Rozenbergových, kteří byli odsouzeni k elektrickému křeslu za to, že prozradili princip atomové bomby Rusům. V těch letech vrcholila doba procesů a vrcholila i doba mého procesu dostání se k divadlu. Byla to minirole, kdy já vystupuji u soudu. Vidím to jako dnes: mám krátké kalhoty, bílé podkolenky, učesanou pěšinku a apeluji jako dítě: "A nezapomeňte, že čekáme." Příští rok tomu bude 50 let, co jsem tu takhle stál.

Myslíte si, že je dnes smích na divadle důležitý?
To je jako byste se zeptal, jestli kůň jí seno. Kůň jí seno!

Co říkáte na to, že na festivalu je jen minimum komedií českých autorů?
Já teď například hraji v Dejvickém divadle v současné hře Petra Zelenky. Já si myslím, že je to nejlépe napsaná porevoluční hra, která přesně pojmenovává současnou situaci, a je mi líto, že nemůže být na tomto festivalu.

Děkuji za rozhovor.

-fjz-

---

Čtvrtek 14. února 2002

Stalo se čtvrtý den

Ve čtvrtek jste mohli báječně strávit odpoledne i večer v divadle a stihnout obě představení. Kdo přišel na pátou hodinu do "Anežky" určitě neprohloupil, protože zažil skvělých devadesát minut hereckého koncertu Jitky Sedláčkové v roli Biletářky. Ne každý však věděl, co ho čeká, a mnozí návštěvníci byli zaskočeni zvláštním chováním uvaděčky, ze které se posléze vyklubala divadelní postava. Za krátkou chvíli si však herečka do sytosti užila smíchu vděčných diváků.

A když jste pak procházkovým krokem popošli do Městského divadla, v sedm Vám připravili herci Těšínského divadla výbornou zábavu v podobě inscenace Podivná paní Savageová. Kolegy z Českého Těšína přivítali na jevišti Jindra Janoušková a Radek Žák a na pomoc si přizvali garanty, neboli kmotry představení, paní Stellu Zázvorkovou a Jiřího Lábuse. Paní Stellu si diváci ještě pamatují jako Madame Desmermortesovou ze hry Pozvání na zámek, ve které hostovala v Pardubicích před pár lety a přivítali ji bouřlivým potleskem jako "svoji" herečku. Když vcházel na jeviště Jiří Lábus, doprovázel ho tlumený, ale slyšitelný povzdech obdivu z hlediště. A on své publikum nezklamal, na pár minut zcela ovládl jeviště a všechny bavil... Pak už scéna patřila těšínským a báječné hostující Míně Hradské...

Pokoutně nahraný útržek hovoru aneb Oni už to viděli

J.S.: Ustinov je výborný autor, Cílová kamera je nádherná hra a Olomoučtí ji skvěle hrají, ale na Festival smíchu nepatří.

J.P.: Proč? Já jsem se tenkrát v Olomouci výborně bavila.

J.S.: Já taky. Ale od tohohle festivalu diváci čekají takové komedie, jako je Tenor na roztrhání nebo jaké píše Labiche, kde se směješ každé druhé větě.

J.P.: Já si naopak myslím, že by výběr komedií měl být co nejpestřejší, obsáhnout různé způsoby a formy humoru, a proto v něm má své místo i Cílová kamera.

J.S.: Pleteš dohromady smích a humor a to není totéž. Ale hlavně: já přece vůbec nemluvím proti Cílové kameře. Mně se z těch komedií, ze kterých jsme vybírali, líbila nejvíc. Ale mrzí mě, že je vůči ostatním hrám znevýhodněná tím, že se při ní diváci nezasmějí tak naplno, protože to není žádná řachanda, ale spíš hra úsměvná.

J.P.: No... možná že je chyba v názvu festivalu.

J.S.: To říkáš brzo. To tě mělo napadnout ještě před prvním ročníkem. Tenkrát se ti název Festival smíchu, pokud vím, líbil.

J.P.: Líbil. Nenapadlo mě, že nás v něčem omezí.

J.S.: A co bys navrhovala?

J.P.: Festival komedie, třeba.

J.S.: Komedie je zase strašně široký pojem. Navíc to zní trochu odborně, kdežto Festival smíchu jasně říká, že je to zábava pro diváky.

J.P.: Uvidíš, že na Cílové kameře se bavit budou.

J.S.: Ale jasně, je to báječná inscenace, jenomže...

Pozn. red.: Neberte je vážně, oni musí pořád něco řešit. Skvělou zábavu!

Dokonalá divadelní iluze aneb Kovářova kobyla chodí bosa

Jako naprostý idiot se včera na odpoledním představení chovala dramaturgyně, která z pochopitelných důvodů nechce být jmenována. Na Anežce se hrála Goldflamova Biletářka. Výše nejmenovaná se chystala na představení, a když ji kolega dramaturg varoval, že Biletářka je agresívní divadlo, holedbala se sebejistě, že to je právě to, co ještě nezná, a tudíž poznat chce. Hned při vstupu do sálu nabyla dojmu, že paní uvaděčka se chová k divákům poněkud nepřiměřeně. Požádala ji, aby se zamyslela nad tím, jak se asi cítí divák, který je přivítán jejími impertinencemi. Když paní uvaděčka neprojevila dost pochopení pro její výtku, pokusila se s ní hádat. Vzápětí však pochopila, že uvaděčka je povahy bojovné, a tak zoufale hledala podporu u přítomných kolegů. Když s hrůzou zjistila, že dotyční se incidentem výborně baví, dala se na ústup, předstírajíc chladnou hlavu sebevědomým výrokem "Uklidněte se, madam." Odebrala se na balkón, kde se k ní zaplaťpánbůh chovali slušně, přesněji řečeno žádná uvaděčka tam nebyla, takže se výše nejmenovaná mohla začít nerušeně těšit na představení. Nikdo netuší, co se jí honilo v hlavě, když na jeviště vystoupila ona netaktní uvaděčka, totiž Biletářka, tedy Jitka Sedláčková. Výše nejmenovaná dramaturgyně se toho večer neukázala v klubu. Jen kolegovi dramaturgovi prý dala za pravdu v tom, že Biletářka je agresívní divadlo. Navíc se přiznala, že tu hru vůbec nepochopila. Arnošt Goldflam si asi v jejích dramaturgických plánech neškrtne.

-Jana Pithartová-

Jitka Sedláčková: Hrát to je o nervy

Pohroma v podobě neurvalé uvaděčky se ve středu přiřítila na komorní scénu Anežky České. Podezřelá paní agresivně přesazovala diváky, trhala jim knížky, zjišťovala jejich platy a rozdávala bonbóny. Před rukou zákona ji zachránily jen salvy smíchu jejích obětí a to, že šlo o "pouhou" postavu hry Arnošta Goldflama Biletářka. Její představitelka Jitka Sedláčková byla při rozhovoru naštěstí o mnoho příjemnější než na jevišti:

Jak se vám tu hrálo?
Výborně. Reakce diváků byla skvělá, klobouk dolů. Málokde si lidi ze sebe dokážou udělat takovou legraci jako tady.

Liší se nějak pardubické publikum od toho v pražském Divadle v Řeznické, kde obvykle toto představení hrajete?
V detailech. Do Řeznické mi chodí diváci, kteří Biletářku vidí už třeba potřetí a chystají na mě různé pasti, chtějí se předvádět. Jedna paní třeba donesla tác vánočního cukroví a chtěla, abych do něj kousla. Málem jsem si na něm vylámala zuby! V podstatě jsou ale jen dva druhy reakce: buď to diváci vezmou, nebo ne.

Představení Biletářky do značné míry závisí právě na spolupráci publika a vaší okamžité improvizaci. Stalo se někdy, že vám diváci úplně vyrazili dech?
Na jednom zájezdu na mě vychrstli kýbl vody. Je strašně těžké odhadnout, kolik si jako Biletářka můžu k lidem dovolit. Kolikrát se až bojím, aby mě neposlali do háje... Proto jim na konci vždycky tleskám za to, že sebou nenechají manipulovat. A o tom ta hra je.

Pardubické publikum se nedalo...
Víte, ono je poznat, že Pardubáci do divadla chodí a mají ho rádi. Já mám pro Východočeské divadlo taky slabost, protože tu hrají moji spolužáci z DAMU, i pan ředitel Dohnal je můj spolužák, a oni na mě dýchnou takovou pohodu a nadhled, že se sem vždycky ráda vracím.

-rku-

---

Pátek 15. února 2002

Martin Fahrner po telefonu s režisérem Petrem Veselým

Jaký je Tvůj vztah ke komediím
Směji se rád a nahlas. Myslím, že je zdravé hledat komické prvky téměř ve všem. Vnímám to jako projev pudu sebezáchovy.

Nejmilejší komedie, se kterou ses jako režisér setkal, ať už kvůli textu, nebo kvůli pracovní atmosféře, nebo z ještě jiného důvodu, který Tě napadne
Kvůli textu Durangovi Nevyléčitelní; kvůli práci Obraz Yasminy Rezy, nebo Hrobka s vyhlídkou Normana Robbinse.

Myslíš si, že je komedií v českém divadle 1/Málo 2/Akorát 3/Přespříliš
Netroufám si soudit. Dobrých komediálních představení bude vždycky málo.

Se kterou divadelní komediální hrou by ses chtěl do budoucna setkat a poměřit anebo dokonce přímo utkat
Teď měřím své síly s Wildeem (Jak je důležité míti Filipa) a chvílemi mám pocit, že je to daleko nad moje síly.

-maf-

---

Sobota 16. února 2002

Ptali jsme se porotců

Jak se Vám líbí na Festivalu smíchu?
J. P. Kříž: Byl jsem i na loňském ročníku a myslím si, že festival prokazuje svůj smysl.
A osobně – líbí se mi tu. Pardubice mají příjemnou atmosféru, vyznačují se takovým klidným životem... Jezdíme sem rádi, protože klid je to, co velmi potřebujeme. Navíc je to klid spojený se smíchem, který je nezbytný k životu.

Čemu jste se zatím nejvíc zasmál?
J. P. Kříž: Asi věkem dětinštím, takže jsem se nejvíc nasmál na Rychlých šípech. Je to četba mého dětství a mládí. A když představení srovnám s inscenací v Rokoku, tak mě mile překvapilo, že v Uherském Hradišti vůbec nepotřebovali parodovat. Vytvořili krásnou vzpomínku na dětskou komiksovou četbu o vzorných hrdinech.

Co se od loňského ročníku změnilo k lepšímu nebo k horšímu?
J. P. Kříž: K lepšímu přispěla účast velmi dobrých nesoutěžních představení, z nichž bych mnohá velmi rád viděl. K horšímu to, že je vidět nemohu, protože doprovodný program se časově překrývá se soutěžním. To je škoda.

Jak v Pardubicích trávíte čas, když se zrovna nehraje?
J. P. Kříž: Pokud tu mohu zůstat, což se mi bohužel moc nedaří, využívám každou volnou chvíli k procházce po náměstí a na zámek, podívám se, jestli ještě žijí pávi, a obdivuji nádherné historické centrum vašeho města.

Pozn. red.: Nejmenovaná dramaturgyně chtěla se stejnou otázkou oslovit všechny porotce. Nikde však nezjistila jejich telefonní čísla, získala pouze číslo mobilního telefonu pana Koláře. Celý den mu v dvaceti až čtyřicetiminutových intervalech zkoušela telefonovat. Když se konečně dovolala, zjistila že majitelem mobilu, na který od rána marně volá, je pan stavbyvedoucí Komorní scény Anežky České, který má stejné příjmení jako člen odborné festivalové poroty.

-Jana Pithartová-

Ach, ty Jeptišky!

Ach, ty Jeptišky. Skoro všude se hrají. V Plzni, například. V Příbrami, Brně , Kroměříži a Praze už také jsou anebo byly. Také v Jihlavě, jak máme možnost vidět. Když si člověk, protože dramaturg je také jenom člověk, vyžádá od kolegů, kteří "už to nasadili", text, zjistí, že textová předloha není právě oslňující. Nediví se, že to kolegové dramaturgové přesto nasadili, protože už ví, že je to hra pro pět hereček. A každá hra, která preferuje dámskou část souboru se prostě nasadit skoro musí. Divadelní hry píšou stále ještě většinou muži a nějak podvědomě asi straní zase mužům, protože píšou hry především o nich a jejich problémech. Takže když se najde nějaká hra, která částečně napravuje tuhle nespravedlnost, a já si opravdu (spolu se svými dvěma kolegyněmi) myslím, že je to nespravedlnost, je potřeba toho využít. Jsou to hry typu "Dámský orchestr", "Dům doni Bernardy", "Agnus dei" a podobné, nemusím je ani jmenovat, protože je znáte, všechny už se hrály i v našem divadle.

Upřímně řečeno, oč jsou ty výše uvedené texty povedenější než Jeptišky, o to víc zaráží, že právě Jeptišky mají všude takový úspěch. Ano, jsou dokonce většinou vyprodány. Je to takový hlavolam a já si s ním také pořád hlavu lámu, protože cítím docela velkou zodpovědnost vůči hereckému souboru, a to i jeho ženské části, protože co my jim jednou nasadíme, v tom oni pak musí třeba padesátkrát, ale někdy za čas třeba i stokrát hrát. A tak si lámu hlavu těmi Jeptiškami, proč jen mají takový úspěch.

Kdyby se to třeba jmenovalo "Pět jeptišek na pláži", asi bych hned věděl, v čem spočívá ten úspěch, ale takhle zase nevím, když jsou celou dobu na jevišti navlečené v hábitech. A tak si říkám, že to bude trochu složitější a že naprostý a celosvětový úspěch téhle hry, která začínala na off-Broadwayi a už se dočkala dalších dvou pokračování (což není na divadle obvyklé, Cyrano, například, je také docela navštěvovaný a stejně mu Rostand další dva díly nepřipsal), že zkrátka úspěch té hry spočívá v tom, že pro nás, co nežijeme v klášteřích, je svět jeptišek i mnichů ukryt za tlustou zdí a těch pět odvážných sester, které si z jeviště povídají po celém světě s diváky, tím kontaktem z očí do očí nějak bourají ty zdi. Na nic jiného jsem v téhle záhadné kauze zatím nepřišel, než že lidem dělá po celém světě nějak převelice dobře, když se občas podaří protrhnout určitou izolaci mezi námi anebo rozbořit nějakou pomyslnou zeď.

-maf-

---

Neděle 17. února 2002

Jednoznačný úspěch plzeňského Divadla J. K. Tyla

V neděli 17. února 2002 byly vyhlášeny výsledky soutěžní části GRAND Festivalu smíchu.

Odborná porota (ve složení Jan Dvořák – předseda poroty, Jan Kolář, Jan Czech, Jiří P. Kříž a Radmila Hrdinová) určila takto:

• Komedií roku 2001 se stala komedie Antonína Procházky Ještě jednou profesore Divadla J. K. Tyla z Plzně v režii Antonína Procházky.

• Nejlepší ženský herecký výkon festivalu: Andrea Černá za roli Nataši v Procházkově komedii Ještě jednou, profesore.

• Nejlepší mužský herecký výkon festivalu: Antonín Procházka za roli Ivoše ve své komedii Ještě jednou profesore.

• Diváci svým hlasováním udělili titul Divácká komedie roku také komedii Ještě jednou, profesore.

-Radek Smetana-

---

Festivalové ohlédnutí

Od 11. do 17. února se na všech scénách Východočeského divadla rozléhaly salvy smíchu, konal se zde II. ročník GRAND Festivalu smíchu – soutěžní festival komedií regionálních divadel. Do soutěžního klání o Komedii roku 2001 se zapojilo sedm divadel z Čech a Moravy, osmým bylo samozřejmě i domácí pardubické divadlo. To určitě všichni víte. Jak ale letošní festival dopadl?

Odborná porota pečlivě sledovala všechna soutěžní představení a poslední den festivalu slavnostně vyhlásila výsledky soutěže, která byla tento rok jednoznačným úspěchem plzeňského Divadla J. K. Tyla. Do Plzně putovaly všechny ceny, Komedií roku 2001 se stala komedie Antonína Procházky Ještě jednou, profesore. Antonín Procházka byl rovněž oceněn za nejlepší mužský herecký výkon festivalu za roli Ivoše a jeho kolegyně Andrea Černá získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon v roli Nataši.

Rozhodnutí poroty potvrdila i divácká anketa, publikum svým hlasováním udělilo titul Divácká komedie roku také komedii Ještě jednou, profesore.

„Pochopitelně si velice vážíme výsledků odborné poroty, ale nejvíc máme radost z ceny diváků, protože, koneckonců, ta komedie pro diváky byla napsaná,“ svěřil se po převzetí všech festivalových cen šťastný Antonín Procházka.

II. ročník GRAND Festivalu smíchu tedy skončil, ale jeho III. ročník se již opět pomalu připravuje. Příští ročník pravděpodobně dozná jistých změn, možná bude rozšířen, více se bude myslet i na děti, představení se nebudou křížit proti sobě, vyhlášení výsledků bude před diváky...

-Radek Smetana-