Fred Apke / SLEPICE NA ZÁDECH

(Huhn auf dem Rücken)

Překlad: Michal Kotrouš

Uvádíme v rámci cyklu INprojekty (Malé inscenační projekty světových novinek)
První české uvedení hry.

Slepice na zádech se pohybuje mezi klasickou konverzační a situační komedií. Zároveň je příkladem moderních německých komedií, jaké se v současné době objevují nejen na německých, ale i na světových scénách. Například v roce 2004 ji uvedlo i slavné varšavské divadlo Teatr Na Woli. Je postavena na základě milostného trojúhelníku a o černý humor v ní není nouze. Paní Kobaldová a její soused Bonsch vedou dialog (nejen) o mrtvém manželovi, kterého Kobaldová ten den zabila – jak Bonschovi sděluje a prosí ho o pomoc získat polehčující okolnosti. V tomto momentě se tito dva dříve nepřátelští sousedé sbližují. Ale je všechno opravdu tak, jak nám postavy sdělují? Odhalte tajemství vraždy a nechte se vést překvapivými zvraty této svižné komedie s nečekaným závěrem.

dramatik Fred Apke
foto Marta Klubowicz
Wikimedia Commons

Dramaturgie: Zdeněk Janál
Režie: Mikoláš Tyc j. h.

Osoby a obsazení:
   MARGRET KOBALDOVÁ ... Jindra Janoušková
   SEBASTIAN BONSCH ... Josef Vrána
   MRTVOLA – PAN KOBALD ... Zdeněk Rumpík

Inspice: Jiří Vojíř

---

Zahajovací zkouška: středa 9. ledna 2013 od 9.00 hodin do 13.00 hodin na Zkušebně 2
Dílčí zkoušky: čtvrtek 10. ledna 2013, sobota 12. ledna 2013, na Malé scéně ve dvoře
Technická zkouška: pondělí 14. ledna 8.00 – 10.00 hodin
Generální zkouška: pondělí 14. ledna 10.00 – 14.00 hodin
Premiéra: v pondělí 14. ledna 2013 od 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře

---

Nový INprojekt na Malé scéně ve dvoře
Slepice na zádech v režii Mikoláše Tyce

V cyklu malých inscenačních projektů světových novinek INprojekty pokračujeme německou komedií Freda Apkeho Slepice na zádech, která poprvé vstoupí na české jeviště právě v našem divadle. S velkým úspěchem byla uvedena například v roce 2004 ve slavném varšavském divadle Teatr Na Woli. Tato hra ukazuje jiný obraz německé dramatiky, z níž jsme v našem cyklu zatím uvedli dva vážnější, respektive experimentálnější tituly (Schimmelpfennigova Zlatého draka a Historku o svaté Magdě Johanny Keptein). V Německu samozřejmě vzniká i řada komedií, postavených na základních a klasických komediálních principech. Slepice na zádech je toho důkazem. Osciluje mezi konverzační a situační komedií a je postavena na základě milostného trojúhelníku. Paní Kobaldová a její soused Bonsch vedou dialog (nejen) o mrtvém manželovi, kterého prý Kobaldová ten den zabila, s čímž se Bonschovi svěřuje a prosí ho o pomoc při vymýšlení polehčujících okolností. A tito dva dříve nepřátelští sousedé se při této akci postupně sbližují. Ale je všechno opravdu tak, jak nám postavy sdělují? Odhalte tajemství vraždy a nechte se vést překvapivými zvraty této svižné komedie – již v pondělí 14. ledna od 19.00 hodin. S jejím režisérem MIKOLÁŠEM TYCEM se můžete však již dopředu seznámit v následujícím rozhovoru.

režisér Mikoláš Tyc, foto archiv

Mikoláši, v Pardubicích budeš nyní režírovat poprvé. Jaké máš zkušenosti z podobných divadel, jako je to naše?

Jak říkáš, čeká mě tu první spolupráce, takže není úplně snadné najít onu podobnost, na kterou se ptáš… Každé tvůrčí setkání je přece specifické, vždy se objevuje něco nového, pokaždé se s divadlem ocitáš v jiném společenském klimatu. Ale to je právě to, na co se těším. Z každé spolupráce v různých divadlech byla nejcennější zkušenost z jedinečného setkání.

S jakými hrami a ansámbly ses tedy dosud setkal?

V Jihočeském divadle v Českých Budějovicích mám za sebou dvě inscenace, dále jsem spolupracoval s příbramským divadlem, s Pražskou konzervatoří, v české premiéře jsme uvedli v Buranteatru komedii Amazonie a na konci listopadu byla zatím má poslední premiéra Láska a peníze v Moravském divadle Olomouc.

Pracuješ ale i na menších scénách jako například v brněnském Buranteatru. Jak se liší práce režiséra v repertoárovém divadle od práce v menším divadelním spolku?

V menších divadelních souborech neexistuje řada profesí, které jsou ve větších divadlech běžné. Takže herci si musí vyrábět a stavět dekorace sami, shánějí si rekvizity, nápověda neexistuje. Často to pak vede k náročným zkouškám, ale na druhou stranu soubory jako Burani (brněnský Buranteatr – pozn. red.) mají energie na rozdávání a jejich svérázný přístup k divadlu je velice inspirativní.

Jsi na volné noze. Může se takto mladý režisér snadno „uživit“?

Není snadné se uživit, ale tak to u nás bohužel chodí. Jen málokdo si dnes uvědomuje, že bez kulturního života a skutečných uměleckých hodnot se během pár let může naše společnost zredukovat na nákupy a televizní seriály. Jsme úžasná kulturní země, měli bychom na sebe být hrdí, ale tak nějak nejsme. A od tohoto přístupu se odvíjí i honoráře. Ale já si nestěžuji, jinak bych už divadlo nedělal. Naštěstí mi velmi pomáhá i drobné stipendium, které dostávám díky mému doktorandskému studiu na DAMU.

Uvedl jsi dvě hry polského dramatika Michala Walczaka v české premiéře. Láká tě tedy objevovat pro české divadlo nové autory?

Ano, je to úžasná výzva, když inscenuješ text, který se tady ještě neobjevil. Je to jako taková malá cesta na Měsíc, snad i herci mají ten pocit – malý krok pro herce, velký krok pro novou hru… Určitě si vzpomeneš i na scénické čtení v Jihočeském divadle, kde jsme díky Martinu Glaserovi uvedli jednu rakouskou hru v bazéně. Takové objevování možností divadla a možností dramatu mě baví.

V Českých Budějovicích jsi režíroval například hudební komedii Škola základ života. Láká tě hudební divadlo i nadále?

Je to moje první inscenace, ve které máme živou kapelu. Byla to nádherná spolupráce a inscenace se, myslím, opravdu vydařila, takže až se objeví vhodná příležitost, půjdu do toho zase.

Zabýváš se různými typy dramatiky. Který je ti nejbližší?

Každá, která má co říct. Ale srdcem nějak tíhnu ke středoevropské dramatice, ať už komediální, či dramatické.

Co tě pro divadelní práci nejvíce inspiruje?

Těžko říct, inspiraci nacházím všude. Ale nepřestává mě fascinovat výtvarné umění a architektura. Při každém výletu do zahraničí nejprve zjišťuji, co stojí za to vidět, kde mají galerie a jaké stavby tam mají…

Máš nějaké své divadelní vzory, jejichž metody či poetiku chceš rozvíjet?

„Ve své práci propojuji řadu různých technik, čerpám od mnoha mistrů, z různých tradic a různých dob…“ To říká postava režiséra v komedii Amazonie. Možná na tom něco je, protože každá skutečná inspirace v tobě zanechá nějakou stopu.

Setkal ses už s podobnými projekty, jako je ten náš – INprojekty (Malé inscenační projekty světových novinek)?

Krom zmíněného jihočeského site-specific projektu jsem nic podobného nedělal a moc se na to těším.

Co tě na takových projektech především zajímá a baví?

Nutnost dynamické práce, protože času je tak málo, že se musíš naprosto koncentrovat na danou věc. Je to jako bys měl 10 vteřin na nakreslení skici. I kdyby to bylo stádo slonů, musíš najít to podstatné. Tedy ten jeden létající slon, který plachtí nad savanou…

Komedie Freda Apkeho Slepice na zádech je založena na klasickém milostném trojúhelníku, ale osciluje na hranici reality a fikce, a je mimo jiné také o hledání skutečné pravdy. Baví tě podobné hry, které mají tajemství, a postupně se v nich odkrývá, jak je to mezi postavami doopravdy?

Ano, určitě, protože i jako divák vnímám všechny změny postav a nechci být úplně stejným člověkem, když do divadla přicházím a když ho po představení opouštím… Mnoho dramatiků si s podobnými tématy dnes pohrává, ale málokdo to umí s jistou bravurou a vtipem – a to se právě v téhle hře povedlo.

Tato hra sleduje postavy ve středním věku, které rovněž bilancují svůj dosavadní život, jejich původní ideály se v průběhu let životní zkušeností proměnily. Může mladý režisér těmto postavám vůbec rozumět? Jak jako režisér pracuješ s postavami, jejichž životní zkušenost dosud nemáš?

Snažím se nacházet paralely ve svém životě. Taky se mi stává, že pochybuji, jestli to, co právě dělám, má smysl. Jednou jsem musel ukončit krásný vztah po společných šesti letech a ty pochybnosti, které se kolem tohoto momentu objevovaly, mi někdy pomáhají uvědomit si drama, které se odehrává v nitru postav. Nikdy však při hledání zkušeností nemohu překročit jisté meze, to je jasné. Až budu jednou třeba inscenovat Othella, rozhodně svou partnerku neuškrtím.

Přeji ti, aby se ti v Pardubicích líbilo a naše spolupráce byla úspěšná! Zlom vaz!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 1/2013