Německý dramatik FRED APKE navštívil Východočeské divadlo při příležitosti prvního českého uvedení své komedie Slepice na zádech

V lednu jsme na Malé scéně ve dvoře uvedli nový INprojekt (malý inscenační projekt) v režii Mikoláše Tyce – komedii Slepice na zádech německého dramatika Freda Apkeho. Velkého hereckého úkolu zahrát tuto komedii pouze po čtyřech zkouškách a s textem v ruce se skvěle zhostili Jindra Janoušková, Josef Vrána a Zdeněk Rumpík. Touto hrou vstoupila poprvé na české jeviště ukázka z bohaté tvorby úspěšného a kosmopolitního autora Freda Apkeho, který si pardubické uvedení své hry nenechal ujít. Do Pardubic přijel i se svou ženou, oblíbenou polskou herečkou Martou Klubowicz, z polského města Nisa, kde spolu právě pobývali. Setkání s nimi pro nás bylo velmi inspirativní a rádi bychom se o něj s vámi podělili alespoň prostřednictvím následujícího rozhovoru. Mimochodem, pan Apke se u nás cítil velmi dobře a přislíbil nám další brzkou návštěvu – chystá se především na naši novou inscenaci Pokusní králíci, která ho již předem velmi zaujala, a nechce si ji proto nechat ujít. Na některé z repríz této absurdní komedie se s ním tedy budete moci i sami potkat.

Přijel jste do Pardubic na první české uvedení vaší hry Slepice na zádech formou malého inscenačního projektu. Co jste od tohoto uvedení očekával a co vás tedy do Pardubic především přilákalo?
O Pardubicích jsem sice dosud neslyšel, ale neboť mám velmi rád českou literaturu (Hrabala dokonce přímo uctívám), byl jsem velmi potěšen, že jedna z mých her se bude uvádět v Čechách. Proto jsem prostě musel přijet. Měl jsem ovšem obavu, že tato hra nebude fungovat, když se bude jen scénicky číst.

Jak jste byl tedy spokojen s jejím provedením?
Velmi. Byl jsem překvapen, že jen na čtyři zkoušky se dá něco takového zvládnout. Na některých místech se herci naprosto obešli bez psaného textu v ruce a dostali se více do hraní situací, a to tak, že diváky dokázali vtáhnout do příběhu. Byl jsem z toho skutečně paf. Ostatně, viděl jsem velmi dobré herce, kteří byli pro své role také dobře vybráni. Režisér Mikoláš Tyc hře porozuměl a pro tento večer ji spolu s dramaturgem Zdeňkem Janálem chytře zkrátil.

Hru jsme uvedli na Malé scéně ve dvoře. Jak se vám líbil tento prostor a jaký máte vztah k podobným komorním divadelním sálům?
Na Malé scéně ve dvoře se mi velmi líbilo. Je to typická studiová scéna, na které se dá velmi intimně pracovat. To mám rád, rád pracuji s hrami, které nevyžadují celou tu velkou divadelní mašinérii, právě na studiových scénách. Malé scény jsou ale také nekompromisní: nemilosrdně ukáží, jestli jsou herci dobří nebo špatní, jestli spolu partneří a hrají spolu, nebo jestli, každý sám za sebe, hledají záchranu ve všelijakých „berličkách“. Studiové scény jsou herecké scény. A někdy velké scény nejsou ničím víc, protože v současném divadle jsou dnes časté tendence, kdy je herec považován jen za materiál, který má jen jako malá součástka dopomoci prosadit režisérovu koncepci. To mě jako režiséra nezajímá – a ani jako diváka. Ve všech mých režiích stojí ve středu zájmu herec. Všechno vzniká skrze spolupráci s ním. Jsem herecký režisér. Z toho tedy vyplývá, že studiové scény považuji za velmi dobré prostředí k divadelní práci.

Kde se před naším uvedením Slepice na zádech už hrála? Jednalo se o velká, nebo o malá divadla?
O oba typy scén. Tato hra funguje na každém jevišti libovolné velikosti. Světová premiéra se uskutečnila v jednom varšavském divadle, které má asi 600 míst – tedy na relativně velké scéně, na které se hrála celkem čtyři roky. Další uvedení bylo opět na větším jevišti (celkem tři roky uvádění). Na zájezdech byla hrána i v operních domech pro přibližně tisíc diváků. Ale také studiová divadla uváděla tuto hru – například ve Wroclavi nebo v Poznani. Příští premiéra bude v Salcburku – na studiové scéně.

Jaké máte zkušenosti s podobnými projekty, ve kterých herci hrají s textem v ruce, tedy s více „rozehraným“ scénickým čtením?
Mnoho jich s touto formou nemám. Jednou jsem scénické čtení režíroval, ale spokojen s výsledkem jsem nebyl.

Pocházíte z Německa, ale už řadu let žijete v Polsku. Co vás do Polska přilákalo? Jak byste stručně srovnal německé a polské (popřípadě i české) divadlo?
Jako mladý herec jsem spolupracoval s jednou divadelní skupinou, kterou tvořili polští emigranti. Velmi dobří herci, kteří se rozhodli žít v Německu poté, co generál Jaruzelski v Polsku vyhlásil válečný stav. Hodně jsem se od nich naučil a s mnohými z nich jsme dodnes blízkými přáteli. Oni mě později po letech přivedli k nápadu, abych režíroval v Polsku. A tam jsem pak ihned poznal svoji budoucí ženu, herečku Martu Klubowicz, která zaplaťpámbu mluví plynně německy a je také velmi dobrou překladatelkou. Měla ráda moje hry a začala je nabízet polským divadlům – a brzy se začaly hrát. A tak jsem zůstal. (Samozřejmě v první řadě kvůli mé ženě!)
České divadlo vlastně vůbec neznám – tedy české inscenace. Proto můžu o rozdílech mluvit jen stěží. Ale samozřejmě znám několik vašich autorů. A někteří jsou mi velmi blízcí – a toho jednoho – zmíněného Hrabala – miluju. O rozdílech v divadelní estetice nemohu říct mnoho. V Polsku i v Německu existuje všechno možné – a všechno se zčásti podobá. Při srovnávání se nijak zvlášť dobře necítím. Vlastně jde také jen o rozlišování mezi dobrým a špatným divadlem. A toto měřítko je mezinárodní. V dobrém divadle se režisér pokouší s herci prozkoumat hru, a tím sám sebe a celou společnost – ve špatném divadle zkoumá režisér jen svoji ješitnost a svoje krátké myšlenky k dlouhé hře.

Slepice na zádech je komedie. Věnujete se jako dramatik i jiným divadelním žánrům nebo formám?
Ano. Nepíšu jen komedie. Ale každá hra vychází vlastně z nějaké tragické, nebo přinejmenším fatální situace. Také moje komedie. Nemám také rád komedie, které zlehčují bolest, která je součástí života, nebo jenom pobaví (bulvární divadlo!). Ale smích nad naší vlastní bídou – ať už danou od Boha či od koho jiného, nebo zapříčiněnou vlastní vinou – může náš život učinit snesitelnějším, posílit nás a udržet nás naživu. Hledět Medúze do tváře a přitom vyzkoušet smích je dobrý lék proti ustrnutí.

Jste hercem, dramatikem a režisérem. Čím především – čím se cítíte být nejvíce? Nebo vás baví právě ta různorodost práce?
Necítím se dobře, když se všechna tato označení objevují za mým jménem. Nejlépe se cítím, když někdo řekne, že tento Apke je ten, který na jevišti vypráví příběhy. A někdy se ani dlouho neobjeví v divadle, protože má doma více klidu, aby některé z těchto příběhů napsal.

Na čem právě pracujete?
Právě jsem dokončil jedno operní libreto a píšu právě filmový scénář, který bych rád příští rok zfilmoval.

Prohlédli jste si se ženou také město Pardubice, nebo jen divadlo?
Bohužel jsme měli málo času, abychom si město důkladněji prohlédli. Ale na první pohled se nám vaše město velmi líbilo. A divadlo – to je krásný šperk! A tak dobře proporčně vystavěný divadelní sál! Jako herec jsem měl velkou chuť okamžitě skočit na jeviště.

Pobyl jste v Pardubicích jen krátce. Ale bylo přesto něco, co vás na našem divadle zaujalo na první pohled? Co vám přišlo zajímavé?
Co jsem pocítil okamžitě, je to, že zde dělají dobří lidi velmi profesionální divadlo. Vše poukazovalo na kvalitu a zaujetí, angažovanost zúčastněných. A na srdečnost, pohostinnost lidí z pardubického divadla já ani moje žena nezapomeneme. Ještě jednou díky za to.

Děkujeme za návštěvu a budeme se těšit na příští setkání a spolupráci.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 3/2013

Hlavní představitelé hry Josef Vrána a Jindra Janoušková.	Josef Vrána, režisér Mikoláš Tyc, Jindra Janoušková, Zdeněk Rumpík, dramatik Fred Apke a překladatel Michal Kotrouš na závěrečné děkovačce.
Josef Vrána, režisér Mikoláš Tyc, Jindra Janoušková, Zdeněk Rumpík, dramatik Fred Apke s manželkou Martou Klubowicz a překladatel Michal Kotrouš při diskusi s diváky.	Fred Apke – dramatik, režisér a herec v jedné osobě.
Josef Vrána, režisér Mikoláš Tyc, Jindra Janoušková, Zdeněk Rumpík, dramatik Fred Apke s manželkou Martou Klubowicz a překladatel Michal Kotrouš při diskusi s diváky.	Režisér Mikoláš Tyc.
Fred Apke už v divadelním klubu.	Fred Apke v rozhovoru s ředitelem divadla Petrem Dohnalem.