Agatha Christie / POSLEDNÍ VÍKEND

Předávací porada: poslední únorový týden
Zahajovací zkouška: 13. března 2013
Technická zkouška: 15. dubna 2013
Premiéry: 27. a 28. dubna 2013 v 19 hodin, Městské divadlo

Kdo držel pistoli, z níž vystřelila smrtící kulka?

Lady Angkatellová s manželem pozvou své přátele a příbuzné na své letní sídlo nedaleko Londýna. Některé z nich však poutá víc než jen přátelství, vztahy mezi nimi jsou opravdu velmi spletité, a proto ani o konflikty během jejich setkání nebude nouze. Vše se ještě zkomplikuje, když se objeví slavná hollywoodská herečka Veronika Crayová, aby se pokusila svést svého bývalého snoubence Johna Christowa. Tento charismatický muž je však již ženatý, má malé děti a na víkend přijel i se svou ženou Gerdou. Přítomna je navíc i jeho milenka. Víkendový pobyt se následně zvrtne – jak jinak: dojde k vraždě. Kdo k ní mohl mít ten největší motiv? Následuje napínavé vyšetřování případu. Nejprve se zdá, že vražda byla velmi nešikovná a vrah se dokonce nechal chytit téměř při činu. Ale bylo to ve skutečnosti opravdu tak? Podezřelých by přece mohlo být více…

Poslední víkend patří v mnoha zemích mezi nejčastěji uváděné hry mistryně svého žánru Agathy Christie. Na české jeviště se však dostává teprve nyní! Autorka důkladně psychologicky propracovala všechny postavy hry a vytvořila tak řadu atraktivních hereckých příležitostí. Navíc brilantně sestavila detektivní příběh, který vás udrží v napětí až do samotného konce!

Překlad: Martina Schlegelová a Marie Špalová
Inscenační úprava: Zdeněk Janál a Pavel Ondruch

Režie: Pavel Ondruch j. h.
Dramaturgie: Zdeněk Janál
Scéna: Michal Syrový j. h.
Kostýmy: Zuzana Mazáčová j. h.

Osoby a obsazení (jak přicházejí na scénu):
 HENRIETTA ANGKATELLOVÁ ... Martina Sikorová
 SIR HENRY ANGKATELL ... Václav Dušek
 LADY ANGKATELLOVÁ ... Zdena Bittlová
 MIDGE HARVEYOVÁ ... Romana Chvalová
 GUDGEON ... Alexandr Postler
 EDWARD ANGKATELL ... Radek Žák
 DORIS ... Ludmila Mecerodová
 GERDA CHRISTOWOVÁ ... Jindra Janoušková
 DR. JOHN CHRISTOW ... Josef Vrána
 VERONIKA CRAYOVÁ ... Ivana Jirešová j. h.
 INSPEKTOR COLQUHOUN ... Martin Mejzlík
 DETEKTIV SERŽANT PENNY ... Josef Pejchal

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Jana Voldánová

---

Poslední víkend Agathy Christie v režii Pavla Ondrucha
Detektivní napětí až do samotného konce

režisér Pavel Ondruch

V letošní divadelní sezóně si přijdou na své nejen milovníci detektivek, ale také všichni z vás, kteří v divadle milujete patřičnou dávku napětí – můžete se těšit na detektivní hru Poslední víkend. Její autorka Agatha Christie je synonymem pro kvalitní detektivní příběh, kterým dle mého názoru právě Poslední víkend dozajista je. Navíc nestojí „pouze“ na poutavém vyšetřování vraždy či na pátrání po jejím pachateli, obsahuje rovněž mistrně napsané dramatické (ale i komediální!) situace, brilantní dialogy okořeněné typickým britským humorem a živoucí postavy se svými pozoruhodnými – až tragikomickými – osudy a překvapivými motivacemi. Jednotlivé vztahy mezi postavami, které se o jednom víkendu sejdou na letním sídle rodu Angkatellů, však raději dopředu neprozrazujme, tak jako ani okolnosti vraždy, ke které zde nečekaně dojde, abychom vás neochudili o čirou radost z postupného rozplétání spletitých nitek vedoucích až k dopadení pachatele. Však po vrahovi můžete pátrat sami – respektive společně s detektivem Colquhounem (v podání Martina Mejzlíka) – během divadelního představení.

Agatha Christie napsala Poslední víkend nejprve ve formě románu (1946) a nedlouho poté také jako divadelní hru (1951), která, ačkoli je hojně uváděná v řadě zemí, bude mít v Čechách premiéru kupodivu teprve letos – první českou inscenaci můžete vidět od 27. dubna právě v našem divadle. Připravil ji pro vás mladý režisér PAVEL ONDRUCH, o jehož vztahu nejen k detektivkám a Poslednímu víkendu se můžete dočíst přímo v následujícím rozhovoru.

Pardubičtí diváci si tě zřejmě nejvíce spojují s velkou a náročnou antickou tragédií Trójanky, kterou jsi v našem divadle inscenoval v minulé sezóně. Ale ve své praxi ses setkal také s mnoha jinými typy titulů – s jakými například?

Režírovat Trójanky pro mne byla naprosto klíčová a přelomová režijní zkušenost a jsem za ni opravdu moc vděčný. Během dvou měsíců zkoušení jsem udělal coby režisér obrovský skok. Už z náročnosti tématu a našeho výkladu bylo od počátku jasné, že nás čeká práce značně náročná – a byla náročnější ještě víc, než jsme čekali. Žánr tragédie miluji a mám k němu velmi blízko, mám pocit, že mu rozumím. Katarzi, duchovní očištění od vnitřní špíny a dalších nánosů navíc považuji, zvláště v současném světě, za životně nutnou. A katarzi v plné síle dokáže poskytnout pouze živá hudba a divadlo, které je na rozdíl od filmu či výtvarného umění „teď a tady“, které je nejblíže tomu, čemu říkáme rituál. Ale vedle toho vnímám divadlo také jako hru. Hravost je vlastně taky očistná. A protože si rád hraju, často mne potkává režie titulů, na kterých se vždycky „vyřádím“ já a také herci. Režíruji proto komedie nejrůznějšího ražení, od Klicpery až po Kena Ludwiga. Důležitým oborem, kterému se věnuji čím dál tím více, je ale hudební divadlo – tomu jsem totálně propadl.

Kde se vzala tvoje vášeň k němu?

To je velmi jednoduché: miluji hudbu a považuji ji za neoddělitelnou složku divadla. I v činohře, hodí-li se to, používám hudbu jako zásadní výrazový prostředek. Ostatně to diváci viděli v Trójankách, v nichž jsem se v práci s hudbou dostal zatím nejdál. Interpretoval jsem je jako moderní melodram či operu pro činoherce. A od toho už není daleko k muzikálu, který mne v této pracovní sezóně zcela pohltil – režíroval jsem již dva a v květnu mě čeká třetí. A nutno říct, že si to užívám. Baví mne ona spektakulární barevnost, kterou si v činohře jen těžko můžete dovolit. Jste tvůrcem duhy – propojujete jednotlivé antagonické barvy, jednotlivé složky a připadáte si, jako když skládáte Rubikovu kostku, nebo jako když mícháte chutný koktejl. Spojení tance, zpěvu a herectví vyžaduje v tom nejlepším slova smyslu skvělé profesní řemeslo. A právě proto, při troše štěstí, na muzikál koukáte, jako když koukáte na životní dílo uměleckého řezbáře – čirá průzračná krása! A ke kráse je přece přitahován každý.

režisér Pavel Ondruch

Pracoval jsi mimo jiné v řadě regionálních divadel. Co tě tolik láká k pravidelné práci v nich?

Je mi velmi blízká středoevropská divadelní tradice založená na fenoménu ansámblového herectví. Herec je pro mne rozhodující, ale ještě víc než „herec“ jsou pro mne „herci“, skupina. Práce se souborem, který se zná a tvoří kontinuálně, mne inspiruje a naplňuje. Baví mne být součástí této rodiny – považuji ji za základ dobrého divadla, které má umělecké ambice. A k rodině se vždycky rádi vracíte, ať je v jakémkoli regionu.

Stal ses kmenovým režisérem České scény Těšínského divadla. Co tě vůbec přivedlo do nejvýchodnějšího kraje republiky?

Náhoda, která se málokdy stane – tím víc si jí pak člověk cení. Při mé první spolupráci s Těšínským divadlem jsem splynul se souborem a vzájemně jsme si porozuměli, naše vzájemné city vzplály. Při druhé spolupráci kupodivu nevyhasly a hořely ještě silněji. Mé oddání Těšínu se nadobro zpečetilo, když teď režíruji na polské scéně s uhrančivými polskými herci.

Co ti v Pardubicích nejvíce přirostlo k srdci a na co ses sem při svém současném hostování nejvíce těšil?

Na „své“ herečky, kterým jsem během Trójanek podlehl. A taky se těším, že konečně poznám další herce souboru, s nimiž jsem zatím neměl tu čest. Myslím totiž, že styl, který vyžaduje Agatha Christie, je ideální pro zdejší soubor a ukáže ho v tom nejlepším světle. Těšit se tak můžete na ryzí herecké divadlo.

Jak jsi již naznačil, tentokrát ses pustil do hry mistryně detektivního žánru Agathy Christie Poslední víkend, kterou dokonce uvádíme v české premiéře. Je podle tebe tato hra něčím výjimečná?

Na první pohled si člověk řekne: detektivka založená na mistrovské konverzaci. Ale na druhý pohled je už vidět genialita autorky mnohem zjevněji. Christie zkombinovala čechovovské vztahové drama s napínavou detektivkou a ukazuje se tak, že mnohem více než kriminálka je Poslední víkend studií mezilidských vztahů a vnitřně neharmonických jedinců odkázaných k samotě. Je fascinující z kolika velkých vážných témat udělala Christie zábavnou britskou komedii založenou na tom, co máme na Britech rádi: černý nehysterický a sarkastický humor, skvostně vystavěné dialogy, stejně jako nonšalanci chování a jednání jednotlivých postav. City bouří uvnitř jako u Austinové, důkazy vedou k vrahu jako u Doyla a postavy mluví jako u Wilda! Paní Christie byla zkrátka génius.

Christie napsala námi inscenovanou hru podle svého stejnojmenného románu, který byl rovněž zfilmovaný v rámci „poirotovského“ televizního cyklu. Můžeš tato tři zpracování příběhu alespoň stručně srovnat?

V knize vystupuje nejslavnější detektiv Christie – Hercule Poirot. Stejně tak ve filmu. Poirot je tak v próze i na plátně ústřední figurou. Z toho vyplývá, že je zde příběh vyprávěn jako ryzí detektivka. Když si ale Christie uvědomila, že námět je skutečně předurčený pro jeviště, zbavila se slavného Belgičana a zaměřila se na vztahy mezi postavami. V dialozích pak jednotlivé figury a jednotlivé vztahy začala rozloupávat jako cibuli. A dostala se skutečně až na dřeň. V knize tak daleko nezašla, ta je opravdu pouze běžnou, chtělo by se říci až spotřební detektivkou. Ve své dramatizaci, kterou uvádíme, překročila svůj stín i svůj vlastní žánr.

Patříš k těm, kteří v detektivkách dlouho dopředu odhalí vraha?

Ne, vůbec nemám potřebu pátrat po vrahovi. Na detektivkách mne baví úplně něco jiného, a to všichni podezřelí, respektive jejich chování. V detektivkách je totiž často znát jakási jemná typizace lidí, kteří nejsou karikaturami, ale svým vzezřením a chováním jsou ukázkou určité sociální skupiny, určitého fenoménu ve společnosti. Vražda je pak tlačítkem, které spustí lavinu, a duše člověka se najednou tváří v tvář zákonu ukáže v odhalené podobě. Je to psychologická laboratoř, kde se na člověka díváte mikroskopem s velkým zvětšovacím sklem. A toto sklo je detektiv.

Řekl bys o sobě, že jsi svou povahou také detektiv?

Pokud chápeš detektiva jako neúnavného průzkumníka lidské duše, tak jím jistě jsem, někdy až s obsesivní silou.

Přeji ti tedy i nadále neúnavnost v tomto prozkoumávání a samozřejmě také: Zlom vaz!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 4/2013

---

V šatně s Ivanou Jirešovou

Na konci dubna se v Městském divadle konala česká premiéra detektivního příběhu proslulé Agathy Christie Poslední víkend, v němž v roli slavné hollywoodské herečky Veroniky Crayové hostuje známá pražská herečka IVANA JIREŠOVÁ. Vídáme ji třeba v nekonečném televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě. Této úloze vděčí mimo jiné za cenu Objev roku v anketě TýTý 2006. Vím o ní, že hraje v Divadle Kalich v komedii Splašené nůžky a v muzikálu Jack Rozparovač. A když jsem se s ní domluvila na rozhovoru, zjistila jsem i něco víc. Třeba že vystudovala Pražskou konzervatoř, obor hudebně-dramatický. Po absolutoriu hostovala a posléze přijala angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde hrála například v inscenacích Čechov na Jaltě, Ondina, Smutek sluší Elektře nebo v muzikálech Kdyby tisíc klarinetů či Hello, Dolly!. Po třech letech z Liberce odešla a nastoupila jako redaktorka časopisu Harper´s Bazaar. Nazkoušela roli Lízy Doolittleové v My Fair Lady v Plzni. Poté začala hrát v Divadle Ta Fantastika v muzikálu Excalibur roli čarodějnice Morgany. V Divadle Palace ji můžeme vidět v komediích Líbánky a Veřejné oko. A nyní hostuje ve Východočeském divadle v Pardubicích.

foto Michal Klíma

Ivana přišla do šatny, začala se líčit, oblékat kostým, vlásenkářka jí nasazovala učesanou paruku a u toho jsme si povídaly. Bylo mi s ní moc příjemně, až jsem litovala, když ji inspicient zavolal na výstup. Zdálo se mi, že jsem už dlouho nepotkala takhle krásného a vnitřně bohatého člověka. Škoda, třeba si s ní popovídám ještě někdy jindy.

Máte ráda detektivky?

Mám je moc ráda, mým nejoblíbenějším detektivem je Sherlock Holmes.

Ráda je čtete, nebo se na ně spíš díváte v televizi?

Moje maminka je vášnivou divačkou detektivek, sleduje všechny Vraždy v Midsomeru, série od Agathy Christie, má ráda Hercule Poirota. Dokonce v televizi viděla i tento příběh, který hrajeme. Já moc nestíhám dívat se na všechno, a tak mi někdy maminka detektivky převypráví. Lituju, že můj favorit Sherlock Holmes není dostatečně zfilmovaný, líbily se mi dva anglické filmy, které vznikly před nedávnem. Režíroval je Guy Ritchie a hlavní role hráli Robert Downey jr. a Jude Law.

Viděla jste někdy detektivní žánr v divadle?

Čistou klasickou detektivku ne. V Divadle Kalich hraju v inscenaci Splašené nůžky, kterou režíroval Petr Novotný, u vás hru uvádíte jako Bláznivé nůžky. Tak to je taky trochu detektivka, ne? A pak Jack Rozparovač, to byl částečně horor, ale možná i detektivka…

Co pro vás bylo rozhodující, když jste přijala nabídku na hostování ve Východočeském divadle?

Mám velmi ráda velká klasická divadla. Hned po škole jsem nastoupila do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, pak jsem však několikrát zběhla od herectví a vracela se k němu. Teď nemám stálé angažmá, už několik let hraju spíš v soukromých, takzvaně bulvárních produkcích a tam musí být žánry a tituly vybírány tak, aby naplnily hlediště. Už dlouho jsem toužila zahrát si něco vážnějšího, vyměnit na chvíli komedii za jiný žánr. Proto tak ráda hostuju, kromě Pardubic hraju v Plzni, momentálně jenom v Nine, po derniéře jsou muzikály My Fair Lady a Hledá se muž. Zn.: Bohatý! A v Liberci účinkuju ve Zpívání v dešti s živým orchestrem.

Viděla jste před tím nějakou inscenaci našeho divadla?

Před časem jste hostovali na Palmovce s Bláznivými nůžkami, kromě toho jsem nic jiného neviděla.

Jak se vám u nás pracovalo?

Moc se mi líbí, že máte skvělý tým. Je vidět, že lidé mají rádi svoji práci a dělají ji dobře. Já si toho moc vážím, protože v některých soukromých produkcích nemáte třeba garderobiérku, sami se oblékáte, líčíte.

Jak vzpomínáte na své první angažmá? Hrála jste tam poměrně široký a rozmanitý repertoár.

Říká se, že herec po absolutoriu by se měl jít „vyhrát“ na oblast, a mně se přesně toto stalo. V Liberci je Malá scéna, kde se dělaly alternativní věci s režisérem Petrem Paloušem. A přitom klasický repertoár na velké scéně. Takže jsem si během pár sezón vyzkoušela všechno a „vyhrála“ jsem se. Myslím, že takové štěstí jsem měla jediná z holek z našeho ročníku.

Hrála jste velké role v muzikálech. Čím vás baví tento žánr?

Miluju hudbu, bez ní si život nedokážu představit. V činohře se cítím jako ryba ve vodě, ale hudba je nadstavbou pro činohru. V klasickém muzikálu tam, kde dojdou slova, začíná hudba. Mluvím o muzikálech, ne o „písničkálech“, které se teď hrajou v Praze. A i když nejsem operní pěvkyně, a vím, že ve zpěvu mám rezervy, tak mě baví, jsou pro mě výzvou. Chodím na hodiny zpěvu. Když hraju s živou hudbou, tak je to pro mě pokaždé extáze.

Co vůbec nejraději hrajete? Jaký divadelní žánr?

Ráda hraju všechno, mně se líbí ta pestrost. Kdybych hrála jenom komedie, bylo by to smutné… Ale především je důležitý kvalitní text.

Máte nějakého „svého“ režiséra, za kterým byste šla kamkoliv?

Mám ráda vašeho Petra Novotného. Moc jsem si vážila v Liberci Petra Palouše – taky za to, že s dramaturgem Martinem Urbanem vybíral velmi zajímavé tituly. A nesmím zapomenout na Romana Meluzína, který mě přivedl do Plzně, k muzikálům a kterému naprosto věřím.

Vyhovuje vám status herečky na volné noze? Nebo je to dáno i tím, že dlouhodobě točíte televizní seriál?

Já zas tolik netočím. Možná to tak vypadá, ale já přitom mám tak dva natáčecí dny v měsíci…

Toužíte po tom stát se kmenovou herečkou nějakého divadla?

Ani ne. Vážím si svobody, kterou mám. A nadhledu. Nevím, jestli mám předsudky, ale zdá se mi, že někdy to v souborech vře, hlavně kvůli rolím. Vyhovuje mi být všude a nikde. Nevím samozřejmě, jak dlouho to takhle vydržím, protože hodně jezdím, a to je časově náročné. Taky nemám stálý plat jako kmenový zaměstnanec, ale takhle mi to vyhovuje.

Jaké jste dostala mimodivadelní pracovní nabídky? Třeba dabing nebo práci v rádiu?

Bohužel žádné. Ale raději bych dělala dabing, to je přece jen nějaká konkrétní postava. Rádio mě moc neláká.

Já jsem nemyslela moderaci, ale třeba rozhlasovou hru nebo čtení.

To by mě bavilo! Jednou jsem načetla knížku Báry Nesvadbové Brusinky. A v rámci nějaké akce jsem dostala nabídku přečíst povídky Karla Čapka, je to sice jednorázová záležitost, ale bezvadná práce.

Čím se zabýváte ve chvílích volna?

Nejraději ze všeho dělám jógu, ta mě udržuje fit, moji hlavu i tělo. Myslím si, že herec by měl mít otevřenou hlavu. A být citlivý na lidi kolem sebe. Měl by vstřebávat, pak zpracovávat a dávat ven. Takže jóga je pro mě herecká hygiena. Nejraději trávím volný čas se svojí dcerou. A když to nejde, tak jsem na zahrádce svého domečku.

Někde jsem se dočetla, že pěstujete bylinky.

Ano, dnes jsem dostala od Ivonky (vlásenkářky Ivony Stankové – pozn. redakce)řepík, tak ho v nejbližších dnech zasadím. Zatím jsem odzimovávala zahradu, hnojila a tak, ještě jsem nesázela. Ta zahrádka je malinká, ale mám tam hodně rostlin, jezírko, ryby… Chtěla bych tam udělat takový prales! Já jsem z malého města a nemůžu žít bez přírody. Žiju mimo Prahu a do města se musím dostávat autem, a i když daň z cestování je velká, vím, že když souzním s přírodou, je to pro mě to nejlepší.

Jaké jsou pro vás nejdůležitější životní hodnoty?

Svět kolem sebe nezměním. Ani lidi. Nikoho nesoudit, to je asi základ. Věci jsou takové, jaké jsou, je důležité je tak přijmout. Je potřeba mít slušné vychování, úctu ke starším lidem. S jógou je spojeno potlačování ega, na tom se snažím pracovat.

A jste na dobré cestě?

S tím se asi musí pořád bojovat. Čertíci nebo pokušitelé jsou tu pořád, je to každodenní práce. Ale jde to. Můžeme to nazvat vnitřní bdělostí, uvědomění si sama sebe. Musím umět přijmout porážky, prohry. A velmi důležité je chránit svoji rodinu. Řešit problémy, pokud to jde, nedělat „mrtvého brouka“. Když je možnost někomu pomoct, je třeba se k tomu postavit aktivně. Asi všechny ženy mají v sobě spasitelství, to mám já taky, potřebu pomáhat. Vůbec nejlepší lidskou vlastností podle mě je umění pomáhat.

Ivanko, přeju vám, abyste měla hodně sil pomáhat potřebným a taky abyste dostávala zajímavé role, aby vás čekaly samé krásné životní výzvy.