Wolfgang Spier – Pit Fischer / ČISTÍRNA

Zahajovací zkouška: úterý 29. září 2009
Předávací porada: 2. polovina září 2009
Technická zkouška: 2. listopadu 2009
Premiéry: 14. a 15. listopadu 2009 v 19.00 hodin, Městská scéna VČD

Současná německá dramatika tentokrát v groteskním žánru.

Dva zlodějíčci a jeden trezor. Fikaný plán, nežádoucí svědci, spousta nečekaných komplikací a hlavně nešikovností, kopanců a bot. A taky poněkud všetečný policista, který do všeho strká nos…  Aneb bohapustá komedie o tom, proč jsou chytří hloupí a hloupí chytří a všechno je naopak. Mladá komedie v podání mladého inscenačního týmu v české premiéře.

Překlad: Michal Kotrouš

Režie: Hana Mikolášková j. h.

Výprava: Zuzana Přidalová j. h.
Hudba: David Smečka
Dramaturgie: Tomáš Syrovátka

OSOBY A OBSAZENÍ:
  JOHN ... Josef Pejchal
  PETER ... Jan Musil
  EVELYN ... Martina Sikorová
  ZÁKAZNICE ... Lída Vlášková
  MRS. TURTLE ... Ludmila Mecerodová
  MR. DOBB – POLICISTA ... Alexandr Postler

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Naďa Krůlová

---

Nová komedie Čistírna: Humor, Murphyho zákony a hudební překvapení

Komedii viděnou z pohledu party zlodějíčků, kteří se chystají ukrást z trezoru zlatý poklad, už někdy viděl v televizi, v kině nebo snad i v divadle každý. Pokud je mezi našimi diváky dokonce někdo, kdo takový případ zažil na vlastní kůži a chtěl by nám poradit, jak překonat obtíže spojené s otevíráním nedobytného trezoru, nechť si své kriminální tajemství raději nechá pro sebe – my bychom ho stejně nevyužili. Komedie Čistírna, kterou od října zkouší mladá režisérka Hana Mikolášková, totiž není detektivka, ale v prvé řadě groteska. To znamená, že i když nepochybujeme, že případní kasaři přítomní v hledišti budou vědět o úskalích svého nejistého řemesla své, takové překážky, s jakými se budou muset utkat naši hrdinové představovaní Josefem Pejchalem a Janem Musilem, si nedovedou představit ani v nejčernějších snech. Společnost i příroda mají své zákony, groteska má ale své vlastní. Groteska způsobuje, že lupičské bandě fandí v hledišti všichni včetně příslušníků policejního sboru, a to přesto, že groteska jejich kolegy řádně zesměšní. A ani s fyzikálními zákony si v grotesce nemůžete být jistí. Newtonovy zákony zde platí jen někdy, zato Murphyho zákony zaručeně vždycky. Vždyť podstatou každé komedie, grotesky zvlášť, je, že počítá s přirozenou škodolibostí nás, diváků. Smějeme se tomu, co bychom si nikdy nepřáli zažít na vlastní kůži, ale co je tak zábavné pozorovat z bezpečné vzdálenosti. A dokonce přejeme druhým to nejhorší – zvláště bohatým, úspěšným, sebevědomým nebo různým, třeba i uniformovaným autoritám. Takže, buďte si jisti, Čistírna vaše škodolibé pudy i potlačovanou chuť zmocnit se zapovězených pokladů uspokojí, ať už jste kdokoliv: zloděj, policista, seriózní občan, blondýnka nebo hodná stará paní. Právě takové postavy svede dohromady naše komedie. Jako správná groteska je ke všem spravedlivá a nenechá na nikom niť suchou – abychom použili obrat z čistírenského prostředí. Groteska je jako pračka, která své oběti namočí, protáhne horkou lázní, zamotá jim hlavu a nakonec je pořádně vyždímá. A věřte, že co platí o postavách, platí i o hercích, z nichž po komedii „leje“ snad ještě víc, než když hrají Hamleta – ostatně, Josef Pejchal bude moct vyprávět...

Autorská dvojice Wolfgang Spier – Pit Fischer pochází z Německa, ale napsali hru, jejíž humor je ryze anglický. Suchý, ostrý, groteskní, výrazně pointovaný, někdy černý, ale vždy s potřebnou mírou inteligence a důvtipu. Takový druh humoru má rád i náš inscenační tým, který po této hře nesáhl jako po tutovce z bulvárního žánru, ale jako po komedii, která vyžaduje herecké hledání, stylizaci a kreativitu. Pro inscenátory je Čistírna výzvou a divákům můžeme slíbit kromě humoru i hudební překvapení, které zatím nebudeme prozrazovat...

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 11/2009

---

Mám ráda drzý humor...

Rozhovor s Hanou Mikoláškovou
režisérkou komedie Čistírna

Začněme bez delších úvodů a položme první otázku mladé, sympatické, pracovité paní režisérce se smyslem pro humor, která nám během rozhovoru prozradí nejen něco o svých divadelních zkušenostech, ale především o sobě jako člověku.

Chtěl bych tě nejprve stručně představit tvým novým divadelním kolegům a divákům ve městě, kde hostuješ poprvé. Neboj, nechci po tobě životopis, ale zkus mi v krátkosti říct, která setkání v životě považuješ za stěžejní? Myslím tím setkání s lidmi, hodnotami, ale i divadelními kolegy nebo celými soubory, s nimiž jsi pracovala, ale třeba i s funkcemi, které člověka poznamenají...
O zajímavá a obohacující setkání není v mé profesi nouze, a tak než abych zapomněla na někoho z řady režisérů, pedagogů, herců, výtvarníků, skladatelů, dramaturgů, ředitelů divadel, choreografů, korepetitorů, ale i třeba inspicientů, maskérek, švadlen, kulisáků, zvukařů, osvětlovačů, truhlářů, divadelních psů a dětí, chtěla bych mluvit o něčem, co není úplně setkáním, ale pro mě je to v životě asi to nejdůležitější, čeho se mi dostalo. A tím Něčím je moje rodina. Bez toho, co mi do vínku a do výchovy vložili moji rodiče, bych asi nikdy nedělala to, co dělám.

Na otázku, proč naše společná dramaturgická volba padla na Čistírnu, si můžu odpovědět sám, ale udělám to až po tobě – doufám totiž, že se shodneme...
Hru Čistírna jsem si vybrala proto, že si vážím každého současného textu, který je nejen současný ve smyslu „odehrávající se v současnosti“, ale také řemeslně kvalitní, a aniž by se snažil světu objevit něco nového, přesto je původní, aktuální a nabízí hercům a režisérovi bohaté možnosti se tvůrčím způsobem „vyřádit“. Zvláště u komedií je velmi těžké přijít s něčím „novým“, protože zdánlivě všechno už tu bylo. Málokterý autor si uvědomuje, že není třeba soutěžit v novátorství, ale především v nečekaném propojení situací a charakterů, které se v příběhu setkávají. Je to pro mě velmi krásný pocit, když se dokážu zasmát už při prvním čtení, a to nejen proto, že jsou třeba vtipné dialogy, ale protože už jen to, jak je situace naznačená v textu, ve mně vyvolává konkrétní vidinu toho, co se na jevišti odehrává. Čistírna zachycuje v dobrém slova smyslu absurdní situace, v nichž se může teoreticky ocitnout každý z nás, a přitom nechce být ani bakalářskou historkou ani anekdotou, ale kvalitní kriminální groteskou s rozuzlením, které můžeme očekávat, ale je nám podáno velmi překvapivými prostředky.

Téměř vyčerpávající. Sám za sebe bych jen dodal, že mám rád texty, které nestojí jen na (zdánlivě) zaručeném „slovním humoru“, ale vybízejí k hledání stylu, tvaru, nadsázky, stylizace. Nutí herce hledat a být tvůrčí podobně jako klauni, kteří stojí na jevišti nejen „převlečení“ do svých postav, ale také sami za sebe se svým osobitým způsobem humoru. A to pro mě Čistírna, která je žánrově asi nejblíže grotesce, splňuje.

Jaký máš ráda humor? Můžeš přidat i oblíbenou anekdotu…
Mám ráda humor inteligentní, drzý, černý, suchý, zároveň někdy až ztřeštěný, ale hlavně situační, protože ten vyžaduje určitou spoluúčast diváka, přesněji řečeno jeho pozornost a vnímavost. Prostě takový humor, který smích vyvolává jedině v okamžiku pochopení. Neboť, řečeno spolu s Vladislavem Vančurou, humor znamená lépe věděti. A místo anekdoty přidám doporučení – přečtěte si Saturnina a bude vám hezky.

Máš přehled o pardubickém divadelním dění? Především o GRAND Festivalu smíchu a o našich inscenacích?
O pardubickém festivalu vím, i když se zde pokorně přiznávám, že jsem ho nikdy nenavštívila. Ale to je problém většiny divadelníků – nejsou tak úplně pány svého času, takže příležitost zhlédnout produkci jiných divadel, navíc v jiných městech, se naskytne celkem zřídka. Já se většinou svou neznalost snažím maximálně dohnat při zkoušení v daném divadle – výjimkou nejsou ani Pardubice. Kdykoli mám volný večer, jdu se podívat, co všechno má Východočeské divadlo na repertoáru. Už jsem viděla osm titulů a je na co se dívat.

Navážu na téma, které jsi načala, a sice „pracovní vytížení“. Zeptám se slovy jednoho televizního publicistického pořadu – Jak se žije mladým režisérkám?
Nevím, jak které, ale mně se žije dobře. Mám spoustu příležitostí poznávat nové lidi, učit se stále něco nového a především dělat to, co mě baví. A že přitom nemám moc času na soukromý život, že jsem pořád tak trochu na cestě a žiju jako kočovní herci, že řeším kolikrát velmi stresující a stresové situace a moc nespím, to všechno je jen přiměřená daň za to, jak moc mě ta práce obohacuje. Je to dost nabitý a rychlý způsob života, a to mi vyhovuje. Chceš-li po mně výčet pracovních povinností, tak jeden úvazek v Divadle Polárka jako umělecká a provozní vedoucí a šéfrežisérka v jedné osobě, poloviční úvazek v Českém rozhlase Brno (natáčení komponovaných pořadů a rozhlasových her) a za sezónu zhruba tři pohostinské režie v jiných divadlech (a většinou v jiných městech). K tomu přibývají tzv. mimořádné akce (kabarety, koncerty, tematické cykly, spolupráce s Tanečním divadlem Maximus). Je toho dost, snažím se ubírat, ale jde to těžko. Například na konci října končím v Polárce jako stálý zaměstnanec a budu dál spolupracovat jen externě, jenže jsem se zase dostala na doktorandské studium na JAMU, takže jedna věc střídá druhou.

Když jsem si s tebou během loňského roku chtěl zavolat, byl to docela problém – můžu dosvědčit, že tvůj diář je hodně nabitý. Je to nutnost, nebo volba?
Částečně si za to můžu sama, protože neumím na zajímavou práci říct „ne“. Ale myslím, že v dnešní době je víceméně nutné pracovat „na více stavech“, protože finanční prostředky většiny divadel jsou dost omezené, a zatímco všechny ceny stoupají, platy režisérů se za posledních deset let nezměnily. I herci se musí ohánět nejen v divadle, ale i v rozhlase, v dabingu, v televizi a snažit se dostat k filmu. Zlaté časy souborových repertoárových divadel s vlastními dílnami, se stálými místy pro režiséra, dramaturga, hudebníka a výtvarníka, se svým orchestrem a taneční company se mění nenávratně ve vzpomínku, protože vše stálé se dnes jeví jako přežitek. Je-li to trend šťastný či nešťastný, to ukážou příští desetiletí, nicméně pardubická scéna se svou stoletou tradicí je jednou z mnoha čestných výjimek, která jakoby odolávala těmto „erozním“ vlivům.

Kromě divadla hraješ také v kapele, že?
Tak to už je opravdu minulost, hrála jsem na saxofony, kytaru, flétny a zpívala jsem. Dřív jsem hrávala vše od klasiky přes folk, bigbít nebo chill out až po jazz a totální undergroundový punk. Dnes hraji víceméně jen ve svých inscenacích, když některý muzikant nemůže, nebo jako záskok v kapele a nejčastěji na premiérových nebo narozeninových večírcích. Mám k hudbě pořád blízko, ale prostě není čas.

Na co se v nejbližší době těšíš?
Na spoustu věcí: na přelomu roku mě čeká spolupráce s Moravským divadlem v Olomouci, kde jsem ještě nikdy nedělala a kde budu režírovat hru Arnošta Goldflama Ženy a panenky, na jaře muzikál na motivy Borroughsova románu Nahý oběd v HaDivadle, do toho píšu dva scénáře pro Polárku – Starořecké báje a pověsti a adaptaci Goldflamova hororu pro děti Standa a dům hrůzy – a už se hrozně těším, až zas budu točit nějakou rozhlasovou hru. Tak to je to, na co se těším do konce sezóny.

Své rozhovory někdy končím otázkou, které říkám „volná“. Máš prostor říct komukoli cokoliv, a pokud ten někdo náš Zpravodaj čte, nebude naše povídání zbytečné...
Tak já bych se s dovolením vyjádřila k tomu, na co se pro změnu netěším. Netěším se na 13. listopad, protože to bude poslední den zkoušení Čistírny, a můžu říct už teď, že mi bude pardubický soubor (a nejen ti, se kterými zkouším) i lidé z tzv. zázemí divadla dost chybět a při tom pomyšlení se mi stýská už teď. Tak bych jim chtěla touto cestou vzkázat, že mě to s nimi opravdu hodně baví a že jim děkuji za to, jak mě mezi sebe krásně přijali. A děkuji i tobě a panu řediteli, že jste mi tady práci nabídli. Díky!

No ne... Tak zase někdy... Zlom vaz!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 11/2009