Emil Lotjanu – Jevgenij Doga / CIKÁNI JDOU DO NEBE

Zahajovací zkouška: 22. dubna 2008 v 10 hodin
Technická zkouška: 2. června 2008
Premiéry: 14. a 15. června 2008 od 20,30 hodin na vyhlídce hradu Kunětická hora
Od 30. září 2008 též na scéně Městského divadla, derniéra v divadle 29. prosince 2010
Derniéra na Kunětické hoře 1. – 3. července 2011

Zpěvačka Ida Kelarová

Vášnivá láska, lidská touha, hrdost a pýcha, to jsou hlavní komponenty strhující hudebně dramatické balady. Není to ovšem jenom příběh lásky zloděje koní Lujku Zobara a krásné cikánské dívky Rady, je to epos o romské duši, moudrosti a cestě, která je životním cílem.
Inscenace je divadelním přepisem slavného filmu režiséra a scenáristy Emila Lotjanu z roku 1976 s temperamentními melodiemi skladatele Jevgenije Dogy. Je výjimečná nejen poetikou a atraktivním uhrančivým prostředím romského etnika, ale i nahlédnutím do romské filosofie a životní moudrosti, tolik odlišné od světa moderní civilizace, ve kterém obvykle vítězí rozum nad city.
Vír vášně, hudba a tanec, slzy neštěstí i štěstí, divoká nespoutaná energie i nostalgie po dávno minulé kráse, to všechno je balada o zloději koní Cikáni jdou do nebe.

Divadelní přepis: Jindřich Janda a Milivoj Uzelac
Dramaturgie: Jana Uherová j. h.
Hudební nastudování: Ida Kelarová j. h.
Korepetice: Desiderius Dužda j. h.
Scéna: Pavol Andraško j. h.
Kostýmy: Eva Farkašová j. h.
Choreografie: Jaroslav Moravčík j. h.

Režie: Marián Pecko, j. h.

Osoby a obsazení:
  Makar Čudra – Josef Vrána
  Němčo Nur – Leopold Běhan j. h.
  Danilo – Jiří Kalužný
  Rada – Kristina Jelínková
  Buča – Ladislav Špiner
  Izergyl – Dagmar Novotná / Lída Vlášková
  Otec Zobar – Jan Hyhlík
  Lujku Zobar – Martin Mňahončák
  Rusalina – Kristína Šimegová j. h. / Barbora Dipoldová j. h.
  Aralambi – Josef Pejchal
  Talimon – Jan Maxián j. h. / Jan Musil j. h.
  Bubulja – Viktor Dvořák j. h. / Jan Musil j. h.
  Dalibog – Jan Grundman j. h.
  Juliška – Eva Janoušková j. h.
  Poručík Bilrot – Petr Dohnal
  Schwob – Vladimír Chmelař
  Propertium – Tomáš Novotný j. h. / Viktor Dvořák j. h.
  Bálint – Pavel Novotný
  Ištván – Jan Vocásek
  Siladi – Zdeněk Rumpík
  Starosta – Alexandr Postler
  Velebníček – Jan Grundman j. h.
  Haličské cikánky, společnost u Bálinta, měšťané a měšťanky
  Ludmila Mecerodová, Romana Chvalová, Dagmar Novotná, Lída Vlášková

---

Co v případě nepříznivého počasí?

Záběr ze sovětského stejnojmenného filmu (1975)

Východočeské divadlo se zavazuje, že v případě přerušení představení z důvodu nepříznivého počasí ještě před přestávkou divadlo odehraje představení v náhradním termínu, nebo divákům vrátí vstupné.
Pokud bude představení z důvodu deště přerušeno až po přestávce, divadlo vstupné nevrací ani nenabízí náhradní termín, diváci si však mohou vyměnit vstupenky na přerušené představení za VOLNÉ vstupenky do Městského divadla na titul dle vlastního výběru. Tudíž se riziko, že by diváci o představení přišli, alespoň částečně omezuje.

---

Kristina Jelínková půjde do nebe

V současné době divadlem zní vášnivé romské písně, blíží se totiž premiéra baladického muzikálu Cikáni jdou do nebe, ve kterém v hlavní roli cikánské dívky Rady uvidíte Kristinu Jelínkovou, při jejímž zpěvu mi už při korepeticích na zkušebně běhal nadšením mráz po zádech.

Mimochodem divadlem zní nejen romština, ale i „ľúbozvučná slovenčina“, neboť „Cikány“ zkouší slovenský režisér Marián Pecko, inscenaci dramaturguje Slovenka Jana Uherová, v jedné z hlavních rolí hraje Slovák Martin Mňahončák a v menší roli hostuje Slovenka Kristína Šimegová.

Ale vraťme se zpět ke Kristině… Kristina má už od dětství k hudbě velmi blízko, její dědeček, akademický malíř Jiří Jelínek, byl známý trumpetista a zpěvák, přezdívaný „Český Satchmo“ (Louis Armstrong, kterému měl čest osobně zazpívat s Evou Pilarovou v divadle Semafor). Otec Jiří již dlouhá léta zpívá a hraje na trombon v kapele Golem a bratr Filip, taktéž trombonista, ale i pianista a perkusista hraje především s Danem Bártou a kapelou J.A.R.

Kristino, bavila Tě hudba odmalička nebo Tě k ní rodiče museli trochu popostrkovat?
Když jsem byla opravdu malá, tak se nedalo odhadnout, jestli jsem, stejně jako bratr, podědila něco z hudebního, malířského či hereckého nadání, jak jsi zmínil, dědeček byl také akademický malíř, babička zase herečka, nebo jestli se naše cesty budou ubírat úplně jiným směrem. Takže mě rodiče v první třídě vzali do LŠU na takové malé talentové zkoušky, kde měli odhadnout mé případné vlohy. Doporučili mi klavír, měla jsem prý krásnou velkou ručičku, pak taky zpěv, hudební výchovu a dramatický kroužek. Očekávalo se, že se časem ukáže, jestli mám na něco opravdu nadání. Samozřejmě mě ze všeho nejvíc bavil „dramaťák“, protože se tam nemusely cvičit stupnice a etudy, jenom jsme si krásně hráli a vymýšleli. Co se zpěvu týče, ten mi po dvou letech v podstatě zakázali, abych prý nepřišla o hlas, když je takový zastřený. Teprve Jana Koubková na konzervatoři mě naučila si věřit a udělat si z toho přednost. Ale zpátky do dětství, pominu-li krátké období, kdy jsem měla pomyšlení jít na sportovní školu, s přehledem zvítězilo hraní si… Vzhledem k tomu, že jsem šla na pražskou Státní konzervatoř, kde se studuje hudebně-dramatický obor, tak jsem nepřišla ani o tu muziku a pokračovala jsem ve zpívání a hraní na klavír. Ale Bugati step pro mě navždy zůstal nedosažitelnou metou!

Nelituješ někdy, že ses nevydala na hudební dráhu?
Nelituju, ale občas závidím. Muzikanti mají daleko větší svobodu než herci. A odezva diváků při koncertě je daleko přímější a jasnější, a když se dostaneš na stejnou vlnu, zažiješ naprosto omamující pocit. V divadle mnohdy nevíš do samotného konce, na čem jsi, a i potom jsi plný nejistoty, jaké to vlastně dneska bylo. Ale opravdu nelituju.

To jsem rád. Vždyť taky krásných hereckých příležitostí máš na jevišti stále dostatek. A navíc Tě brzy čeká premiéra v hudební baladě Cikáni jdou do nebe, ve které, jak jsem se již zmiňoval, hraješ hlavní roli cikánské dívky Rady. Jak se s Radou sžíváš?
Já Radu teprve poznávám, ale už teď vím, že jí a ostatním „nebeským Cikánům“ vlastně strašně závidím. A taky se od nich snažím něco naučit…

V červnu a pak i v září budeme hrát „Cikány“ na Kunětické hoře. Máš ráda představení pod širým nebem?
Tak ta opravdu miluju. To je totiž skoro jako na tom koncertě… Protože ono to nebe hodně působí i na diváky.

V „Cikánech“ si opět užiješ i zpěvu plného citů a vášní. Líbí se Ti romská hudba?
Já mám strašně ráda v podstatě jakoukoli temperamentní jižanskou muziku, především latinu. Brazilskou bossa novu, mexickou salsu, španělské bolero, ale právě taky třeba balkánskou dechovku. Dřív jsem hodně poslouchala klasiku Gypsy Kings, teď jsem se zamilovala do Bregoviče a Kosturici, i do jeho filmů.

Korepetujete s Idou Kelarovou a jejím přítelem Desideriem Duždou. Jak se Ti s nimi spolupracuje? V čem Ti pomáhají?
Je to obrovská zkušenost, moc jsem se na práci s nimi těšila. Oba dva jsou úžasní, zpočátku jim dalo největší práci odbourat v nás stud. Krom pilování notiček se nás snaží co nejvíc otevřít a tím nám otevřít i hlas. A to se nám teď panečku zpívá! Čas s nimi strávený není jen o zpívání, ale je to v podstatě taková psychoterapie.

Ida je Tvá srdcová záležitost, kdy Tě zasáhla poprvé?
Je to už asi 13 let, kdy mě na ni upozornila právě Jana Koubková. Hráli jsme tenkrát v nynějším Kongresovém centru absolventské představení v rámci jakéhosi festivalu a Ida tam měla svůj koncert, zpívala a sama se doprovázela na klavír. Naprosto démonická žena s neuvěřitelným hlasem!

Ale zpátky k divadlu, do Pardubic jsi nastoupila v roce 1996. Už v roce 1993 jsi zde však jako mladičká konzervatoristka hostovala v Kartouze parmské. Změnil se od té doby Tvůj pohled na divadlo, přístup k divadlu?
Nezměnil. Pořád si myslím, že divadlo má důležité poslání. A co se mě týče, jsem asi ještě pokornější, se mnou i beze mě se divadlo nezboří. Přesto mu dávám maximum.
Východočeské divadlo máš už pravděpodobně hodně „pod kůží“, dokonce jsi ho nedávno hájila i v internetové diskusi na našich webových stránkách www.vcd.cz. Vysvětli čtenářům, kteří nemají přístup k internetu, co Tě tak „nadzvedlo ze židle“, že jsi nelenila a napsala svou reakci?
Myslím si, že občas je dobré se připomenout, říct svůj názor, aby diváci věděli, že diskusi na netu čteme, že jejich názory nevyzní do prázdna, aby měli nějakou zpětnou vazbu. Cením si každého názoru, ale někdy je strašně jednoduché něco „sepsout“, jednou větou vše smáznout, lidi by si měli uvědomit tu práci za každým představením. A navíc když má herec k nějakému konkrétnímu představení silnější citovou vazbu, může se ho taková podobná reakce dotknout.

Myslíš si, že alternativní divadlo patří do kamenného stánku, jakým je Východočeské divadlo?
Kamenné divadlo by mělo zůstat repertoárovým, alternativu bych spíše viděla v komornějším prostoru. Teď, když se otevírá zkušebna, kde se bude v příští sezóně hrát, by alternativnější představení mohla být právě tam. A já se na to moc těším! Mám ráda, když je moje práce pestrá.

Svým způsobem alternativní byl i minimuzikál Mississippi Blues Ben, který jste s Jirkou Kalužným a Jirkou Šlupkou Svěrákem hráli ve foyer divadla. Vyhovuje Ti tento způsob herectví, když máš diváka jen pár metrů od sebe?
Člověk si na to musí trochu zvyknout, ale vyhovuje mi ta změna oproti kamennému divadlu, způsob hraní je pak daleko přirozenější, intimnější.

V Pardubicích jsi pravděpodobně již „zakotvila“, s přítelem inspicientem Jirkou Vojířem jste tu před čtyřmi roky koupili a zrekonstruovali byt, před pár měsíci jste se přestěhovali a zařídili si nový byteček. Jsi domácí kutil? Baví Tě domácí práce?
Úklid mě samozřejmě nebaví, ale jinak, co se kutilství týče, když mám na to klid a čas, tak můžu říct, že rekonstrukce bytů se mi už pomalu stala koníčkem. V ruce jsem už držela opravdu skoro všechno, kromě sbíječky!

Ve Vaší domácnosti s Vámi žijí ještě dvě kočky a nově i had! Jak se Ti žije s kočkami? A čím Tě okouzlil Váš had???
Kočičky jsou moje zlatíčka. Jirka mi dokonce někdy vyčítá, že je mám radši než jeho. V poslední době je mi jich docela líto, protože nebýváme moc doma a nemáme čas je jet provětrat, jsou pořád zavřené v bytě a my v divadle na zkušebně, nebo na jevišti. Při pomyšlení, že budeme mít hada, jsem se dost vyděsila, ale Jirka jednal rychle, takže nebyl čas o tom moc přemýšlet. Zatím ho jenom hlídáme, ale zjistila jsem, že je úplně samostatný a soběstačný. Nikdy jsem s hady neměla problém, jen mi vadí způsob krmení, takže krmí Jirka a já ani kočičky u toho nesmíme být.

Jsi dost vytížená v divadle, mimo to dabuješ, zařizuješ byt, staráš se o zvířata… Zbývá Ti ještě nějaký volný čas pro sebe? Na další koníčky?
Teď jsem oddaná především zkoušení „Cikánů“, ale právě díky tomu si víc než kdy jindy uvědomuji, jak moc mi chybí čas pro sebe. Mým největším koníčkem stále zůstává muzika. Miluji cestování, ale to se díky práci a zvířatům v poslední době moc nedaří. A tak se aspoň občas snažíme vyrazit třeba na brusle nebo jen tak za přáteli.

Blíží se prázdniny. Jaké máte plány?
Kromě toho, že bychom měli zrekonstruovat tentokrát pro změnu chalupu, na což asi nebudou peníze, se pořád nevzdávám naděje, že se po dvou letech zase podíváme k moři, nebo alespoň někam za horizont našich kopečků.

Kristino, díky za příjemné povídání, k premiéře přeji ZLOM VAZ a pak už jen dlouhé a ničím nerušené prázdniny!

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 6/2008