Jak jsem pila čaj s Martinou Sikorovou

MARINA SIKOROVÁ nedávno slavila narozeniny, a protože je ve věku, kdy se to ještě může říkat, tak prozradím, že to byly kulaté třicáté narozeniny. Jako dárek od nás kolegů dostala velké množství čajů – zelených, černých, voňavých, bylinkových – prostě od všeho něco. A protože jich bylo víc, než může sama v dohledné době vypít, slíbila nám čajové dýchánky. Já jsem si s ní jeden takový čajový obřad dopřála hned pár dnů po oslavě.

Martino, jaký to pijeme čaj?

V Čechách se mu říká Slavnosti jara, jak mu říkají v Číně, ti nepovím, ale je to nějaký speciální čerstvý zelený čaj. Byl sklizen zhruba před měsícem a musí se spotřebovat do konce letošního května, takže je to taková sezónní záležitost.

Narodila ses ve znamení Berana, což je první znamení zvěrokruhu. Beran je temperamentní, výbušný, často je to vůdčí typ. Myslíš, že máš tyto vlastnosti?

Řekla bych, jak které a jak kdy. Ale určitě jsem spíše z těch mírnějších Beranů, takový beránek. (smích)

Nedávno jsme oslavili tvé třicetiny, cítíš to jako nějaký mezník ve svém životě?

Ne, život jde dál, žiju stejně jako před tím. Zatím se žádná hysterie z toho, že by mi ujížděl vlak, nedostavila. Ale musím říct, jak moc mě potěšilo, kolik lidí mi popřálo, byla to krásná oslava. A dostala jsem spoustu krásných dárků, mezi nimi i ty zmíněné čajíky. Krása. Je milé vědět, že mě má někdo rád a chce mi udělat radost.

Když se ohlédneš zpátky a zavzpomínáš… Jsi v našem divadle už devět sezón, že?

Devátým rokem jsem v angažmá, ale s hostováním v představeních Člověk pro každé počasí a Její pastorkyně je to už jedenáct sezón.

Martina Sikorová v inscenaci
SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, foto Michal Klíma

A pamatuješ si, kolik jsi nazkoušela rolí?

No, to teda nevím, už jich bylo asi hodně, ale kolik? Víš, jak by se na to dalo přijít? Většina kolegyň si na památku schovává stužky, které dostáváme s kytkou k premiéře. Mně osobně se moc nelíbí, vypadají tak nějak „kremačně“, takže ty doma nemám. Ale nechávám si dopisy, ve kterých máme od ředitele napsané rolné (pohyblivá odměna související s nastudováním role – pozn. redakce). Aj, teď jsem prozradila, že jsem tak trošku na prachy. (smích) Takže podle nich bych se mohla dobrat skutečného počtu rolí, kterými jsem v našem divadle prošla. Teď jsi mi teda nasadila brouka do hlavy, až přijdu domů, budu se na to muset kouknout. Dvacet? Třicet? Co já vím?

Ale určitě si vzpomeneš na nějakou roli, která byla pro tebe hodně důležitá, která tě někam posunula?

Já doufám, že taková příležitost už brzy přijde, myslím ta, která mě konečně někam posune! (smích) Teď ale vážně. Snad z každé role jsem se aspoň malinko poučila. Mám-li být konkrétní, tak pro mě bylo velmi důležité zkoušení muzikálu Chicago s Petrem Novotným. Hodně se mi věnoval. A jsem přesvědčena, že právě díky tomu jsem pak uspěla na konkurzu v Divadle pod Palmovkou, kde hraju také Roxie, ale v režii Stanislava Moši. Zkoušení Chicaga zároveň předcházelo další, pro mě, řekla bych, důležité životní setkání – a to s paní Idou Kellarovou (hudební nastudování muzikálu Cikáni jdou do nebe – pozn. redakce), díky které jsem pochopila, co je to takzvaný „hruďák“. Nevím, jestli to popíšu úplně správně, ale já osobně to chápu nějak takhle: u žen se nižší tóny zpívají hrudí, vysoké se tvoří v hlavě a pak je ještě něco mezi tím, kdy mixujete hruď a hlavu, a tomu se říká vomix. Já do té doby zpívala všechno jen hlavou a nějakým přirozeným tušením vomixu, ale to by se zrovna v muzikálu, jakým je Chicago neuplatnilo. Takže druhou rolí, kterou bych zmínila, je dívka ve sborech v muzikálu Cikáni jdou do nebe, v programu měla, myslím, i jméno, tuším, že Aranka. (smích)

Martina Sikorová v inscenaci
CHARLEYOVA TETA, foto Ivo Mička

A co činoherní role?

Tak tady bych zmínila Ninu v Rackovi v režii Zdeňka Duška a Eriku v Mefistovi v režii Petra Kracika.

Vzpomínám si, že ses mi v roli Eriky Brücknerové v Mefistovi moc líbila…

Děkuju, to potěší, asi k tobě ještě někdy přijdu na čaj. (smích)

Právě teď zkoušíš Henriettu v detektivní hře Poslední víkend od Agathy Christie. Máš k této postavě blízko?

Upřímně řečeno, zrovna teď mám pocit, že na světě není mně vzdálenější postava. (smích) Právě se totiž nacházím ve fázi hysterie, která mě zatím během zkoušení velkých rolí potkala vždy. V takové fázi nevím, kam s rukama, kam s nohama. Většinou se taky v takové fázi poohlížím po jiném zaměstnání. (smích) No, ještě mám tři týdny zkoušení, tak snad se to poddá. Henrietta je sebevědomá, okouzlující… Uvidíme, co z ní vykouzlím já. (smích)

Jak se ti zkouší s režisérem Pavlem Ondruchem?

Pavel je zlatíčko, je trpělivost sama. Zatím… (smích) Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Ví, co chce, má to vymyšlené. Tak to má být. Moc se mi líbilo, že jsme dlouho četli, byly to vlastně celé dva týdny, a to není moc obvyklé. Čtené zkoušky probíhají většinou po dobu jednoho týdne, ale jsou i režiséři, kteří čtou třeba jen dva dny a pak jdou rovnou do prostoru. Jasně, záleží to i na hře, a protože tohle je v podstatě psychologické drama, bylo dlouhé čtení na místě. Momentálně ještě stále doaranžováváme. Už jsme ale na konci hry, takže brzy přijde na řadu „pilník“.

Ty už ale za sebou máš pracovní zkušenost s režisérem Pavlem Ondruchem, že?

Ano, potkali jsme se při práci na scénickém čtení Desdemona. Hra o šátku. Ale to je samozřejmě úplně jiná práce než na regulérní inscenaci. Herci se rychle musí zorientovat, nahodit aranžmá a za pár zkoušek předvést nějaký výsledek. Teď můžu Pavla trochu víc poznat, vidím, jak pracuje, co si o tom myslí, jak řeší dramatické situace.

Máš nějaké vysněné role?

Jednu vysněnou roli jsem měla, ale už mě asi nepotká.

Martina Sikorová v inscenaci ZPÍVÁNÍ V DEŠTI
foto Michal Klíma

Proč?

Chtěla jsem hrát Janu z Arku v Anouilhově Skřivánkovi. Četla jsem to ještě na škole v hodině teorie divadla a tehdy mě to velmi vzalo. Ale myslím, že tuto roli už třicátnici nikdo nenabídne, tak nic. (smích)

A když se budeme bavit o reálných snech, tedy o tom, co tě eventuálně může potkat?

Nemusíme chodit daleko. Ne, že bych to měla vysněné, ale vím, že příští sezónu se bude u nás inscenovat muzikál Cabaret a tam by se pro mě třeba mohla najít nějaká role. To by bylo fajn.

Znáš ten muzikál?

Jenom některé písničky. Kdysi jsem viděla film, ale ani ne celý…

A ten je dost rozdílný od divadelní verze. Ale skvělý. Vím, že se trochu snažíš sledovat muzikálovou scénu, cos viděla v poslední době, co by tě inspirovalo?

Viděla jsem v Brně muzikál Zorro, Kvítek z hororu a zhruba před rokem skvělé Bídníky. Rozhodně se těším na Papežku. Pak jsem viděla na Fidlovačce Divotvorný hrnec a v Hudebním divadle v Karlíně Aidu a Vraždu za oponou. V květnu plánuju Zpívání v dešti v Liberci.

Zajímáš se i o nějaký jiný žánr ve zpívání? Třeba šanson nebo populár?

Mě by moc bavilo zpívat na plesech. Opravdu. A proto mě tak potěšilo, když jsi vymyslela ten blok hitů 60. let pro náš ples, kde jsem si spolu s Petrou Janečkovou a Petrou Tenorovou mohla zazpívat za doprovodu kapely Uši Music Band. Byl to pro mě vysloveně dárek. Bylo by fajn moci si takhle zazpívat častěji.

Taková příležitost samozřejmě není každý den. Jsi nervák? Zejména u takovýchto akcí?

Jak kdy. Jak jsem si jistá. Taky záleží na tom, jak moc času je na zkoušení. Jé, a ještě přece zpívám s kapelou Můžete si za to sami! Mimochodem mám od Jirky (Kalužného – pozn. redakce) slíbenou novou písničku, heč!

Co děláš, když nezkoušíš, nehraješ nebo nezpíváš na zkušebně?

Trochu vařím, občas peču, jednou za čas i uklidím, taková normální třicítka. (smích) A taky sem tam udělám nějaké náušnice, případně i jiné lehčí ruční práce, nebo třeba čtu.

Ale já neslyším nic o nějaké pohybové aktivitě. Jsi sportovní typ?

Jé, já bych zapomněla! Při časově náročném divadelním provozu je těžké pustit se do nějaké pravidelné činnosti, ale já jsem se před rokem a půl rozhodla a platím si kurz jógy. Nechodím úplně každý týden, to někdy prostě nejde, ale když se přiměju, tak cvičím i doma. Je to pro mě ideální způsob pohybu, potřebuju protáhnout a posílit… žádný extra výdej energie, žádný adrenalin. Jsem spíš takový typ, co má rád klid. (smích)

Zdá se, že jediným adrenalinem je pro tebe divadlo. Přeju ti, ať tě dlouho vzrušuje, baví, naplňuje a ať ti přináší hodně uspokojení.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 5/2013