50 let života a 30 let u divadla Alexandra Postlera

Lexo, 11. října jsi oslavil padesáté narozeniny. Vnímáš tento věk jako nějaký přelom či zásadní věc ve svém životě, nebo se na věk neohlížíš?

Pokouším se na něj neohlížet, ale červík samozřejmě hlodá. Čím dál víc si uvědomuji, že jsme tady jen na návštěvě z věčnosti. A proto dnes považuji míň a míň věcí za důležité.

Takže v současné době přehodnocuješ, co opravdu důležité je a co není?

Ano, ale to dělám celý život. Není to ale úplné přehodnocování, už dlouho jsem tušil, že je všechno jinak. Já to tušil! Teď se to tou padesátkou jenom umocnilo. Nějaké bilancování tedy probleskovalo už dříve, ale je pravda, že teď bilancuju ve větší míře a myslím na to.

Hraje v tvých současných úvahách nějakou roli tvoje mladší partnerka?

V tomto ani ne. Spíš se jí divím, že mě chtěla. I když s tím věkem to asi moc nesouvisí, v tomto spolu žádnou disharmonii nemáme. Žijeme spolu asi deset let, manželé jsme tři roky.

Vybavují se ti nyní častěji vzpomínky na všechno, co jsi prožil?

Spíš na všechno, co jsem propásnul, co jsem udělal určitě špatně. Co člověk považuje v daném momentě za správné, bývá hold někdy špatně, a naopak. To se mi dnes ukazuje.

z inscenace BLÁZNIVÉ NÙŽKY
foto Michal Klíma

Zkusme tedy nyní trochu zavzpomínat. Jak jsi prožíval dětství?

Dětství? To bylo závodní plavání, cesty z Ostravy do Prahy za dědečkem a do Národního technického muzea na lokomotivy a vagóny. Líbí se mi staré vlaky, ty moderní jsou pro mě jen na podívání, není totiž nad starý vagón, který s člověkem hází a je v něm pěkně přetopeno. Správný vlak musí smrdět a musí být přetopenej. Jako malý kluk jsem dokonce chtěl být strojvůdcem. Fascinovalo mě, jak se ten vlak může na kolejích udržet. A dodnes vlakem rád jezdím, pokud zrovna nespěchám.

Pocházíš z divadelní rodiny. Jak to tvoje dětství ovlivnilo?

Jednoduše tak, že jsme byli se sestrou pořád doma sami, takhle jsem to vnímal. Nic příjemného to nebylo.

Vynahrazovali vám to rodiče nějak jinak?

Velmi svérázným způsobem. Vždycky o prázdninách s námi trávili hodně času a rozhodli se být rodiči, tedy nás vychovávat, což pak taky nebylo zrovna příjemné.

Tedy jste se vychovávali se sestrou navzájem?

Ne. Byl jsem starší, staral jsem se o ni – ale spíše v tom smyslu, aby ji třeba nepřejelo auto, když jsem ji vedl do gymnastiky.

Byli jste tedy oba sportovně založení?

Dá se říct, že ano. Krátce jsem ještě dělal zápas řecko-římský, ale po úrazu jsem toho musel nechat.

z inscenace BLBEC K VEČEŘI
foto Ladislav Formánek

Jak jsi prožíval pubertu?

Opět nastala muka, protože se mi začaly líbit dívky. Výsledkem bylo, že jsem ve druhém ročníku na ostravské konzervatoři, tedy v osmnácti letech, měl syna se spolužačkou z vyššího ročníku. Vzali jsme se, ale brzy jsme se také rozvedli, náš společný život netrval ani celý rok.

Považuješ to za nerozvážnost mládí?

Jako nerozvážnost to může vypadat, ale tak to osud prostě chtěl, byli jsme mladí a nezkušení. Ale nerozvážností bych to nenazýval, mít syna s sebou následně nese velkou zodpovědnost. Nyní žije ve Šluknově a má dvě děti. Vídáme se, ale je nevýhodné, že je to tak daleko.

Byl jsi ve svých divadelních začátcích idealista?

Ani moc ne. Hodně už jsem z rodiny o realitě u divadla věděl. Navíc jsem nebyl typ člověka, který si myslí, že je nejchytřejší na světě a že bude hrát jen hlavní role. Věděl jsem, že je divadlo hlavně těžká práce.

Co tě vedlo k tomu, abys nastoupil na hereckou konzervatoř, když jsi těžkosti, které u divadla jsou, už znal?

Protože jsem si zároveň nic jiného tenkrát neuměl představit, nic jiného jsem pořádně neznal. Byl jsem docela uzavřený v divadelním prostředí, a tak to zůstalo.

Měl jsi touhu dělat někdy něco jiného než herectví?

Ani ne. Víceméně jsem byl se svým povoláním vlastně spokojený. Spíše to bylo v rovině snů, jako například že by se mi líbilo být veterinářem.

Jak vzpomínáš na samotné studium herectví?

Docela dobře: víno, ženy, zpěv. Rád například vzpomínám na mou spolužačku (z jiného ročníku) Ivanu Chýlkovou, měl jsem rád její smysl pro humor.

z inscenace ZVONÍK MATKY BOŽÍ
foto Ladislav Formánek

Po konzervatoři jsi nastoupil hned do angažmá?

Ano, v roce 1982 do Českého Těšína, kde jsem byl dva roky. Jsem vlastně už třicet let u divadla, to je další malé výročí.

Byl v Těšíně dobrý kolektiv?

Ano, bylo to divadlo se vším všudy, soubor byl vyvážený, fungovalo to. Samozřejmě ale byla také chudoba.

V Těšíně je také polská scéna. Umíš polsky?

Umím, ale to jsem se nenaučil v divadle, polsky umí každej Ostravák.

A hrál jsi někdy i s polskými kolegy, když polsky umíš?

Nehrál. Ale kolegy jsem sledoval. A velmi se mi líbí staré divadlo v Polském Těšíně, zmenšenina vídeňského Burgtheateru. Je škoda, že se oba soubory nemůžou přesunout tam.

Kam vedla tvoje cesta z Těšína?

Do Opavy, kde jsem byl dva roky. Pak jsem musel na vojnu a po ní jsem se do Opavy vrátil. A přišel rok 1989, kdy se někteří mí kolegové vybarvili tak, že už jsem s nimi nemohl dál být.

Tehdy v listopadu zrovna režíroval v opavském divadle režisér Pavel Dostál, pozdější ministr kultury. Když vzniklo Občanské fórum, vstoupil do něj, aby z něho po deseti dnech opět vystoupil, když zjistil, jací jsou tam také lidi, ti „kabátníci“. Osobně jsem na to koukal jako na zjevení, zpovzdálí. Udivovalo mě to také, kdo tam všechno byl a přitom ještě před týdnem byl „jinde“. Jejich převlékání kabátků jsem nechtěl přihlížet, tak jsem se vrátil do Těšína, kam mě opět angažoval Karol Suszka.

Takže ses opět nehrnul nikam do popředí?

Ne. Můj dobrý kamarád se tolik hrnul, že pak nosil na kabátě tolik placek, jako by byl ruský generál, a to mě opět odstrašilo.

z inscenace MY FAIR LADY
foto Michal Klíma

Vzpomínáš na některé role či režiséry, kteří tě v té době ovlivnili?

Ne, nemám pocit, že by mě někdo výrazně ovlivnil. Bál jsem se všeho, nebyl jsem moc průbojný. Když to zjednoduším: co mi dali, to jsem dělal.

To ale skoro působí, že jsi byl hercem bez ambicí?

Nějaké skryté ambice jsem samozřejmě měl. Ale když jsem viděl všechny ty ambiciózní lidi, tak jsem se pak za ty svoje ambice styděl a radši jsem si řekl, že lepší bude je asi nemít. Ale nevím, asi to takhle dobře není. Ovšem takhle to bylo a nic už se s tím nedá dělat. Ale jednu hezkou roli bych přece jen rád zmínil – advokáta Paula v Bosých nohách v parku Neila Simona, zde je na co vzpomínat. Režíroval to Karol Suszka a partnerku mi hrála Ivana Wojtylová, výborná herečka a dobrá kamarádka.

Tvůj otec byl herec a režisér, ovlivnil tě alespoň on?

Ano, otec mě samozřejmě ovlivnil, v pohledu na svět (ale i na divadlo), částečně mám jeho pohled.

Takže on byl taky skeptik?

Já ale nejsem skeptik. Jsem… informovaný realista.

Nejen tebe, ale ani tvoji sestru – herečku Simonou Postlerovou – neminulo pokračování v rodinné divadelní tradici…

Sestra šla ale po gymnáziu do Prahy na DAMU, tedy mimo rodinné a ostravské prostředí, což dobře udělala.

Záviděl jsi jí to?

Ne, naopak. Přál jsem jí to.

Jak ses dostal z Těšína sem do Pardubic?

Napsal jsem Františku Laurinovi, jestli by mě náhodou nevzal – on se na mě přijel podívat a vzal mě. To mi bylo třicet čtyři, jsem tu už šestnáct let. Lákalo mě odejít někam do Čech a tady to hned po prvním dopise vyšlo. Byl jsem zde blíž sestře, která žije v Praze, našel jsem si tady kamarády, kolegy, zakořenil jsem.

z inscenace BLBEC K VEČEŘI
foto Ladislav Formánek

Máš nějaké záliby mimo divadlo?

Nemám. Nic není. Jenom konec světa… (smích) Ale sbírám modely aut, angličáky. A baví mě třeba moje chalupa.

Zvelebuješ si ji, jsi kutil?

Kutil nejsem. Ale na chalupě jsem rád, takže ano, zvelebuju ji, záleží mi na tom místě. Je to můj druhý domov. Koupil ji táta, máme ji od dětství, váže se k ní hodně mých vzpomínek. Pokud je chvíle času, tak tam se ženou jedeme, pravidelně na celé letní prázdniny.

Co jsi tam naposledy spravil, zvelebil?

Koupelnu. Z takových věcí mám radost, i když bych ji chtěl historickou, ale to by bylo strašně drahý…

Tedy je pravda, co se o tobě povídá, že jsi hodně šetřivý?

Každý šetří. Dokonce bych řekl, že o tom jenom mluvím, takže lidi můžou mít pocit, že jsem hodně šetřivý, ale sami jsou mnozí větší šetřílkové než já. Jenže já na sebe všechno řeknu.

Jsi tedy mezi kolegy hodně otevřený?

Když jsem byl mladší, býval jsem otevřenější, teď už méně. Všechno jenom balím do srandy. Vtipkuju rád, ale to je záchrana, aby člověk sám nezešílel.

Jaké máš plány do budoucna?

Už plánuju méně, protože jsem zjistil, že i když se člověk může snažit, jak chce, plánují za něj jiné síly. Tím myslím všechny, ty světské i ty vyšší nad námi. Spíš čekám, co přijde.

Co tě v Pardubicích potkalo nejkrásnějšího? Jmenuj alespoň tři věci.

Ovarotérie v řeznictví na třídě Míru, na kterou mě upozornil kolega Jiří Kalužný. Pak za jednoho sychravého podzimního večera jsem našel koťátko, ze kterého je kočka Mařenka. A potkal jsem zde hobojistku Markétu, ze které se později vyklubala moje manželka.

A tenkrát v Těšíně?

Tam taky byla výborná ovarotérie. Ale nejkrásnější tam samozřejmě bylo mládí.

Kam v Pardubicích rád chodíš?

Domů. Markéta chodí ráda do lesa, to já někdy taky, ale jen na chalupě.

Těšíváš se na představení, než jdeš večer hrát?

Někdy se těším víc, někdy míň, asi jako každý herec. Ale pořád mě to ještě baví.

Kdy jsi byl v divadle naposledy jako divák?

Tak to já jsem často divákem i na jevišti. Pozoruju, jak hrají ostatní, třeba Martin Mejzlík, Petra Tenorová nebo živá Mona Lisa Kristina Jelínková.

Jakou profesi by sis chtěl v divadle vyzkoušet, kdybys nebyl herec?

Herečku.

A které další divadelní profese máš rád?

Když jsou obsazeny příjemnými lidmi, tak všechny. A trochu to obrátím – přál bych si, aby si divadlo zkusili zahrát dramaturgové.

Jaké se ti líbí filmy?

Mně se líbí spousta filmů! Z komedií třeba Četník ze Saint Tropez, Jáchyme, hoď ho do stroje…

Takže máš rád herce-komiky?

Jistě, že mám, ale vidím v nich ty nešťastné lidi, kteří to jen přetavili do komediálnosti.

A jaké tě baví divadlo?

Nejraději mám Čechova (Višňový sad, Racka), pak mě oslovil například Richard III. i Blbec k večeři, ve kterém hraju. Mám rád normální divadlo, kdy režisér vychází z herců. Když přijde dobrý režisér, má rád herce, má pěknou hru, je jedno, jestli je to komedie nebo vážná hra, a udělá to dobře – pak je to dobré divadlo. Každá hra a inscenace, která v divákovi něco zanechá aspoň na měsíc, je dobrá.

Co tě jako diváka takto aspoň na měsíc někdy zasáhlo?

Můj život byl tak dramatický, že mě hned tak něco nezasáhne… Ale velmi se mi líbili třeba v Divadle na Vinohradech Bratři Karamazovi nebo Jakubowski a plukovník. Několik takových zážitků samozřejmě mám.

Přeji ti tedy v životě ještě hodně krásných zážitků a nových rolí, které ti patří.

Ydeněk Janál, Divadelní zpravodaj 12/2012