Bolest patří k životu a k divadlu zvlášť
Alexandr Postler nejen o práci na komedii Blbec k večeři

Pod režijní taktovkou Hany Mikoláškové připravuje náš umělecký soubor komedii Francise Vebera Blbec k večeři. Dramatický text je také znám pod názvem Trouba k večeři a diváci si ho možná budou pamatovat v podání plzeňského souboru, kdy toto představení v režii Jana Buriana s Antonínem Procházkou a Pavlem Kikinčukem v hlavních rolích vyhrálo cenu Komedie roku 2000 na I. ročníku GRAND Festivalu smíchu. U nás se v hlavních rolích představí Martin Mejzlík a ALEXANDR POSTLER. Pro Lexu je to velká role a zajímavá příležitost, proto jsem ho po jedné z prvních zkoušek Blbce k večeři požádala o rozhovor (nejen o divadle)…

Francois v komedii Blbec k večeři je pro tebe, Lexo, po dlouhé době velká herecká příležitost. Je to jedna z hlavních rolí. Dá se to srovnat s nějakou podobnou pracovní zkušeností za posledních deset let?
Když se pohybujeme v rovině komedie, tak sice ne velikostí, ale po duchu je to postava podobná Zloději v inscenaci S tvojí dcerou ne od Antonína Procházky nebo roli Policisty Mr. Dobba v Čistírně. A i když je to možná až paradoxní, má i jisté prvky Medveděnka z Čechovova Racka.

S režisérkou Hankou Mikoláškovou jsi pracoval už na zmíněné Čistírně. Jak se ti s ní tehdy pracovalo? A jaké je to teď?
Na Čistírně velmi, velmi dobře. U mě platí takové jednoduché, možná až legrační měřítko – poznám, že se mi s někým dobře spolupracuje, když se do práce a na režiséra těším a nebojím se ho. Nebojím se ho v tom dobrém slova smyslu. Ono je fakt důležité, když herec nejde do zkoušení s obavami. Teď jsme teprve na začátku a já mám zatím pocit, že jsme navázali tam, kde jsme před rokem či dvěma přestali, a pokračujeme v práci. A ta práce je příjemná, herec má u této režisérky důvěru. Ona se snaží vycházet z herců, aby spojila to, co chce ona, s tím, co herci můžou nabídnout. Někteří režiséři lpí na svých představách někdy až nesmyslně, ona umí někdy i ustoupit, když je to pro dobro věci. Ustoupit neznamená nic špatného. Málo režisérů umí přiznat svou chybu, mýlku, ona ano.

v inscenaci ZVONÍK MATKY BOŽÍ, foto Ladislav Formánek

V jednom Zpravodaji jsi Radkovi Smetanovi ve své Abecedě napsal k písmenu B toto: „B jako blb. Protože těch je všude kolem nás plno a rychle se množí…“ Tvůj „blbec“ v připravované komedii je blb? Nebo jakého člověka jsi měl na mysli?
Ano, blbů je pořád víc, z toho mám někdy až strach. Ale Francois není blb! V žádném případě. Co to je za člověka? Francois je dobrosrdečný, svým způsobem naivní člověk, který má pocit, že je tady pro druhé. Nelpí na sobě, na svém prospěchu, ale rozdal by se pro ostatní. Takových lidí je na světě čím dál tím méně.

Alexandr Postler v Tajemném hradu v Karpatech
foto Radovan Šťastný

Hra, o které se bavíme, je žánrem komedie, i když je i o vážných věcech. Myslíš, že jsi komediální herec?
Takhle se to nedá kategorizovat. Já myslím, že vážné a veselé by mělo být v rovnováze. I v herectví. Asi nejlepší je být tragikomickým hercem. Taková je i postava Francoise. Ale lidi by se měli bavit. Ale naplnit to je velmi těžké.

Jsi druhá generace herců ve vaší rodině. Matka je herečka, otec byl herec a režisér. Sestra se také věnuje herectví, je v angažmá v Divadle na Vinohradech, ale známe ji také z televize či dabingu. Oba jste se sestrou prakticky vyrůstali v divadle. Dovedeš si vůbec představit, že bys dělal něco jiného než divadlo?
Do svých čtyřiceti let jsem si nedokázal představit nic jiného než herectví. Teď už ano. Ale na druhou stranu, co bych dělal, nic jiného neumím. Možná mi z toho vychází jedno jediné povolání a to je veterinář.

Ty máš rád kočky, to se o tobě všeobecně ví, máš jich doma několik. Byl bys jenom „kočičí“ veterinář?
Samozřejmě že ne, já mám rád všechna kontaktní zvířata.

Co ti otec dal do vínku z uměleckého světa? Učil tě něco záměrně? Bavili jste se doma o divadle?
Táta mě párkrát režíroval, v Opavě. O divadle jsme se v soukromí extra moc nebavili. To spíš při práci. Mám pocit, že někdy se moc mluví a málo děje. Někdy je potřeba hlavně zkoušet. Nevím, jestli jsem od táty něco záměrně odkoukal, ale v čem jsme si asi podobní, je to, že mě zajímají lidi, v jejichž očích vidím bolest. Vážím si lidí, kteří bolest neskrývají. Ta totiž patří k životu. A k divadlu zvlášť!
Když jsme se bavili o kočkách, tak například ony jako dravci bolest skrývají, nemůžou ji dát najevo, jinak by je ostatní roztrhali. A trochu to platí i mezi lidmi – společnost vycítí na jedinci, že je nějak hendikepovaný nebo „zraněný“, a pak ho třeba nějak vydělí. Proto je ta bolest tolik vzácná. A stud, ten mi poslední dobou chybí. Jakoby se vytrácel. Nebo ho mladá generace umí líp skrývat? Nevím.

Alexandr Postler s Petrou Janečkovou
v Bláznivých nůžkách
foto Michal Klíma

Podporovali tě rodiče ve tvé volbě povolání?
Ani ne, spíš se dá říct, že mi nebránili. Ale já jsem vlastně nic jiného než divadlo neznal.

Jaký jsi byl student a začínající herec?
Rozervaný mladík, romantik, co se honí za sukněmi.

To bylo ve tvém angažmá v Českém Těšíně?
Český Těšín – moje první angažmá po škole. Na to nikdy nezapomenu! Byl jsem mladý kluk, měl jsem tam vrstevníky kamarády, byl to krásný život. Sice se psal rok 1980, ale když je člověk mladý, tak i v Těšíně může být šťastný.

Pak následovalo angažmá ve Slezském divadle v Opavě…
Vzpomínka na Opavu má pro mě tu hodnotu, že mě tam párkrát režíroval táta. Po nějakém čase jsem ale chtěl Opavu opustit, napsal jsem do Pardubic, režisér František Laurin se na mě přijel podívat a angažoval mě.

Splnil se ti v Pardubicích nějaký sen? Herecký nebo lidský?
Žádný sen jsem neměl. To není póza. Nemám vysněné role. A můj život? Nejdřív to byla, když to můžu říct, šílená noční můra. A ta se proměnila ve velmi příjemný život. Jsem šťastně ženatý a v soukromí spokojený.

A v divadle? Chybí ti něco třeba i v našem divadle?
Herci mají tendence do všeho mluvit. I do dramaturgického plánu. Mluví o tom, že by se měly hrát jiné hry. Ale já myslím, že mluví spíš o těch hrách, které zažili, ve kterých hráli někde jinde. Nebo je viděli. Já myslím, že herci nejsou čtenáři her… Od toho jsou jiní. A co by se mělo hrát? Zjednodušeně, veselý i vážný repertoár. To by mělo být v rovnováze. Já mám osobně raději vážné texty, ale v dnešní době by asi měly spíše převažovat veselé kusy.

Jaké máš oblíbené role, které hraješ nebo jsi hrál?
Z legrace říkám, že oblíbené jsou všechny. No, co má člověk říct, když hrál osm policajtů v osmi různých hrách? Ale na druhou stranu toho v muzikálu Šumař na střeše jsem měl opravdu rád. I Mr. Dobba v Čistírně. Už zmiňovaný Medveděnko v Rackovi a Moucha v Příbězích obyčejného šílenství patřili k těm pro mě nezapomenutelným. Ale v zásadě se snažím najít hezký vztah k většině rolí. A když přijde taková velká, jako je teď Francois, tak jistěže mám pochybnosti. Troufnu si na to? Zvládnu to? Někdy je to vykoupené příšerným utrpením. Tentokrát je to těžké i technicky. Nalít si do hlavy tolik textu a v tak krátkém čase. Obvykle hraju menší a střední role. Na větší bych si možná troufl… za jistých okolností. S hodným režisérem, který by mě měl rád.

Byla takovou příležitostí i postava Porotce číslo 12 v inscenaci Dvanáct rozhněvaných mužů? Původně to byl záskok za nemocného kolegu Zdeňka Rumpíka, teď je to jenom tvoje role.
S režisérem Petrem Kracikem se mi zkoušelo velmi dobře a příjemně. Nevím, jestli je to jeho metoda, ale režíroval to tak, že spíš doporučoval hercům, co mají dělat, nic jim striktně nenabízel. A když herec udělal to doporučené, tak udělal dobře. Tuto inscenaci hraju moc rád. Představení vyžaduje velkou koncentraci od všech herců. A takový jakoby bonus je i přítomnost hostujícího pana Petra Kostky, který byl mladším spolužákem mého otce, takže se tak trochu dotýkáme života táty.

A nakonec něco z tvého soukromí. Co máš v životě rád? Vím, že rád jíš a vaříš. A co ještě?
Ano, rád jím a vařím, jsem hodně „masový“, ale nemám nějaké speciality. No a nakonec moje žena vaří lépe. Nepiju alkohol. Chtěl bych přestat kouřit. Půl roku už nekouřím, ale dopřávám si elektronickou cigaretu. Piju méně kafe a doufám, že mě přestane bavit i ta elektronická cigareta. Takže při troše nadsázky mi zůstane už jenom to divadlo.

Lexo, k premiéře Blbce k večeři ti přeji ZLOM VAZ! a do života hlavně spokojenost. A další pěkné role.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 5/2012