Tři křížky Josefa Pejchala

30. října 2009 oslaví kulaté narozeniny současný pardubický Hamlet JOSEF PEJCHAL, bude mu o sedmdesát let méně než jeho domovské scéně...

Pepo, nejprve bych ti chtěl předem pogratulovat a přivítat tě mezi námi třicátníky. Bereš třicítku jako nějaký životní zlom?
Hlavně všichni okolo mě to berou hodně vážně. Pro mě to je jen číslovka, která se rok od roku zvyšuje. Asi bych měl být konečně rozumnější, takže doufám, že stihnu dospět alespoň do důchodu! (smích)

Pamatuješ si, jak sis v dětství představoval sám sebe ve třiceti?
Pro mě věk nikdy nebyl zvlášť podstatný, ale protože mám starší bratry, chtěl jsem se jim vyrovnat. Tak teď je alespoň tím věkem dotahuju. Bráchové jsou pro mě pořád kluci, ale současně jsou to už mnohonásobní otcové. A to je věc, která je pro mě stále nezvyklá, i když velmi příjemná. Jinak si ani nevzpomínám, že bych měl v dětství konkrétní sny, čím v dospělosti budu, možná kosmonautem nebo prezidentem... Dnes jsem ale jako herec spokojený!

Co by bylo nejhezčím dárkem k tvým kulatinám?
Na prvním místě samozřejmě světový mír. (smích) Hned potom bych všechny špinavý prachy současných parchantů převedl na charitu. A nakonec bych chtěl mít možnost a čas posedět se všemi přáteli. To by se mi docela líbilo.

Myslíš si, že alespoň to poslední přání se ti splní?
Doufám, že letos to už snad konečně vyjde. Ale reálnější mi v tuhle chvíli přijdou ty první dvě možnosti. (smích)

A jak vnímáš jubileum pardubického divadla?
Velice pozitivně. Držím divadlu palce, protože moje babička, která teď o Velikonocích zemřela, by v červnu oslavila sto jedna let. Toho věku si samozřejmě vážím a věřím, že divadlo to ještě minimálně jeden rok vydrží, pokud nám však neodejdou všichni sponzoři a diváci a město nesníží dotace natolik, že se staneme například nejkrásnější secesní asijskou tržnicí na světě.

Od té doby, co ses stal populární díky Ordinaci v růžové zahradě, jsi poskytl nespočet rozhovorů. Jaké otázce bych se měl vyhnout? Který typ otázky tě naštve, vyvede z míry?
„Hele, vole! Seš to ty, ne?“

Tak takovou jsem v záloze opravdu neměl… Jak dlouho už vlastně točíš Ordinaci?
Už to bude čtvrtý rok. Rád vzpomínám na začátky natáčení, a pokud přijdou konce, tak je taky uvítám. To ale neznamená, že bych práci na Ordinaci neměl rád. Spíš naopak.

Nacházíš v ní ještě něco nového, objevného? Nechtělo by to už změnu?
Co objevovat na objeveném? Jsem rád, že seriál je tak oblíbený, že přináší radost mnoha divákům. Myslím, že je to pár milionů týdně. Ale jestli přijde změna, přál bych si, aby byla, pokud možno, jen k lepšímu.

Využíváš někdy své popularity?
Že bych předbíhal ve frontě v obchodě, to ne. (smích) Ale svým „známým ksichtem“ a přítomností podporuju několik charitativních projektů, což je alespoň k užitku.

Ke konci minulé divadelní sezóny ses účastnil studijního zájezdu skupinky pardubických herců do New Yorku. Co ti tento „výlet za velkou louži“ dal?
Bylo to super! Cestování doporučuju všem. Třeba 11. září se letenky do New Yorku prodávají s padesátiprocentní slevou. (smích) V Americe jsem viděl řadu nádherných muzikálů, ale i běžný život na ulici, obojí pro mě bylo poměrně intenzivním zážitkem. Samozřejmě bych se tam rád vrátil, ale Bůh ví, co bude… Protože je krize, kterou využívají leckteří zaměstnavatelé, o práci a peníze je – a nějakou dobu nejspíš ještě bude – nouze, proto asi na pořadu dne velké cestování nebude.

Můžu prozradit, že do New Yorku jsi odletěl i se svou přítelkyní Darjou? Darja je půvabná dívka, ale určitě si tě nezískala jen svou krásou. Co tě na ženách přitahuje?
Dája ti jistě ještě poděkuje osobně. (smích) Zatím to za ni provedu já. Krása u dívky jistě zaujme, ale to, co nás drží už mnoho let při sobě, není možná na první pohled tak patrné. Rád bych odkázal na Exupéryho Malého prince: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Máme za sebou prázdniny. Jak jsi je strávil?
Vezmu to bodově. Prázdniny byly krásné. Prožil jsem filmovou euforii na festivalu v Karlových Varech, tentokrát od samotného začátku až do konce. Navštívil jsem příbuzné a přátele v Krumlově, proběhly také sklípky na jižní Moravě a od začátku srpna jsem opět natáčel Ordinaci.

V září jsi ještě nezkoušel, pouze oprašoval inscenace, které už jsou na repertoáru. Brzy tě však čeká zkoušení jedné z hlavních rolí v komedii ČISTÍRNA!. Jak se na tuto práci těšíš?
Těším se moc, hlavně na spolupráci s mladou režisérkou Hankou Mikoláškovou a celým tím „mladým týmem“. Doufám, že touhle větou udělám radost Lexovi Postlerovi. Tohle je můj svatební dárek! (smích)

Co tě na divadle baví víc? Proces zkoušení, hledání, nebo pak samotné představení?
Obojí mám rád. Zkoušení je radost a premiéra jenom nazdobeným předělem v tomto procesu, potom si už představení žije svým vlastním životem, a to má také svoje osobité kouzlo.

Jak se učíš texty?
Blbě!

Narodil ses v Českém Krumlově, studoval v Praze, kde teď často natáčíš, v angažmá jsi už sedmou sezónu v Pardubicích. Kde se dnes cítíš doma?
Všude. Mám několik domovů „v záloze“, ale nejvíc jsem doma mezi lidmi, které mám rád.

Co pro tebe znamená domov?
Všechno. Je tam, kde si můžu ulevit, a to v obou významech! (smích) Domovem je pro mě místo, kde mohu sdílet společnou radost, smutek, lásku… bez toho, aniž bych se styděl a koukal, jestli a kdo mě z cizích lidí u toho pozoruje.

Pepo, díky za rozhovor a kulatiny si užij ve všech svých domovech „v záloze“!

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 10/2009