Do Pardubic se opravdu těším...

Na sklonku sezóny jsem požádal o rozhovor nového člena souboru, mladého herce Josefa Pejchala. Bylo to za pět minut dvanáct, protože Pepa hned druhý den odjížděl na cestu po Ukrajině.

Vraťme se ale na začátek, Pepa se narodil v roce 1979 v Českém Krumlově, začal studovat tamní šestileté gymnázium, ale ve třetím ročníku se rozhodl pro studium pražské konzervatoře.

„Na konzervatoři se mi strašně líbilo, protože tam byly kromě herectví i tanec, akrobacie, jevištní pohyb, zpěv, což byly věci, které mě bavily už před tím. Nikdy jsem nelitoval, že jsem nedokončil gymnázium. Pak souběžně s posledním ročníkem konzervatoře jsem už byl v plném angažmá v Olomouci, odkud jsem ale posléze odešel. Hostoval jsem také v divadle v Příbrami, dohrával jsem v Žižkovském divadle Járy Cimrmana v inscenaci Dobře placená procházka, což bylo naše absolventské představení, které Žižkovské divadlo zakoupilo. Zajímavou zkušeností byla i spolupráce s Černým divadlem Jiřího Srnce. Byla to moc příjemná a osvěžující změna, protože v černém divadle se pracuje s rekvizitami úplně jinak a i pohybově je to odlišné, je to něco mezi pantomimou a tancem. Taky jsem s tímto divadlem hodně cestoval, ale chybělo mi to pravé činoherní i muzikálové divadlo, protože rád zpívám. Oslovil jsem tedy některá divadla a jsem moc rád, že mi to vyšlo právě sem, protože se tady mohu setkat s různými žánry, a na to se už teď moc těším,“ vysvětluje Pepa svou pouť do Pardubic.

Mimo divadlo je Pepovou láskou i rozhlas. „Už v Olomouci jsem spolupracoval s Českým rozhlasem a dalšími rádii. Na internetu jsem našel inzerát s nabídkou práce nočního moderátora v Českém rozhlase, prošel jsem konkurzem, byl jsem i na ústním pohovoru a vypadá to, že bych měl od 1. září spolupracovat s Českým rozhlasem Praha. To by mě moc bavilo, divadlo je u mě samozřejmě na prvním místě, ale chtěl bych se pokusit skloubit rádio s divadlem.“

Pepa u kávy stále povídá, ani nemusím klást otázky, zkušenosti s moderováním v rádiu se v něm nezapřou. Co ho ale přivedlo k divadlu? „Možná to bylo tím, že jsme doma hráli loutkový divadlo, i když v rodině žádní divadelníci nejsou. Rodiče ale měli přátele, kteří stále působí v divadle – Josef Kettner a František Skřípek v Mladé Boleslavi nebo hudební skladatel Štěpán Žilka. Oni jezdívávali vodu a v Českém Krumlově nás hodně navštěvovali. Jednou mě vzali do Prahy do Wolkerova divadla na představení, ale hlavně pak do zákulisí, do šatny, kde jsem si asi poprvé hrál s rekvizitami. Ani nevím, kolik mi bylo, ale udělalo to na mě ohromný dojem. Možná mě ovlivnilo i to, že jsem s mamkou často chodil na otáčivé hlediště v Českém Krumlově, kde jsem viděl Lucernu, Sen noci svatojánské a spoustu dalších skvělých představení. Tam jsem se rozhodl, že bych se jednou chtěl na jeviště dostat, i na to otáčivé, ale to už asi bohužel nestihnu, protože se má zrušit, což mě moc mrzí.“

Kromě divadla Pepa zkusil i dabing a film. „Moje první zkušenost s dabingem byla dost vtipná, protože jsem daboval kluka se zacpanou pusou. Nedávno jsem ale dotočil s kamarádem, který studuje režii na FAMU, jeho ročníkový film, který by měl být uveden někdy na podzim. Byla to taková divočina se jménem Hostel. Velký film jsem dělal zatím asi jenom jeden, hrál jsem roli bratra v Johance z Arku, ve dvoudílném kanadsko-francouzském filmu. Jsem tam sice jen v pár záběrech, ale byla to zatím má největší zkušenost,“ směje se Pepa.

Povídat jsme si začali o cestě na Ukrajinu, o vzpomínkách na vysokohorské túry po rumunských horách a přes divadlo jsme skončili zase u sportu. „Mimo divadlo se snažím stíhat hlavně sport, zejména fotbal, dělal jsem i karate a atletiku,“ s nadšením v očích dokončil Pepa své povídání a rychle utíkal na vlak, aby stihl sbalit vše potřebné na Ukrajinu.
 

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj srpen/září 2003