Dvojité kulatiny

„Nevěř nikomu, komu je nad 30!“ řekl v šedesátých letech John Lennon. Než mi bylo třicet, dost jsem tomu věřila. Třicítku jsem začala takzvaně prožívat, pořád jsem řešila, jestli už nejsem stará. Čtyřicítka mě doslova vyděsila. Naopak když jsem nedávno oslavila padesátiny, byla jsem velmi smířená se vším. Otřepaná fráze, že člověk je tak starý, jak se cítí, paradoxně funguje. Na to, jak se cítí Dagmar Novotná, která v červnu oslavila padesátiny, a Zdeněk Rumpík, který dosáhl už na šedesátiny, jsem se jich zeptala při sklenici dobrého vína. Já osobně si myslím, že padesátiny či šedesátiny nejsou žádný důvod k tomu, aby člověk nějak zásadně bilancoval svůj život, ale prý se to od lidí očekává. Tak to pojďme zkusit…

Dášo, máš pocit, že jsi zmoudřela?

Dáša: Já myslím, že v mnoha věcech ano, nebudu zastírat, zmoudřela jsem.

Ze své zkušenosti si pamatuju, že si člověk, ať chce nebo nechce, s každým desetiletím dělá v životě jakýsi pořádek. Změnili byste něco ve svém životě?

Dáša: Určitě ano, ale asi nic zásadního. Myslím si, že jsem nežila všední život, mám spoustu zážitků, ať už osobních nebo profesních. Kdybych se měla sama hodnotit, tak jsem, myslím, člověk skromný. Jsem spokojená s tím, jak momentálně žiju. Určitě mi to pomáhá nepodléhat katastrofickým představám. Teď je teď; a teď jsem šťastná, nebo taky nešťastná. Asi nejsem moc náročná, a třeba je to chyba.

Zdeněk: S určitými věcmi nelze udělat nic než to, co jsem udělal. Já myslím, že ani nemá smysl se tím zabývat. I omyl patří k životu. Rozhodně ničeho nelituju. V divadle jsou věci, které herec někdy ani neovlivní. Kolikrát je člověk i naštvaný, jak je obsazovaný, ale ví, že jsou léta hubená a tučná, s tím se nedá nic dělat, i to patří k životu.

Zdeňku, stalo se něco zásadního, když jsi překročil padesátku?

Zdeněk (dlouho mlčí, ale pak se rozpovídá): A víš, že ano? Teď si uvědomuju, že jsem prožíval velké období. Tehdy jsem byl v angažmá v divadle u Pavla Trávníčka v Praze, denně jsem dojížděl do divadla a večer se vracel do Pardubic. I padesátiny jsem slavil v Praze. Ale pak jsem si uvědomil, že hraju stále méně, že můj syn chce jít studovat vysokou školu a bude potřebovat pomoc, že bude potřeba postarat se o rodiče, kteří stárli... Ano, po padesátce jsem se zastavil a zhodnotil svoji životní situaci, musel jsem se srovnat s realitou a nějak ji řešit. Takže jsem se vrátil do divadla v Pardubicích, věnoval se rodině, synovi Dominikovi, a teď jsem za to rozhodnutí velmi vděčný. Bylo to jedno z nejtěžších a nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě.

A co prožíváš teď, když jsi dovršil šedesátku?

Zdeněk: Nepociťuju žádnou změnu, šedesátiny nepovažuju za nějaký mezník ve svém životě, zatím to funguje... Humor mě neopouští, to ne. Ale uvidím, třeba se to s odstupem času bude jevit jinak.

Jak vidíš svou budoucnost?

Zdeněk: Já se tím moc nezabývám. Bude-li o mě divadlo stát, budu rád, také bych chtěl být ještě platný ve školství. Ale nelpím na tom. Mám naštěstí koníčky, ty mi pomáhají nesoustřeďovat se na změny. 

Dášo, tvůj syn Tomáš vystudoval herectví na Janáčkově akademii v Brně. Byla bys ráda, kdyby byl s tebou a manželem Pavlem ve stejném angažmá?

Dáša: Myslím si, že v žádném případě. Ne. Sice v Pardubicích hostoval a mě to velmi dojímalo, ale byl tady chvilku; kdyby tady byl nastálo, tak by to podle mě nebylo dobře.

Pavel Novotný (do rozhovoru se přidává Dášin manžel a kolega herec): Já vím, že se ptáš mé ženy, ale nedá mi to, abych se nevmísil. Já jsem nenapravitelný romantik a umím si představit rodinné kočovné divadlo, kůň, vůz...

Zdeněk: Já být synem rodičů herců, tak bych šel do angažmá někam daleko, sám bych se protloukal hereckým životem. Moji synové nemají umělecké profese, syn Dominik sice pracuje v divadle, ale na obchodním oddělení. A v práci se v podstatě ani nevidíme. Daniel vystudoval žurnalistiku a multimediální marketing a komunikace, teď pracuje v Praze jako programový ředitel rádia Blaník. Vídáme se v rámci možností.

Zdeňku, čeho si ve svém životě nejvíc ceníš?

Zdeněk: Asi nejvíc toho, čeho dosáhl syn Dominik. Cením si jeho schopností. My s manželkou Hankou jsme mu nastartovali život, ale on sám se pak do toho zatnul. Je prakticky nevidomý, ale my jsme ho vychovávali integračně, nenechali jsme ho studovat zvláštní školy pro nevidomé. Nepřipouštěli jsme možnost, že nebude žít normální život. To jsme museli zařídit až přes ministerstvo školství, aby mohl chodit do normální školy. Dominik pak pevně uchopil do rukou svůj život, vystudoval střední školu, pak vysokou a teď studuje dál. Je bojovník. Myslím, že i v divadle je platným zaměstnancem. Jsem pyšný, když ho ředitel Petr Dohnal chválí. Je to pro mě a manželku velké zadostiučinění.

Dášo, máš nějaké tajné přání, třeba jakkoli nesplnitelné?

Dáša: Odjela bych za delfíny. Někam, kde je jich hodně, kde bych mohla i nějaký čas žít. Moře, teplo, nějaký delfín, se kterým bych si mohla popovídat; to je o nich známo, že s nimi můžeš komunikovat.

A o tobě je známo, že jsi kamarádka s delfíny. Jak dlouhá je tato tvoje delfíní historie?

Dáša: Není to něco, co bych si přinesla z dětství, to ne. Trvá to tak dvacet let.

Co to spustilo?

Dáša: To už ani nevím. Jednou mi můj muž upekl dort. Uprostřed byl bazén naplněný želatinou modré barvy a v něm plavali marcipánoví delfíni. Když jsem ho dostala, delfíni byli ještě v pořádku, ale časem se začali rozpouštět, protože marcipán v želatině taje, to můj muž nevěděl. Ale nedá se říct, že bych delfíny sbírala, to tak nějak samo vyplynulo, prostě jich mám bezpočet, z kamene, z keramiky, z různých materiálů.

Na co se ještě v životě těšíte?

Zdeněk: Kdykoliv jsem se na něco těšil, dopadlo to špatně. Co prožívám, to prožívám rád. Manželka Hanka šla teď do důchodu, před dvěma lety prodělala těžkou operaci a já pořád kontroluju, jestli se nemoc nevrací. Byl bych rád, kdyby si Dominik našel holku. Teď se něco rýsuje, tak jenom tak tiše kolem našlapuju... Mám radost z maličkostí. Třeba když něco udělám vlastníma rukama. Dělal jsem si koupelnu, obkládal, svařoval... a říkám si: „Na herce dobrý.“ Taky mám strašnou radost, když Dominik přinese ze zkoušky známku A, kolikrát ani nevím, kdy se učil. Docela se těším na VIŠŇOVÝ SAD, který mě teď čeká, a třeba na další role, o kterých ještě nevím. Docela se těším na budoucnost.

Dáša: Těším se na všechno. Na práci, na rodinné záležitosti. Mám spoustu přání, ale především budu ráda, když budeme všichni zdraví. Prostě se těším na to, co život přinese.

Dášo, Zdeňku, přeju vám, ať vám život přinese ještě spoustu radosti a štěstí, pěkné role v divadle, ale i spokojenost v osobním životě. Ať vám děti dělají radost, ať jste na sebe a rodinu pyšní. A ať se za deset let sejdeme ve zdraví!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 10/2010