Herečka a dramaturg v harmonickém vztahu

Herečka LÍDA MECERODOVÁ a jení manžel dramaturg JIŘÍ ZÁVIŠ, foto archiv

V cyklu partnerských rozhovorů pokračujeme dnes s dvojicí, kterou v Pardubicích vídám hlavně o premiérách. Partnerem herečky LÍDY MECERODOVÉ je dramaturg JIŘÍ ZÁVIŠ, který již řadu let pracuje v Městském divadle Brno a patří k největším autoritám ve svém oboru. Dříve jste mohli vidět inscenace, na kterých se dramaturgicky podílel, také v našem divadle. K rozhovoru jsme se společně sešli nikoli v Pardubicích, ale na půdě Městského divadla Brno po premiéře inscenace Mojžíš…

Nabízí se otázka na úvod k vám jako k páru:  Jak a kde jste se poznali?
Lída: Kde jinde než ve zdejším divadelním angažmá samozřejmě.
Jiří: Proč samozřejmě? Mohli jsme se přece potkat i někde úplně jinde.
Lída: Mohli, ale nepotkali.
Jiří: Začalo to tím, že jsem Ludmile učinil jistou nabídku. Nabídku, že jí budu hlídat dceru Aničku. Ovšem, byla to zástěrka. Vlastně jsem ji balil. Ludmilu, ne Aničku. Anička už se nepočurávala.
Lída: Jeli jsme s divadlem na zájezd a já jsem neměla hlídání. Jediný, kdo měl v té době čas, byl Jirka.

V jakém jsme vlastně roce?
Jiří: Přišel jsem do Pardubic v roce 1994 z Karlových Varů, kde jsem strávil třináct let – jako dramaturg a umělecký šéf a holka pro všecko. Dlouhá doba, ale možná bych tehdy ani neodešel, kdyby… Kdyby se do divadla nevloudil jistý pán, nazvu ho česky, pan Podmlynář. Zrovna ve chvíli, kdy se tam sešla skvělá parta kolem režisérů Vaška Beránka a Michala Przebindy, objevil se tento Podmlynář a bylo po srandě. S Podmlynářem jsem nemohl být pod jednou střechou. I když je člověk u divadla, měl by mít svou hrdost. Tehdy mi podal pomocnou ruku František Laurin a já se dlouho nerozmýšlel. V pardubickém divadle jsem poznal prima lidi, měl jsem tu čest potkat se ještě s Milanem Sandhausem… A zamiloval jsem se tu. Do Ludmily. Vidíš, Ludmil, nebýt Podmlynáře, asi bychom na sebe nenatrefili. Kristepane, to jsem se rozkecal. Jak zněla otázka?

Začali jste spolu tedy žít hned, když jste se objevil v Pardubicích?
Lída: To úplně ne, protože Jirka měl ještě nějaké „zástoje“ v Karlových Varech, ale padli jsme si do oka dost brzy.
Jiří: Do oka ano, ale jinak ne. Snažil jsem se, snažil, ale nedala se. Dlouho se nedala. A když se vposled dala, když jsem se k ní nastěhoval, měl jsem už nakročeno jinam. Do Městského divadla Brno. S jeho ředitelem, panem Mošou, jsem se znal léta, dvakrát mi hodil lano, ale já váhal, v Pardubicích mi bylo dobře. Až když přišla třetí nabídka, v roce 1997, rozhoupal jsem se. Potřetí odmítnout – to hraničí s neslušností. Byly tu ovšem i jiné důvody, a nebyly to důvody soukromé. Naopak, ty mě v Pardubicích zdržovaly.

Lída Mecerodová jako Vera v Nejstarším řemesle
foto R. Šťastný

Od té doby žijete v Brně i Pardubicích, vyhovuje vám vztah na dálku?
Lída: Docela ano. My se vidíme poměrně často, Jirka jezdí na víkendy, já jezdím za ním do Brna, denně si voláme…
Jiří: Je to od tebe hezké, že takhle mluvíš, ale stav ideál to jistě není. Leda tak pro mne:  žádná starost o domácnost, když je potřeba vyměnit umyvadlo, jsem v Brně, když se musí s autem do servisu, jsem v Brně, zkrátka od rána do noci v milované práci kdesi daleko…
Lída: Jirka hodně pracuje, s tím se nedá nic dělat.
Jiří: Ale dalo by se. Chce to jenom nepracovat. Tvářím se, že jsem workoholik, ale pravdou spíše je, že jsem hnidopich a že mi všecko strašně dlouho trvá.

Ale vyhovovalo vám více, když jste byl přímo v Pardubicích?
Jiří: Teplo domova? Jak by ne. Ona to ale není zas tak velká změna, protože – kvůli výše řečenému – jsem stejně trávil nejvíc času v divadle a vracel se až pozdě v noci. Tenkrát byla ještě dramaturgovna ve dvoře, taková fajn díra, hned vedle umývárny pro lidi z dílen, úžasné detašované pracoviště. Často jsem tam zůstával přes noc, protože jsem sova a v noci pracuju nejraději, mám klid. A kolikrát bych ani netrefil domů, často tam totiž za mnou na pokec – o práci a po práci samozřejmě – zaskočil režisér a šéf František Laurin, a to jsme pak spolu během dlouhých debat ztrestali nejednu láhev kvalitního vína. Ano, dalo se tam žít.

Plánujete v Brně zůstat? Nenapadlo vás se do Pardubic třeba někdy vrátit?
Jiří: Pardubické divadlo jsem v duchu nikdy docela neopustil. A pokud jde o práci, vracel jsem se občas na místo činu jako hostující dramaturg. Například s Františkem Laurinem jsem dělal Revizora nebo Tři sestry, s Ewanem McLarenem Sen noci svatojánské… Později, po odchodu Martina Fahrnera, jsem se tady vyskytoval častěji, neboť Jana Pithartová už byla jednou nohou v Ostravě a bylo třeba připravit sezónu. Za tím účelem Petr Dohnal zřídil dramaturgickou radu a mě přizval ke spolupráci. Vlastně se tenkrát s vaším panem ředitelem jednalo o seriózní námluvy. Jenomže když mi můj pan ředitel řekl, že by byl rád, kdybychom to spolu dotáhli až do penze, nebylo co řešit. Já jsem loajální. A pak:  příští rok mi bude pětapadesát, vystřídal jsem tři angažmá, když mě nevyhodí, zůstanu v Brně.

Tenkrát jste svému muži do rozhodnutí „jestli Brno, nebo Pardubice“ mluvila? Byla byste asi raději, kdyby byl více s vámi, ne?
Lída: Ráda bych samozřejmě byla, ale tohle si musí rozhodnout každý sám. Jirkovi jsem do toho nemluvila, i když jsem o té možnosti samozřejmě věděla.

Na jakých inscenacích jste se v té době, kdy jste byl v Pardubicích opět více, podílel?
Jiří: Lídě Engelové jsem dramaturgoval Brouka v hlavě, Michaelu Tarantovi Radúze a Mahulenu.

Přejížděl jste v té době hodně mezi Pardubicemi a Brnem, zkoušel jste dvě inscenace naráz?
Jiří: Ani bych to nesvedl. Musím se soustředit na jednu věc.

Dá se srovnat práce dramaturga v Karlových Varech, Pardubicích a v Městském divadle Brno?
Jiří: Na samotné dramaturgii se nic nemění. Mění se klima, podmínky, možnosti. Ve Varech jsem byl v osmdesátých letech, takže šlo především o boj s komunistickými orgány, které divadla řídily a schvalovaly, co můžeme a co nesmíme inscenovat. Dlouhá léta jsem tam byl jako dramaturg sám, což má své výhody a nevýhody. Hlavní nevýhodou bylo, že jsem měl na krku jedenáct inscenací za sezónu. Když jsem přišel do Pardubic, byla tu Jana Pithartová. Pilná včelička, výborná kolegyně a dramaturgyně k nezaplacení. Městské divadlo Brno má nyní tři dramaturgy. Bývali i čtyři. To znamená delší čas na přípravu, maximálně tři inscenace za sezónu. Dnes už si nedovedu představit, že bych mohl zvládnout víc.

Jste na postu šéfdramaturga, můžete tedy určit kolegům i sobě, na čem budou pracovat, že?
Jiří: Ano, ale nedělám to. Svým kolegům nikdy nic nenařizuju. Domlouváme se a vždycky taky domluvíme. Kruci, proč mluvím pořád já?

Jste v Pardubicích spokojená?
Lída: Vlastně ano. I když dnes už nemám tolik rolí, kolik bych si přála, ale nejsem jediná, to herečky ve středním věku obvykle potkává, rolí pro ně není tolik. Ani nejsem taková, že bych si o role říkala někde postranně a bojovala o ně. I když někdy si s kolegyněmi říkáme, když zjistíme, že někde hrají hru pro více hereček, proč ji nehrajeme také…

V Pardubicích je více herců, kteří jsou zde již dlouho. Nemáte někdy ponorkovou krizi?
Lída: Někdy ano, ale myslím si, že spolu všichni umíme dobře vycházet.

Neměla jste někdy chuť odejít jinam, učinit změnu?
Lída: Dříve mě to samozřejmě napadlo, navíc když i nějaká nabídka byla. Ale na druhou stranu to bylo v mládí, kdy jsem hrála hodně, takže nebyl důvod měnit. Jinam se člověk dostane na hostování, ale hostovala jsem v jiných divadlech vždy jen jako záskok, když jsem zrovna hrála stejnou roli u nás.

Jakou Lídinu roli máte v současnosti nejraději?
Jiří: Ty něco hraješ? Ludmil poslední léta převážně slouží v menších rolích, ne-li rovnou v čurdách, jak se říká štěkům. Kolikrát nesmím v hledišti mrknout, abych ji nepropásl. Ale teď vážně, bez ohledu na to, že se mi líbí vždycky, s velkou libostí jsem ji sledoval v Maje, v Rackovi, v Jitřní paní nebo i – ať už si o té inscenaci myslí, kdo chce, co chce – v Nahé s houslemi. To všecko už ovšem odvál čas. Pak v Čachtické paní, a ovšem a najmě v úloze letité sexuální pracovnice v Nejstarším řemesle – ale to už je asi taky minulost, ne?

Jakou tedy roli byste Lídě jako dramaturg navrhnul? Jaký je herecký typ?
Jiří: To jste mě zaskočil. Nebo myslíte, že pro ni po nocích vymýšlím repertoár. Stará vesta:  kovářova kobyla vždycky chodí bosa. Moc bych jí přál, aby si zas někdy zahrála v Čechovovi, neboť, proč to neříct, Čechov je Ludmilina velká láska. Když on ale ten hodný pan doktor napsal tak málo her! Maně mě napadá, že bych si ji dovedl představit jako Eleaonor ve Hře vášní od Petera Nicholse, jako Soňu ve Třech verzích života Yasminy Rezy nebo jako Margaretu v tragikomedii Simona Graye Na konci hry. A možná, i když je na to ještě mladá, jako Abigail Brewsterovou v Kesselringových Jezinkách a bezinkách. Za nějaký ten pátek bych ji určitě dopřál Lady Bracknellovou ve Wildeově komedii Jak je důležité míti Filipa. A pro její nefalšovanou starost o životní prostředí titulní úlohu v Bláznivé ze Chaillot od Jeana Giraudouxe. Ludmil díky svému vzhledu dlouho vězela ve škatulce naivky, pel naivky je pryč, může tedy hrát cokoliv od čtyřiceti let nahoru, vyjma naivek. Teď jsem si, doufám, šplhnul.

A jakou roli byste si přála vy sama?
Lída: Nemám vysněnou roli a ani neznám zas tolik her, abych mohla říct, kterou roli bych určitě chtěla hrát. Ale s čechovovským repertoárem má Jirka určitě pravdu, v Čechovovi hraji ráda. Ani podle žánru bych to nerozdělovala. Za tu dobu, co jsem u divadla, jsem vystřídala snad všechno, necítím se více jako komediální nebo dramatická herečka. Mám ráda pestrost a samozřejmě objevování nového, co ještě neznám.

Když jste spolu pracovali na jedné inscenaci, fungovalo vám to?
Lída: Byla to práce jako každá jiná. Jirka se ke mně vždy choval jako k ostatním hercům. Nebyl laskavější ani ostřejší. Mělo to tu výhodu, že připomínky jsme mohli řešit ještě i doma.

Jste dramaturgem, který často mluví s herci o roli a připomínkuje je?
Jiří: Copak to jde, nemluvit s herci? Ale dnes už připomínky řeším zásadně přes režiséra, nebo po konzultaci s ním, aby se pak nedivil, že herec zčistajasna hraje úplně jinou postavu. Jó, za mlada jsem měl dojem, že jsem sežral všecku moudrost světa, tak jsem herce v zákulisí rád tajně režíroval. Někdy k užitku, častěji ke škodě.

Nedávno začala nová sezóna, skončily divadelní prázdniny. Těšili jste se už opět do divadla?
Jiří: Ne. Ani omylem. Jak říká postava Augusta Strindberga v Enquistově Noci tribádek:  „Divadlo je k neutěšení.“
Lída: Kdybych věděla, že mě v divadle bude čekat něco moc zajímavého, tak bych se těšila více. Ale jinak jsem v divadle ráda, takže to beru jako přirozenost.

Co jste o prázdninách dělali, co vás spojuje?
Jiří: Nic. Tedy nic jsme nedělali. Nic důležitého. O prázdninách miluju nicnedělání. A tak jsme lenošili, trochu zavařovali, toulali se po lesích. Ani já ani Ludmil nemusíme moře, a už vůbec ne horko. A to je bezva. Představa, že se smažím na pláži, kde je hlava na hlavě, mě děsí. A na nějaký opuštěný ostrov v tropech se mi nechce. Pryč, pryč od lidí, to jsou moje prázdniny.
Lída: Oba milujeme přírodu, takže jsme hodně chodili na procházky, do lesa, na hory. Rádi houbaříme, to je skvělý relax.
Jiří: Příroda je nutnost. A potom mám ještě takovou úchylku:  rád jezdím po venkově, abych objevoval zapomenuté chátrající zámky a zbytky jejich druhdy krásných zahrad a parků. Ludmil pochopitelně tahám s sebou.

Děkuji a přeji vám oběma úspěšnou divadelní sezónu.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 10/2011