Je to nespravedlnost vůči Salierimu, říká Lída Mecerodová

Tentokrát vás, milí čtenáři, přizvu k rozhovoru s herečkou, s níž se osobně vždycky rád potkám – nejen při zkouškách, představeních, ale i jen tak na chodbě a nebo v divadelním klubu u kafe. Je mi s ní zkrátka lidsky dobře, mám vždy pocit velké otevřenosti a přímosti. A nejsem sám. Můj docela dobrý známý, Martin Polách, syn někdejšího pardubického herce Lubomíra Polácha, který dnes žije přes 100 km od Pardubic, mi nikdy nezapomene uložit úkol: „...a pozdravuj Mecinu.“ LÍDA MECERODOVÁ je totiž nejen dobrá herečka, ale také vlídný člověk. A svůj zájem o druhé lidi osvědčila i při našem povídání, když se zastala skladatele z dob Gluckových a Mozartových, který už brzy vstoupí na naše jeviště...

V Pardubicích jsi už třetí desetiletí. Které z období bylo pro tebe nejšťastnější (ať už herecky a nebo lidsky)?
Musím říct, že každé období, až na nějaké výjimky, kdy člověk i z různých objektivních důvodů nehraje, mělo něco do sebe. Když byl člověk mladý, dostával více práce, ale zase se s ní víc natrápil, protože neměl ty zkušenosti. Těžko něco vypíchnout, řekla bych, že v hereckém životě to chodí tak, že člověk buď dostane krásnou roli, nebo má výborné kolegy, ale málokdy se sejde všechno dohromady. Těžko jmenuji nějaké období, spíš role na které ráda vzpomínám – třeba na Lulu v „Augustovi“, Lízu Doolittleovou v Pygmalionu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu a mnoho dalších. V současnosti si vážím toho, jak je k nám publikum vstřícné. Když vidím lidi stát fronty na lístky, tak mě jejich zájem moc těší.

Proměnilo se VČD za ta léta hodně? Proměnili se diváci, repertoár?
Řekla bych, že jsme stále repertoárové divadlo, které nabízí široké a vyvážené spektrum. V tomhle směru se zas až tak nezměnilo, ale mám dobrý pocit, že jsme stále profesionálnější. I proto mohly přibýt muzikály. Je pravda, že tolik muzikálů dřív na repertoáru nebývalo, a tím pádem je zase míň dramatičtější tvorby. A co se nepochybně zlepšilo, je návštěvnost, což člověk nevnímá jen při pohledu do hlediště, ale i ve městě. Když jdu po ulici, občas mě někdo cizí zastaví a chválí naše představení. Z toho člověk cítí, že lidi tu mají k divadlu vztah a že si ho váží.

Při pohledu na náš soubor možná někoho zarazí, že řada jeho členů tu vydržela celá desetiletí. Proč tu tolik herců tvé generace zůstalo?
Někteří to vyzkoušeli jinde, ale nakonec se skoro všichni vrátili. Čím to je, to fakt nevím, u každého to bude jinak. Ve hře můžou být i rodinné důvody. Ale možná je to i tím, že v našem divadle nedochází k takovým otřesům, že by se najednou vyměnilo celé vedení a přivedlo si nový tým, s kterým by stávající opory nemohly nebo nechtěly koexistovat. A svou roli bude hrát i to, že se v Pardubicích dobře žije a že je odsud blízko do Prahy a k dalším příležitostem.

J. Pejchal a L. Mecerodová, inscenace ČISTÍRNA!, foto Michal Klíma

V poslední době tě diváci mohou vidět v grotesce ČISTÍRNA! jako Mrs. Turtle pronášející nezapomenutelnou větu: „Na Vánoce do Keni, to je dneska moderní,“ která učarovala i jinak často neusměvavé kritice natolik, že ji výslovně zmiňuje i recenzent Divadelních novin. Kritika je jedna věc, ale jen herec cítí, jak publikum během představení opravdu reaguje. Jak silnou odezvu cítíte, vy, herci, při této komedii, která je svým duchem mladá a přece jen poněkud jiná než osvědčené komedie jako Brouk v hlavě apod.?
Odehráli jsme zatím jen pár repríz, ale i za tu krátkou dobu zjišťujeme, že humor Čistírny nejvíc berou mladí. Při minulé repríze doslova hulákali smíchy. I díky muzice se do inscenace vžili a při děkovačce nás halasně odměnili. Bude to asi komedie pro mladší publikum.

Otevřeli jsme v minulých dnech studiovou scénu premiérou hry NEJSTARŠÍ ŘEMESLO. A jak to má být, názory se samozřejmě různí. Někomu možná nevyhovuje otevřený přístup k lidské tělesnosti a sexualitě, jaký hra nabízí, někdo možná naopak čeká od studiové scény razantněji uchopené inscenace a tato americká komedie mu může připadat jako hra, která jde divákům i souboru příliš po srsti. Jak to vnímáš ty nebo i tvé kolegyně?
Tak nejdřív k první části otázky – tělesnost mi v této hře vůbec nevadí. Vše je v rámci komedie a silné nadsázky. A že by šla moc po srsti, se mi taky nezdá. Není to jenom komedie. Mně se líbilo, jak jsi to napsal v programu – že je to mimo jiné podobenství o dnešní společnosti, které nestojí jen na absurdní představě babiček, co stále ještě provozují sexuální služby... Hra má i společenský přesah, je to parodie na dnešní dobu. Každý, kdo trochu přemýšlí, to musí v inscenaci najít.

Hodně lidí mně i režisérovi Jiřímu Seydlerovi prorokovalo, že zkoušet pouze s ženským obsazením je cesta do záhuby, a „slibovalo“ nám rozepře a napětí. Připadali jsme ti také jako sebevrazi? Jaká byla atmosféra v dámské šatně? 
Měla jsem také strach, že během zkoušení propukne těžká ponorka, ale nad očekávání jsme se věnovaly práci a nezabývaly se věcmi osobními a nedštily síru. U divadla bývají horší úskalí než jen atmosféra v šatně. Jsou a byli režiséři, u kterých trnu na každé zkoušce hrůzou, kdy přijde nějaké ponižování. To mi vadí – a nemusí se to týkat mě osobně... Abych to řekla přesně: nevadí mi, když jsou režiséři tvrdí, ale musí při tom zůstat spravedliví. Špatné je, když si vyberou obětního beránka, kterému pak v podstatě znemožní zkoušet.

Vím, že tvá dcera se také věnuje divadlu a že dokonce v tento čas skládala státnice. Kde? A jak to dopadlo?
Studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy divadelní vědu. Obhajoba proběhla hladce, ostatně několik měsíců se nevěnovala ničemu jinému než diplomové práci. U státnic taky uspěla, i když to prý byla nejtěžší zkouška, jakou kdy v životě dělala.

A uvidíme ji ještě ve studentské porotě GRAND Festivalu smíchu, kde loni působila kromobyčejně vyzrále a i před diváky přednesla hodnocení komise s elegantní bravurou?
V porotě se ještě objeví, protože až do konce semestru zůstává studentkou.

V nejbližších dnech nás čeká zkoušení hry Amadeus. To byl pro tvou generaci kultovní film. Když ještě nebyl v kinech, promítal se dokonce podomácku. Jak vzhlížíš k tomuto titulu?
Film se mi strašně líbil, ale je to trošku křivda na Salierim, protože jeho domnělá vražda na Mozartovi není z faktického hlediska pravda. Ale dramatický tvar je to strhující, jenom škoda, že jsou ve hře reálná jména. Na druhou stranu chápu, že o to je to divácky přitažlivější.

Kdybys měla diváky pozvat na některou inscenaci, v níž hraješ, kterou bys vybrala? Které si nejvíc vážíš?
Z poslední doby jsem si vážila Jitřní paní, ta se už bohužel stáhla, ale jinak bych diváky pozvala na NEJSTARŠÍ ŘEMESLO a CHICAGO. A samozřejmě na muzikál CIKÁNI JDOU DO NEBE, i když – a nebo právě proto, že to už viděl snad skoro každý...

Děkuji a klid a mír panu Salierimu...

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 3/2010