Lepší je být dobrým inspicientem než špatným hercem
tvrdí inspicient Jindřich Kratochvíl

Jsem si jist, že většina z Vás dobře zná naše herce, vidíte je skoro každý večer na jevišti, poznáváte je i v civilu na ulici. Kolik z Vás ale zná i někoho ze zákulisí? Přitom bez těchto „neznámých“ by se představení nikdy nemohla konat.

V polovině srpna oslavil šedesátiny inspicient Jindřich Kratochvíl, který bezesporu patří mezi nejdůležitější lidi v zákulisí. Kráťa, jak mu v divadle všichni říkají, nastoupil jako inspicient už v roce 1961...

Kráťo, diváci jistě znají termín inspicient, ale možná si neumějí představit, co vlastně inspicient v divadle dělá?
„Inspicient je v podstatě pomocníkem režiséra, jeho pravá nebo levá ruka. Řídí zkoušky a pak představení. Po druhé generálce by chod představení měl být už jen v rukou inspicienta, režisér by již neměl zasahovat do průběhu představení, samozřejmě kromě uměleckých a hereckých připomínek. Inspicient před představením zkontroluje, zda jsou všichni herci v divadle, oznamuje do rozhlasu, kolik času zbývá do začátku představení, pak v průběhu představení volá herce na scénu, dává pokyny k přestavbám... Po skončení napíše hlášení o průběhu představení, aby se případné nedostatky do dalšího představení napravily.“

Vím, že jsi s pardubickým divadlem spolupracoval ještě před nástupem do funkce inspicienta. Jak jsi tedy v divadle začínal?
„Vše začalo v roce 1953, kdy jsem zde jako malý kluk hrál dětské role. Tato externí spolupráce trvala do roku 1960. Pak jsem už oficiálně nastoupil jako inspicient, „vyučil“ jsem se u Zdeňka Nováka, dobrého inspicienta a „figurkáře“ (herce malých rolí).“

Dodnes se poměrně často objevuješ na jevišti v menších rolích. Nelákala Tě herecká dráha?
„Samozřejmě mě lákala, po gymnáziu jsem to zkoušel na DAMU, ale nevzali mě. Tak jsem si řekl: Lepší je být dobrým inspicientem než špatným hercem. To jsem si vzal za své, takže mi ani není líto, že jsem více za jevištěm než na jevišti.“

Kráťa je taková „chodící kronika“ pardubického divadla, vede si o inscenacích záznamy... Můžeš se pochlubit, kolik představení jsi už řídil?
„Před vojnou jsem si záznamy nedělal, ale pak jsem si začal psát deník, takže můžu říct, že jsem již řídil přes 6000 představení.“

Tak to klobouk dolů! Co Tě i po padesáti letech u divadla a po tolika představeních pořád na divadle baví, láká?
„Divadlo má určité kouzlo, které člověk ani po tolika letech nezruší. To nejde! Divadlo jsem vždy miloval a budu milovat. Dá se říct, že jsem koníčka povýšil na zaměstnání.“ („Taky ho na divadle lákají mladé herečky“, se smíchem dodává Jindřichova manželka Stáňa, která v pardubickém divadle pracuje jako vedoucí garderobiérka.)

A je naopak něco, co Ti na divadle vadí?
„Štvou mě lidi, kteří divadlo podceňujou, nemají ho rádi a nedělají ho profesionálně. Ať je to jak chce, profese u divadla musí být. Vím, že finanční ohodnocení je mizerný, ale člověk by si měl uvědomit, že divadlo je povolání a vlastně i poslání. Měli bychom k němu mít určitou pokoru. Vadí mi, že se změnila celková mentalita lidí, dřív bylo divadlo pro lidi jako domov, jejich všechno. Dnes musí mít herci i jiné zájmy, aby se uživili. Stávají se z lidí, jak já říkám, numizmatici. A to je škoda!“

Kráťo, děkuji za rozhovor a přeji Ti, ať to s námi v divadle ještě dlouho vydržíš!

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 10/03