O tom proč 25=26 a o všem co by vás mohlo zajímat o Romaně Chvalové

Na jevišti ji můžeme vidět v široké škále rolí, odlišných nejen typově, ale i věkem. Hraje matku Mozartovy ženy Konstance, v Nejstarším řemesle lehkou ženu v důchodovém věku (byť tu „nejnáruživější“), ale je i žensky atraktivní Gertrudou v Hamletovi. Někdejší Julie Východočeského divadla (v inscenaci z roku 1987) ROMANA CHVALOVÁ přijala na začátku sezóny gratulace k pětadvacetiletému angažmá v Pardubicích. Ale ona sama ví, že je to s těmi roky trochu jinak, jak nám ale prozradí nejlépe ona sama... 

Nejprve ale o tom, kterak pražská holka do Pardubic přišla...
Můj příchod do Pardubic byl zcela zvláštní a neobvyklý v tom, že spolu se mnou sem postupně během několika let nastoupila celá třetina našeho ročníku z DAMU: Pepa Vrána, Jirka Kalužný, Petr Dohnal, na čas ještě Standa Lehký. Vzpomínám si, že jako první dostal laso Pepa Vrána a mě tehdy v roce 1984 ještě nevzali do angažmá, ale nabídli mi stipendium...

1984? V tom případě bys ale letos slavila šestadvacetiny, nikoli pětadvacetiny u divadla?
Na to už jsem zvyklá. První i druhé kulatiny mi divadlo připomnělo vždy s ročním zpožděním, protože to stipendium v personálním oddělení nepočítali. Ubrali mi jeden rok, a přitom zrovna ten pro mě nejzajímavější, každopádně nejnabitější. Teď jsem se nedávno probírala svou „malou historií“ a napočítala jsem, že za ten rok jsem nazkoušela deset rolí! Tehdy se běžně zkoušeli i tři inscenace najednou. A já k tomu ještě na závěr sezóny měla hostovačku v Praze a pendlovala sem a tam. Teď už bych takový nápor ani nevydržela.

Měla jsi štěstí na někoho ze starších kolegů, kterého bys nazvala zkušeným bardem, co uměl poradit, pomoct, byl vzorem, na jaký se nezapomíná?
Takoví byli dva. Sandy (Milan Sandhaus – pozn. redakce) a Alja Gsöllhofer (Řízením osudu vznikal náš rozhovor krátce před smrtí pana Gsöllhofera. – pozn. redakce). Sandyho je obrovská škoda a člověk si uvědomí, jak je divadlo pomíjivé, když se mladí kolegové ptají, kdo to byl, a mrzí je, že se na toho baviče, o kterém často slyší, nemůžou podívat. I Alja Gsöllhofer je stále úžasný člověk, s nímž si občas telefonujeme. On si mě v mých prvních letech vzal tak trochu pod křídla a měl dobrý nos na chvíle, kdy člověku třeba nebylo nejlíp. Jakoby to vycítil, zaťukal ve správný čas na dveře a řekl: „Ty máš špatnou náladu, viď? Tak víš, co? Pojď na oběd.“ Mimochodem výtečně vařil. A tím se dostávám k dalšímu důležitému fenoménu mých prvních let u divadla – k herečáku...

A to se právě hodí, protože na hereckou ubytovnu jsem se chtěl samozřejmě také zeptat...
Byla nás tu tehdy spousta mladých a vlastně jsme všichni bydleli pospolu na herečáku. Lituju mladé kolegy, kteří bydlí prakticky každý někde jinde, to už není ono. Tehdy v Pardubicích večer po představení chcíp pes, byly otevřený maximálně dva podniky, tudíž jsme všichni seděli na herečáku, řešili všechno možné a já ve tři ráno s chutí vařila všem polívku... Byl to úžasný život, i když je fakt, že táhnout to takhle roky by člověk ani nevydržel. Na druhou stranu mě tehdy ani nenapadlo, že bych si měla shánět vlastní bydlení. Ani když jsem čekala rodinu. „Tak budeme bydlet na herečáku, no a co?“ Říkala jsem si. „Zvládli to i jiní.“ No...

Kdyby sis měla vybrat jednu roli, o které bys měla říct třeba, tak na tu jsem „hrdá“...
Hrdá ne, to je divné slovo. Řekla bych spíš „nejmilejší“ roli. Já mohla svou roli jakkoliv milovat, a ostatním jsem třeba mohla připadat příšerná.

S  L. Mecerodovou v komedii Nejstaší řemeslo, foto Radovan Šťastný

Jak tě znám, tak jsem čekal, že se proti té otázce ohradíš...
Ráda jsem měla Ondinu v režii Oty Ševčíka. Možná i proto, že jsme v téhle hře už na škole statovali v Realistickém divadle a už tehdy jsme ji milovali. Titulní roli tam hrála Marta Vančurová, krásná, droboučká. A to já nikdy nebyla. A tak jsem si sebe samu neuměla představit jako Ondinu. Na dnešek by ta inscenace možná byla naivní nebo přinejmenším hodně pohádková, ale postava Ondiny měla obrovský vývoj. Od pohádkové rusalky z jiného světa až k ženě, která se obětuje za svoji lásku. To mě na té roli zajímalo.

S manželem Jirkou Kalužným jste se v milovnických rolích moc nepotkávali, že?
Vlastně snad vůbec ne. Ani na škole ne. Myslím, že to bylo tím, že Jirka až do pětatřiceti vypadal jako dítě a já se vedle něj zdála starší. Od školy jsme byli zavedená dvojice s Pepou Vránou, v Pardubicích jsme spolu hráli Romea a Julii, naposledy Stojmíra a Runu v Radúzovi a Mahuleně. A vlastně jsem ráda, že jsme s Jirkou tolik nepartneřili, je to těžší. Asi by nám to připadalo, jako že si taháme kuchyň na jeviště.

Jednou se mi jeden významný kritik přiznal, že tě celý život obdivuje jako krásnou ženu...
Který?

Nepovím, ale zeptám se. Znám herečky, které na podobné lichotky pronesené po premiéře reagují asi takto: „Krásná? Tak především jsem snad dobře hrála, ne?“ Tebe by taková lichotka popíchla, a nebo potěšila?
To je lež, každou ženskou potěší příjemná lichotka. A když k tomu někdo dodá i něco o kvalitě výkonu, je to to nej... Na druhou stranu jsem už ale taky měla obrovskou radost, když jsem slyšela, jak jsem byla ošklivá, například v Hrobce s vyhlídkou. Ráda ze sebe občas dělám obludu. A dá to míň práce.

Tak já ještě zůstanu u mouder odposlouchaných v ženské šatně. Jedna kolegyně mi popsala vývoj svého postoje k divadelním ambicím: jako mladou mě zajímalo, co hraju já, jako starší v čem hraju, a teď už mě zajímá jenom, s kým zkouším. Co bys řekla na takovou zkušenost, sdílíš ji, nebo ti je třeba naopak úplně cizí?
No, je pravda, že v mládí jsem byla schopná říct „tak mi dejte toho lva“ – měla jsem naivní představu, že není malých rolí. Ale ono je. Mou naivitu omlouvá, že když jsem začínala, měla jsem jednu krásnější roli než druhou, s malými jsem se vlastně nesetkala. A taky jsem tehdy ani moc nevnímala, kdo koho má a nemá rád a podobně. Teď už to vím a taky jsem si trochu vyselektovala, s kým jsem radši a s kým méně. Takže dnes třeba ráda sloužím malou rolí v muzikálu CIKÁNI JDOU DO NEBE, protože ta inscenace mě fascinuje a dojímá. A třeba na NEJSTARŠÍ ŘEMESLO budu vzpomínat nejen kvůli pěkné roli, ale i atmosféře při zkoušení a reprízách, po kterých si spolu sedneme a povídáme si, co dnes vyšlo lépe, co hůře. Otázka vztahu k inscenaci nebo roli není jen věc kvality, ale i emocí. A myslím, že se na tohle představení všechny těšíme.

Jaké jsou tvé pardubické ztráty a nálezy?
Především jsem tu nalezla rodinu, řadu krásných rolí a fůru radostí. A za to mi divadlo vzalo roky a taky dost nervů. Dalo mi mnoho kamarádů a vzalo spoustu iluzí.

Momentálně nezkoušíš novou inscenaci. Co tě baví, když právě nehraješ?
Momentálně chodím vášnivě ráda na houby, naposled jsem šla předtím, než udeřily mrazíky. Přitom houby skoro nejím, ale představa, že po mně ještě nějaká houba v lese zůstane, je naprosto šílená. Vlastně by mě bavila spousta věcí, ale jelikož mám doma na starosti tři chlapy, máloco stíhám. Ale taky je pravda, že když mám volno, plánuju, že budu chodit cvičit, plavat, a mám spoustu dalších předsevzetí, na která nedojde. A když se zase vrhnu do práce, stíhám paradoxně i další aktivity, jakoby mě to vytížení nabíjelo novou energií. No a ještě trocha co by kdyby: Kdybych měla volno a neměla žádná představení, s chutí bych někam vyrazila. Řídím se heslem, že cestování jsou nejlíp investované peníze. Cestování je pro mě skoro choroba... Ale na něj v nejbližší době bohužel nedojde.

Tak ať se tobě i tvým chlapům doma vyhýbají všechny opravdové choroby a drží se tě jen ty skýtající potěšení!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 11/2010