Leopold Běhan 80-letý

Hlavní náplní mého života bylo dělat divadlo, říká herec Leopold Běhan

Dlouholetý člen hereckého souboru Východočeského divadla, pan Leopold Běhan 7. října 2005 po představení Veselých paniček windsorských, ve kterém hraje sudího Šalbu, oslavil s kolegy své životní jubileum.

Pane Běhane, mohu čtenářům prozradit, že v plné síle slavíte už „osmdesátku“?
Samozřejmě, vždyť tímto věkem se mohu jen chlubit!

To s Vámi souhlasím a hned musím také dodat, že vypadáte báječně. Jak to děláte? Jak se udržujete ve formě?
Na to se mě ptá spousta lidí. (smích) Všem odpovídám, že už 45 let každé ráno cvičím. Ve svých 44 letech jsem měl naprasklý obratel, po těchto komplikacích mi byly doporučeny určité cviky. Poté mi našli ischemickou chorobu srdce a kromě léků naordinovali dechová cvičení. Já si ty cviky nakonec pospojoval a nyní tedy pravidelně cvičím sestavu, která trvá 20 minut. Také nesmím zapomenout na zásluhy mé manželky, která o mě celý život pečovala a dbala, abych dodržoval cholesterolovou dietu. A v neposlední řadě musím poděkovat pánům doktorům, nebýt jich a 4 bypassů, byl bych už asi na „prkně“.

Nepomáhá Vám také, že stále hrajete divadlo?
Samozřejmě, protože mou hlavní životní náplní bylo dělat divadlo, vše jsem vždy směřoval k divadlu. Být na jevišti je pro mě primární otázkou a moc mi to pomáhá.

Leopold Běhan v divadelní šatně se svou fenkou Aničkou
foto archiv VČD

Vraťme se ale na začátek. Jste absolventem Baťovy školy práce, obor strojní obuvník. V roce 1948 jste nastoupil na vojnu, ale po čtyřech měsících jste odešel do Armádního uměleckého souboru. Jak se z obuvníka najednou stal herec a zpěvák?
To bylo náhodou, už v roce 1947 jsem si přečetl inzerát, ve kterém Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého lákal mladé odvedence do svých řad. Tak jsem vzal housličky a vydal se na zkoušky. Zkoušky jsem úspěšně zvládl a oni mi řekli: Až půjdete na vojnu, ohlaste se nám. V roce 1948 jsem nastoupil do Valašského Meziříčí k letecké pěchotě a po základním výcviku jsem byl rozkazem převelen do Prahy do kasáren v Karlíně, kde sídlil Armádní umělecký soubor. Tam jsem se seznámil s Jirkou Lírem, Otakarem Brouskem, Láďou Danešem a dalšími. Díky těmto lidem jsem si pak udělal zkoušky na herecké ústředně Na Příkopech.

Vaše první angažmá po vojně bylo právě v Pardubicích. Co Vás sem přivedlo?
Tajemníkem naší skupiny v Armádním uměleckém souboru byl synovec ministra Nejedlého, Viktor Nejedlý, jehož tatínek byl hercem a poté rekvizitářem vinohradského divadla a znal se s tehdejším ředitelem pardubického divadla. Na jeho doporučení jsem do Pardubic napsal, pak se přijel představit a oni mě vzali.

V roce 1952 jste si ale na dva roky „odskočil“ do sousedního Hradce Králové, pak na pět sezón do tehdejšího Gottwaldova a následně pak na 13 let do Karlových Varů. Jak vzpomínáte na svou karlovarskou éru?
Na Karlovy Vary vzpomínám velice rád, protože tam jsem se seznámil s mým filmovým idolem z doby války, s hercem Oldřichem Novým. Režíroval tam Slaměný klobouk v úpravě a s písněmi Voskovce a Wericha a on sám si mě vybral na roli důstojníka Emila, což pro mě byla velká čest. Na základě této spolupráce jsme spolu dělali ještě dvě komedie – Harwey a já a Julie, ty jsi kouzelná, ve které jsme se dokonce alternovali. To divadlo, které dělal on, by mně nejvíce vyhovovalo – bylo to komediální divadlo s lehkým, inteligentním humorem a s písničkami, ne opereta nebo muzikál.

V roce 1972 jste se opět vrátil do Pardubic. Co Vás přimělo k tomuto rozhodnutí?
V podstatě jsem byl z Varů donucen odejít, protože po roce 1968 jsem byl trochu vzpurný, zastával jsem se Klubu angažovaných nestraníků. Po třech výpovědích jsem tedy napsal do jiných divadel. Věděl jsem, že do Pardubic má nastoupit Zdeněk Bittl, kterého jsem znal ze svého prvního angažmá, a Zdeněk řekl: Ano, já ho vezmu. Zdeněk Bittl mi tenkrát hodně pomohl, protože s mým posudkem by mě asi nikam jinam nevzali. Musím přiznat, že to tenkrát bylo dost stresové období.

Na kterého kolegu či kolegyni ze svého dlouholetého pardubického angažmá nejraději vzpomínáte a proč?
Samozřejmě na Milana Sandhause, se kterým jsme sice zpočátku měli trochu zvláštní vztah, protože mě mohl brát za jistou konkurenci. Ale já nebyl náturou komik jako on, a nakonec jsme byli fajn přátelé. Rád vzpomínám také na Alju Gsöllhofera a na Petra Hübnera, se kterým jsme vedli sáhodlouhé debaty v šatně, což mně velice vyhovovalo a věřím, že i jemu. Z dam rád vzpomínám na Valerii Kaplanovou, kterou jsem znal ještě z karlovarského angažmá, kde jsme byli sousedi na herecké ubytovně. Těch osobností bylo však spousta…

A hrál jste raději komedie, nebo dramata?
To nemohu dělit. Oboje jsem měl rád. Takový je vlastně život, pláč si podává ruku se smíchem a naopak. Cítil bych se hodně ochuzen, kdybych hrál buď jen komedie, nebo naopak jen dramata.

A na co se jako divák raději koukáte?
Mně se nesmírně líbila Ondina a teď naposledy Krejčovský salón, to je taky taková komedie, kde se smích kloubí s pláčem.

Byl jste po celou svou kariéru věrný divadelním prknům, nebo jste si vyzkoušel i role filmové či televizní?
Zkusil jsem, to je to správné slovo. Z minulé doby jsem však nebyl naučen tomu, že herec si musí být i vlastním manažerem, nebo musí nějakého mít. Sem tam náhodou jsem něco točil, ale to byla opravdu většinou náhoda. Loni na podzim si na mě vzpomněl František Švihlík, tak jsem hrál faráře v Četnických humoreskách. Spíše než filmu a televizi jsem se mimo divadlo věnoval rozhlasu.

Mile mě překvapilo, když jste říkal, že po našem rozhovoru Vám kolega Honza Maxián bude zmenšovat fotografie v počítači, protože 500 kB je pro internetové stránky spolužáků moc… Je obdivuhodné, jak držíte krok s dobou. Takže Vám moderní počítačová technika není cizí?
Po pravdě řečeno, nejlepší kamarádi nejsme, ale v poslední době se snažím trochu proniknout do tajů této moderní techniky. Hraju si s počítačem a s digitální kamerou. A tím se vlastně taky udržuji v kondici, abych tu ještě nějaký ten čas vydržel…

Pane Běhane, ze srdce Vám přeji, abyste mezi námi opravdu „ještě nějaký ten čas“ vydržel, pevné zdraví a další role na divadelních prknech, která pro Vás tolik znamenají. Děkuji za rozhovor.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 11/2005

---