Basic HTML Version
d^
Šlo vám v případě této hry (a popřípadě i her
pozdějších) především o napsání kvalitního
komediálního textu pro soukromá či bulvární
divadla a pro úspěch v nich, nebo o text z oblasti
absurdního divadla, které má ve Francii tak
dlouhou tradici, kdežto u nás se jedná spíše
o menšinovou záležitost?
Jsem rozpolcen mezi oba směry. Jsem si vědom toho,
že když píšu pro soukromá divadla, používám principy
komediálních her, ale píšu i s ambicí jejich posunu
„někam dál“. Mám pocit, že jsem našel určitý systém,
který má jednu nohu v tom prvním systému a druhou
v tom dalším. Ve skrytu duše bych si přál psát hry,
které by byly hlubší, ale nejsem si na druhou stranu
ani dostatečně jistý, jestli pro to mám dostatek
talentu. A hlavně jsem komediální herec, pro kterého
je radostí a přímo slastí, když se publikum směje,
proto je pro mě až obsesí toho docilovat. Navíc
práce na komediálních hrách pro soukromá divadla
mi přináší hodně peněz. A protože mám pocit, že to
takto nemusí trvat věčně, pokračuju tímto směrem,
dokud to půjde. Když nastane chvíle, kdy uvidím, že
už nějaká moje hra nefunguje, tak se možná ve svém
psaní změním.
Při inscenování Pokusných králíků jsme si
ověřili, že obě polohy v nich obsažené jsou – jak
přesně napsané komediální situace, tak odkazy
k hlubším či společensky závažnějším tématům.
V jednom rozhovoru jste ale řekl, že jste napsal
komedii bez žádné hloubky...
Stále mi totiž trochu vadí, když o mně někdo říká, že
jsem hlubokomyslný autor. Jsem raději dobrý komik
než dobrý autor, který je komický.
Společenská témata se ve vašich hrách přesto
objevují. Podle čeho si je vybíráte?
Mám jedno věčné téma, které se v mých hrách vrací –
téma maloměšťáka, jak mu rozumíme ve Francii, tedy
člověka, který má peníze a dosáhl v životě úspěchu,
kvůli kterému už nevnímá sám sebe, ani jestli kdy
udělal něco špatného. Člověk, který si sám sobě nic
nevytýká, se najednou ocitá v situacích, kdy mu něco
vytčeno je, celá společnost mu pak vytýká tolik věcí,
až končí v absurdní situaci, kdy si teprve pak začne
říkat, že by si něco sám vytýkat měl. To je spojovací
bod všech mých her.
Vaší hře jsme dokonce přidělili podtitul Komedie
o nápravě světa. Jde vám také o etickou funkci
divadla a snažíte se „napravovat“ člověka?
Ne. Byl jsem jen herec, který neměl zaměstnání.
A abych nějaké zaměstnání měl, začal jsem psát hry.
Pracuji se svými neurózami, se svými úzkostmi, občas
s nějakou reflexí a přemýšlením o společnosti, ale mojí
největší motivací bylo vytvořit představení, ve kterém
bych se uplatnil jako herec. Zkrátka abych se mohl
uživit, protože jsem se velmi dlouho bál, že se mi to
ani nepodaří. Myslím si, že aby se autorovi podařilo
napsat divadelní hru, je potřeba vyjít z nějaké osobní
bolesti. Ale to je bolest, kterou používám, abych něco
vytvořil nebo si vydělal na živobytí, ne abych díky ní
měnil svět. Ne, opravdu nejsem z těch, kteří měnit
svět chtějí, jsem jenom člověk, který se chce smát,
pousmát se nad tímto světem. Nemyslím si, že bych
mohl být třeba na úrovni Václava Havla.
Když ale mluvíte o maloměšťákovi, který je
dohnán kritikou k nějaké sebereflexi, tedy prav-
děpodobně i k nápravě nebo alespoň k nějaké
změně, pak po zhlédnutí následná divákova
sebereflexe nějakou změnu na světě, byť třeba
malou, přece vyvolat může.
Možná ano. Ale chtěl bych dodat, že hlavní postava
Pokusných králíků, Alain Kraft, není přímo maloměš-
ťák, ale nově zbohatlý člověk, který dosáhl úspěchu,
protože pracoval. Je to svým způsobem model úspě-
chu. Nic neukradl, nešvindloval, ale přestože neudělal
nic špatného, stojí jakoby před soudem, nachází se
v situaci, kdy je zablokován, a ostatní po něm přesto
chtějí nějaké opodstatnění, obhájení. Není to člověk,
který by měl být přímo napraven, ale skutečnost, že
v životě nějak uspějete, neznamená, že si máte pře-
stat klást otázky o sobě a o světě, který je kolem vás.
Nechci být ale moralista, jen se chci smát a ukázat
situaci, kdy člověk, který má moc, najednou tuto moc
ztrácí a musí odpovídat na otázky.
J. PEJCHAL A M. TICHÝ,
POKUSNÍ KRÁLÍCI
, FOTO M. KLÍMA