Basic HTML Version
^d
Lákaly by vás třeba i ryze žánro-
vé tituly?
Jistě! Však já stále doufám, že čas
od času narazím na titul, u něhož
si řeknu: Skvěle! Toto má smysl
hrát. Pro mě je to vlastně příjemné
oživení. Mám velmi ráda absurdní
humor, iracionalitu a zajímavou
práci s jazykem. Proto mě bavil
Gombrowicz, stejně jako se velmi
těším na Pitínského Pokojíček,
který mě teď čeká. A přesně z toho
důvodu mě zaujala i Pozemková
daň. Mimořádně kvalitní text!
S formou scénického čtení jste
se už někdy setkala?
Už dvakrát. Prvně to bylo v Huse
na provázku v rámci cyklu scé-
nických črt českých premiér Jirka
Kniha hledá autora. Byla jsem
tehdy teprve ve třeťáku. Všechny
proto Vladimír Morávek šokoval,
když si mě vzal mezi ty velké
režiséry zvučných jmen. Šlo o hru
Daniely Fischerové Dvanáct způ-
sobů mizení. Herci byli mimořádní,
nechali se natolik strhnout, že se
to za týden prakticky celé naučili.
Vznikl tam maximálně vizuální kus,
s hudbou a světly, navíc podpořen
geniem loci skladu kulis. Je to
jedna z mých nejlepších divadel-
ních vzpomínek. Malý zázrak, na
který stačil týden času. Prošlo mi
tedy i to, že v rámci scénického
čtení nemělo několik herců vůbec
žádný text, jen klaunská surreálná
intermezza.
Podruhé to bylo ve Zlíně. Tam se
jednalo o cyklus evropské drama-
tiky. Já byla po návratu ze stáže
v Krakově a dostala nabídku dělat
Velký polský večer. I zde jsme si
hráli. Hru Andrzeje Stasiuka Noc
jsme zkrátili asi na polovinu, až se
z novinářské úvahy stalo zábavné
divadlo. Celé jsme to oděli do
polské bílo-červené. Herci sice
glosovali, že nám chybí už pouze
točna, ale i oni nakonec přistoupili
na fakt, že čtení se zdaleka nemu-
sí držet okolo stolu. I na Zlín tedy
ráda vzpomínám.
Jak k této práci, v porovnání
s prací na běžné inscenaci, při-
stupujete?
Není pro mě rozdílu. Chci pro
diváka maximální zážitek. Když se
rozhodnou i herci, že mají chuť do
toho adrenalinového maratonu
naplno vstoupit, a není jim líto, že
se to zahraje jen jednou, dvakrát,
je to skutečně možné.
Jakou divadelní stylizaci si zřej-
mě vyžádá hra Pozemková daň,
kterou u nás připravujete?
Pozemková daň v sobě nese mé
nejoblíbenější téma, zpochybnění
toho, co je vlastně pravda. Nevíme,
zda si z nás postavy tropí žerty
– nebo spíše autorka – anebo je
to přesná reakce na podivnost
věcí, které nás běžně obklopují.
Obsahuje černou, lehce mrazivou
komiku, ne nepodobnou tomu,
když si člověk bláhově pustí
zprávy. Jde o zvláštní, znepoko-
jivý svět, který důvěrně známe
– a lotyšské reálie jsou jen pří-
jemným kořením. Přitom se zdá,
že jsme omylem vešli do filmu
Davida Lynche. Takový svět nejde
jen přečíst, ten musíme divákům
ukázat.
Ve hře mimo jiné vyplouvají
na povrch staré křivdy a viny,
které si postavy prozrazují. Má
podle vás vůbec smysl vracet se
k minulosti?
BARBARA HERZ