Basic HTML Version
^^
O tom, jak se dá vypočítat
Pozemková daň na Malé scéně
ve dvoře, se můžete přijít
podívat již 7. října, kdy uvidíte
tragikomické drama ze života
jednoho manželství, které stále
trvá, byť se oba manželé vzá-
jemně nenávidí, už dávno spolu
přestali mluvit a jejich spojení
s realitou zajišťuje jen sledování
mexických telenovel. Ale jak je
vlastně mohou sledovat, když
ani nemají televizi? Fantazie je
mocná a hranice mezi realitou
a snem také.
Navštivte napínavé partnerské
drama z tajemného Lotyšska,
které vás buď bude varovat
před možnou krajní budoucnos-
tí, nebo vám vaši přítomnost
odkryje v tom nejhorším mož-
ném světle. Ale život je přece
i tak krásný, ne?
O Pozemkové dani jsme si
povídali s režisérkou tohoto
INprojektu BARBAROU HERZ,
absolventkou režie na brněnské
JAMU.
Právě dokončujete studium režie
na JAMU. Proč jste se vůbec
před lety pro režii rozhodla?
Když jsem beznadějně zamilovaná
do světové literatury nastoupila
na pražskou FF UK, přineslo to
s sebou jeden mimoděčný fakt.
Začala jsem prvně v životě cho-
dit do divadla, prakticky denně.
Nejprve to byl šok – a ten velmi
rychle vystřídala potřeba v duchu
přerežírovávat místa, kde něco
nefungovalo, drhlo či se nedostá-
valo. Pak jsem trochu z recese
vytvořila experimentální inscenaci,
montáž ze staroseverské litera-
tury. Najednou jsem vedla herce,
vymýšlela scénografii, hledala sty-
lizace. Zahráli jsme to v Eliadově
knihovně Divadla Na zábradlí a já
nesla přihlášku na režii.
Jaké nejdůležitější poznatky
o divadle vám studium přineslo?
Touhu po tvůrčím dialogu, to
mě nikdy dřív nenapadlo. Stále
všechny prosím, aby přišli s lepším
nápadem, než kterého jsem schop-
na. A někdy to vyjde a všichni se
pak mohou přetrhnout a nechtějí
odcházet ze zkoušek, včetně mě.
Pak je to fascinace hercem. Stačí
tak málo, aby hráli jak o život,
s vědomím, že o něco skutečně
jde. To je vlastně i třetí poznatek:
nemá pro mě smysl dělat divadlo,
kde by nešlo o něco podstatného.
Pro diváka musí mít smysl, aby
strávil svůj večer s námi a ne sám.
Jakými tituly jste na JAMU
absolvovala?
Během celého svého studia uma-
nutě experimentuji s autorskou
tvorbou. Je jen málo pravidel-
ných textů, které mě skutečně
oslovily, jako třeba před rokem
Gombrowiczova Svatba. Rozhodla
jsem se tedy, že do Marty půjdu
s maximálně osobní výpovědí
a hraničním divadelním tvarem.
S dramaturgem jsme se rozhodli
vytvořit scénickou esej Zpráva
o svatém kárání na téma těla
a tělesnosti a strachu z prázdnoty,
která nás vede ke stále většímu
hladu a výkonu. Tvar jsme tomu
dali v podobě scénického komiksu
a zapojili filosofii markýze de Sade,
Franze Kafky a Foglarových Hochů
od Bobří řeky. A celou druhou polo-
vinu nám herci improvizovali a při-
nášeli svou vlastní zprávu o těle.
Občas tedy odcházeli diváci s tím,
že byli na skvělé grotesce, občas
s pocity velmi existenciálními. Pak
jsem ještě v rámci druhého projek-
tu, kterým byl večer na téma horor,
připravila inscenaci Dracula (horror
psychoanalytický). To už jsme si
vlastně jen hráli. Je zábavné číst
Brama Stokra freudovskou optikou.
Ve svých inscenacích experimen-
tujete a autorsky hledáte nové
tvary. Jaká máte pro svou tvor-
bu hlavní kritéria, zásady?
Musím vědět, že titul či téma
má smysl. Tady a teď, pro mě,
pro herce a pro diváky. Občas
v žertu prohlašuji, že dramaturgie
je jediný koníček, na který mám
čas. Přítomný spodní proud je asi
první kritérium. A režijně? Usiluji
o maximální zapojení herce, jeho
osobnosti a nejradši jsem, když se
herci odváží vstoupit se mnou na
tenký led něčeho nového. A stejně
tak stojím o pozvání diváka, aby
se aktivně podílel na tom, co právě
probíhá. V tom jsem fascinována
současným německým postdra-
matickým divadlem, které bere
publikum jako rovnocenného spolu-
tvůrce. A vůbec není potřeba, aby
se zvedal, něco říkal či dostával
pudink.
Jde vám vždy především o osob-
ní výpověď?
Naprosto. Pouze v maximální prav-
divosti a osobním otisku se z mého
pohledu otevírá prostor k tomu,
aby se diváci následně skutečně
radovali nebo byli hluboce zasa-
ženi. To, myslím, nejde v rovině
obecných pravd a přibližností, byť
třeba hezky udělaných. Musíte mít
pocit, že to, co vidíte na scéně,
je vám důvěrně známé, možná až
příliš. A nezáleží na míře grotesky,
absurdnosti či stylizace.
e
Vyměřte si spolu s námi
POZEMKOVOU DAŇ
na Malé scéně ve dvoře!