Basic HTML Version
sl
ŠEDESÁT LET
S VÝCHODOČESKÝM DIVADLEM
J. KRATOCHVÍL S M. SIKOROVOU, P. JANEČKOVOU A J. PEJCHALEM
PŘI JUBILEJNÍ DĚKOVAČCE PO
ZPÍVÁNÍ V DEŠTI
, FOTO J. SEJKORA
16. dubna při repríze muzikálu
Zpívání v dešti tomu bylo přesně
šedesát let, co na pardubická
divadelní prkna coby deseti-
letý chlapec poprvé vstoupil
JINDŘICH KRATOCHVÍL. A toto
setkání s divadlem se mu stalo
osudovým, ve Východočeském
divadle pak prožil celý svůj pro-
fesní život jako inspicient.
Kráťo, nejdříve přijmi můj velký
obdiv nejen za ty dlouhé roky,
které jsi divadlu věnoval, ale i za
tu neustálou pokoru, se kterou
k němu přistupuješ. Myslíš si, že
je pokora u divadla stále důležitá?
Samozřejmě! Bez pokory nejde
profesionálně dělat nic, natož diva-
dlo. Bohužel mám takový pocit, že
v dnešní době se už pomalu vytrácí.
Lidé si možná tolik neváží dobře
odvedené práce a neumí přiznat
svou chybu. Je to škoda!
Vraťme se ale zpět do roku 1953
a zavzpomínejme na ono datum
16. dubna. Co se tehdy událo?
Ve Východočeském divadle se
konala premiéra hry bratří Mrštíků
Maryša, ve které jsem vystupoval
jako malý ogar a křičel na celé
jeviště: Regruti jedó! V inscenaci
se mnou na jevišti poprvé stála
i Zdena Bittlová, jejíž otec Zdeněk
Bittl Maryšu režíroval. Hned při
prvním vstupu do divadla mi zavo-
něly líčidla a osobitý odér mastixu
– lepidla na vousy a paruky.
Okamžitě jsi tedy věděl, že tohle
je místo, kde chceš pracovat?
Není to tak jednoznačné, protože
vzápětí přišly další nabídky dět-
ských rolí – do konce roku 1953
jsem ještě účinkoval v komediích
Tvrdohlavá žena a Obrácení Ferdyše
Pištory. Až to mě teprve utvrdilo
v touze po práci v divadle.
A co jsi vlastně dělal mezi „Mary-
šou a inspicientem“?
Ukončil jsem studium na gymnáziu
v Pardubicích a přihlásil se na DAMU
v Praze, kam mě ale nevzali. Zkusil
jsem se tedy dostat do Hradce
Králové na pozici eléva a pan ředitel
Pásek mě přijal. Po prázdninách mi
však zavolal, že herec, který chtěl
odejít do jiného angažmá, si svůj
úmysl rozmyslel a zůstává. Doporu-
čil mi elévskou školu v Mostě. V Par-
dubicích se ale v té době uvolnilo
místo inspicienta, a tak jsem zůstal
doma v Pardubicích. To se psal rok
1961. A ta práce mě chytla natolik,
že jsem u ní vydržel 52 let!
Mimochodem po roce jsem dostal
nabídku dělat inspicienta v Národ-
ním divadle, tehdy jsem se však
zalekl jmen mistrů jako Zdeněk
Štěpánek, Jaroslav Vojta… a raději
zůstal v Pardubicích. Svého rozhod-
nutí ale nelituju!