dd
je pro mne rozhodující, ale ještě víc než „herec“ jsou
pro mne „herci“, skupina. Práce se souborem, který se
zná a tvoří kontinuálně, mne inspiruje a naplňuje. Baví
mne být součástí této rodiny – považuji ji za základ
dobrého divadla, které má umělecké ambice. A k rodi-
ně se vždycky rádi vracíte, ať je v jakémkoli regionu.
Stal ses kmenovým režisérem České scény Těšín-
ského divadla. Co tě vůbec přivedlo do nejvýchod-
nějšího kraje republiky?
Náhoda, která se málokdy stane – tím víc si jí pak
člověk cení. Při mé první spolupráci s Těšínským
divadlem jsem splynul se souborem a vzájemně jsme
si porozuměli, naše vzájemné city vzplály. Při druhé
spolupráci kupodivu nevyhasly a hořely ještě silněji.
Mé oddání Těšínu se nadobro zpečetilo, když teď
režíruji na polské scéně s uhrančivými polskými herci.
Co ti v Pardubicích nejvíce přirostlo k srdci a na
co ses sem při svém současném hostování nejvíce
těšil?
Na „své“ herečky, kterým jsem během Trójanek pod-
lehl. A taky se těším, že konečně poznám další herce
souboru, s nimiž jsem zatím neměl tu čest. Myslím
totiž, že styl, který vyžaduje Agatha Christie, je ideální
pro zdejší soubor a ukáže ho v tom nejlepším světle.
Těšit se tak můžete na ryzí herecké divadlo.
Jak jsi již naznačil, tentokrát ses pustil do hry mis-
tryně detektivního žánru Agathy Christie Poslední
víkend, kterou dokonce uvádíme v české premiéře.
Je podle tebe tato hra něčím výjimečná?
Na první pohled si člověk řekne: detektivka založená
na mistrovské konverzaci. Ale na druhý pohled je už
vidět genialita autorky mnohem zjevněji. Christie
zkombinovala čechovovské vztahové drama s napí-
navou detektivkou a ukazuje se tak, že mnohem více
než kriminálka je Poslední víkend studií mezilidských
vztahů a vnitřně neharmonických jedinců odkázaných
k samotě. Je fascinující z kolika velkých vážných
témat udělala Christie zábavnou britskou komedii
založenou na tom, co máme na Britech rádi: černý
nehysterický a sarkastický humor, skvostně vystavě-
né dialogy, stejně jako nonšalanci chování a jednání
jednotlivých postav. City bouří uvnitř jako u Austino-
vé, důkazy vedou k vrahu jako u Doyla a postavy mluví
jako u Wilda! Paní Christie byla zkrátka génius.
Christie napsala námi inscenovanou hru podle
svého stejnojmenného románu, který byl rovněž
zfilmovaný v rámci „poirotovského“ televizního
cyklu. Můžeš tato tři zpracování příběhu alespoň
stručně srovnat?
V knize vystupuje nejslavnější detektiv Christie – Her-
cule Poirot. Stejně tak ve filmu. Poirot je tak v próze
i na plátně ústřední figurou. Z toho vyplývá, že je zde
příběh vyprávěn jako ryzí detektivka. Když si ale Chris-
tie uvědomila, že námět je skutečně předurčený pro
jeviště, zbavila se slavného Belgičana a zaměřila se
na vztahy mezi postavami. V dialozích pak jednotlivé
figury a jednotlivé vztahy začala rozloupávat jako
cibuli. A dostala se skutečně až na dřeň. V knize tak
daleko nezašla, ta je opravdu pouze běžnou, chtělo by
se říci až spotřební detektivkou. Ve své dramatizaci,
kterou uvádíme, překročila svůj stín i svůj vlastní žánr.
Patříš k těm, kteří v detektivkách dlouho dopředu
odhalí vraha?
Ne, vůbec nemám potřebu pátrat po vrahovi. Na
detektivkách mne baví úplně něco jiného, a to všichni
podezřelí, respektive jejich chování. V detektivkách
je totiž často znát jakási jemná typizace lidí, kteří
nejsou karikaturami, ale svým vzezřením a chováním
jsou ukázkou určité sociální skupiny, určitého feno-
ménu ve společnosti. Vražda je pak tlačítkem, které
spustí lavinu, a duše člověka se najednou tváří v tvář
zákonu ukáže v odhalené podobě. Je to psychologická
laboratoř, kde se na člověka díváte mikroskopem
s velkým zvětšovacím sklem. A toto sklo je detektiv.
Řekl bys o sobě, že jsi svou povahou také
detektiv?
Pokud chápeš detektiva jako neúnavného průzkumní-
ka lidské duše, tak jím jistě jsem, někdy až s obsesivní
silou.
Přeji ti tedy i nadále neúnavnost v tomto prozkou-
mávání a samozřejmě také: Zlom vaz!
ZdJ