Nová, a přece známá tvář

MICHAL PRZEBINDA

Před více než devíti lety, 1. ledna 1995, nastoupil do pardubického angažmá Michal Przebinda, herec a režisér, působící před tím krátce v Karlových Varech a ještě před tím v slušné řádce českých i moravských divadel, z nichž dvě – chebské Divadlo na cestě a karlovarské Divadlo Dagmar sám založil. V Pardubicích začal malou roličkou v Albeeho hře Všechno je v zahradě, jako výrazná posila uměleckého souboru se pak ukázal v rolích Egliho (Frank V.), Rudolfa (S tvojí dcerou ne), Petruccia (Zkrocení zlé ženy), Peachuma (Žebrácká opera), Smirnova a Statkáře v Čechovových aktovkách, které sám režíroval, a režií pozoruhodné britské hry Kudlanka v ringu. Po dvouapůlletém působení v Pardubicích zvítězil v konkursu na uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče, které tehdy ve specifickém kulturním klimatu „černé Ostravy“ zápasilo o přežití. Michal Przebinda opustil celkem „pohodlné“ angažmá v Pardubicích a vydal se cestou více než dobrodružnou. Ale dařilo se mu – navzdory zaujaté nepřízni magistrátu zachoval složení a uměleckou úroveň ostravského souboru, s úctou k podstatám dobré činohry proměnil jeho repertoár a znovuvybudoval diváckou návštěvnost a veřejnou prestiž tamního „malého“ divadla. V době svého šéfování u Bezručů odvedl kromě mnoha hereckých úloh (mimo jiné Brighella v Sluhovi dvou pánů, Pán v Jakubovi a jeho pánovi a Nimmo v muzikálu Tracyho tygr) i zaznamenatelnou řádku zajímavých režií – Čechovovy aktovky, černou komedii Ryba ve čtyřech, Enquistovu Noc tribádek, poetické Malé noční hry A. Přidala, autorský projekt Orfeus a Eurydika, Durrangovu hořkou komedii Nevyléčitelní (v Pardubicích na Festivalu smíchu 2002) a několik pohádek, většinou autorských. Po čtyřech letech smysluplného šéfování se rozhodl post šéfa opustit a sám si vybral nástupce, vynikajícího slezského režiséra Janusze Klimszu. Pod jeho vedením pak setrval u Bezručů tři roky jako herec a příležitostný provozní režisér. V letošní sezóně se začal zajímat o jiné angažmá. Od 29. dubna 2004 je opět hercem Východočeského divadla. Kromě toho režíruje inscenaci Murrellovy hry Poslední léto, kterou tu měl ve fázi příprav už za svého předchozího angažmá. Navzdory nadějným pardubickým vyhlídkám se jeho profesní postup může zdát poněkud neobvyklým, a tak nezbývá než se zeptat přímo:

Co Tě vedlo k odstupu z funkce šéfa Divadla Petra Bezruče, k tříletému setrvávání v tamějším divadle na místě řadového zaměstnance a k následnému návratu do Pardubic, odkud jsi před časem z vlastního rozhodnutí odešel?

Neobvyklé profesní postupy a především sestupy jsou u mne spíše obvyklými a jsou dány do značné míry mou letorou. Ale k Tvé otázce – když jsem dělal konkurs do Ostravy na místo uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče, nikdo mi neřekl – a zadavatel nejmíň – že jde v podstatě o něco zcela jiného. Soubor a servisní složky byly před mým příchodem zrušeny, bylo tedy nutné založit soukromou divadelní společnost a celý provoz znovu vybudovat, a to v podmínkách, které nejsou srovnatelné s ekonomikou běžných divadel. K tomu si magistrát vymyslel institut jakési správy divadelní budovy, který měl s mou společností kooperovat. Ten projekt nemohl fungovat, byl zdrojem mnoha konfliktů a posléze mediálních válek. Po dvou letech se konečně podařilo magistrát přesvědčit, aby onen nadbytečný „apendix“ zrušil a nechal nás v divadle hospodařit podle jeho potřeb. Začalo se dařit. Ale když chcete něčeho dosáhnout v takto složité situaci, musíte jít přes konflikty a ty vám mnoho kamarádů nenadělají. Při následujícím výběrovém řízení nám byla smlouva prodloužena jen o rok a mně bylo neoficiálně naznačeno, že bych měl vypadnout. Przebinda je konfliktní člověk, jako umělec asi nic moc a ke všemu prý ještě pije... zkrátka, vypíše se nové výběrové řízení, do kterého se může přihlásit kdokoliv a s čímkoliv. Já jsem na tu situaci reagoval dost hloupě, urazil jsem se, urazil jsem také nejednu whisky a také asi nejednoho funkcionáře jsem urazil... A pak jsem se to pokusil vyřešit po svém: domluvil jsem se s respektovaným a nesmírně talentovaným režisérem Januszem Klimszou na převzetí mého podílu ve firmě a na kontinuálním pokračování práce souboru. Měl jsem docela spokojený pocit poctivého mouřenína, který odvedl svou práci.

A co ty další tři roky?

Ty asi byly navíc, chtěl jsem si patrně toho vybudovaného divadélka trochu užít... Kromě toho mne Česká televize Ostrava přizvala ke spolupráci jako dramaturga původní dramatické tvorby, a tak jsem nedostatkem práce nijak netrpěl. Jenže věci mají svůj vývoj, Januzs Klimsza vyslyšel nabídku NDM v Ostravě a ohlásil svůj odchod, v divadle jsem začal být poněkud nadbytečný a to já neumím. Když mi budoucí šéf Norbert Lichý v pohovoru naznačil, že jsem pro něj jaksi trochu problém, pomohl jsem mu ten problém vyřešit okamžitě. Až poté jsem se rozjel do Pardubic, na které mám ty nejlepší vzpomínky a ke kterým mne kromě uměleckých možností vážou i osobní vazby. Bude mi v příští sezóně padesát let a docela rád bych tyhle kulatiny oslavil nějakou smysluplnou prací. A na Ostravu budu vzpomínat jako na místo, kde jsem se hodně dozvěděl nejen o lidech kolem sebe, ale především o sobě. Ne vždycky příjemné věci, to je asi jasné.

Jana Pithartová, Divadelní zpravodaj 9/2002