JANA KALIŠOVÁ

Po sedmi letech se do Pardubic vrací sympatická usměvavá plavovláska, režisérka Jana Kališová, která s herci Východočeského divadla zkouší komedii Eugena Labicha „Slaměný klobouk“.

Jana nerada dělá rozhovory jakéhokoliv druhu, a tak jsem si s ní jenom nezávazně popovídala při kávě a zavzpomínala na její začátky v tomto divadle.

Pardubice byly jejím čtvrtým angažmá, předcházelo jim působení v divadlech v Mostě, Karlových Varech a v pražském divadle E. F. Buriana. Po pohostinských režiích „zakotvila“ ve Východočeském divadle na dvě sezóny jako kmenová režisérka. A začala hned velkým úspěchem – inscenací Kena Ludwiga „Tenor na roztrhání“, na kterou vzpomíná velmi ráda, ale nutno podotknout, že i herci, kteří s ní tehdy pracovali. „Tenor…“ je skvěle napsaná bláznivá situační komedie, veselá, s vtipnými dialogy. V hlavních rolích tehdy zazářili Jiří Kalužný a Ludmila Mecerodová. Oba dva jsou obsazeni i dnes ve „Slaměném klobouku“ a je vidět, jak i po letech na sebe s režisérkou „slyší“. Situační komedie má svá pravidla, složitý mechanismus, ale výsledek musí divákovi připadat lehoučký a přirozený. Myslím si, že právě Jana Kališová je jednou z mála režisérek, která bytostně rozumí komedii a výčet úspěšných inscenací komedií mi dává za pravdu.

Je to asi deset let, co Jana začala působit i v opeře. Objevila pro sebe operu jako odpočinek od činohry, aby se pak mohla znovu ráda vracet k činohře. První operní inscenací byla „Rusalka“ v Českých Budějovicích, zatím poslední byl „Giovanni“ v Národním divadle. Režiséři často jezdí se svými inscenacemi na zájezd, s „Giovannim“ se Jana Kališová dostala zatím nejdál, až do Japonska.

Některé Janiny divadelní inscenace se dočkaly uznání toho druhu, že z nich Česká televize pořídila televizní záznam. A tak se diváci i po letech mohou kochat mistrovským uměním pana Macháčka v titulní roli hry „Casanova na Duchcovském zámku“ nebo hereckým výkonem Jaroslavy Adamové v inscenaci „Popel a pálenka“, za který obdržela hlavní cenu Divadelních novin Sázka na kvalitu za nejlepší herecký výkon.

Jana Kališová je toho času bez angažmá a pohostinsky režíruje v Praze, Brně, Pardubicích… Připadá jí to svobodnější ve výběru práce i nabízených titulů, na druhou stranu ji chybí možnost vytvořit si kolem sebe okruh lidí, se kterými se jí dobře pracuje. Věřím, že Pardubice jsou tím místem, kam se režisérka Kališová bude ráda vracet a její herečtí kolegové a přátelé ji rádi znovu uvítají mezi sebou.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj leden 2002