Běs a Šílenci naposledy

Divadlo je živý, stále se vyvíjející organismus a čas v něm ubíhá snad ještě rychleji než v životě. Každý rok se „narodí“ několik nových inscenací a ty staré musí „zemřít“ – některé dříve, některé později. V listopadu se rozloučíme se dvěma výjimečnými inscenacemi, které se jistě zapsaly do srdcí diváků všech věkových kategorií. Obě režíroval Jiří Seydler.

První z nich je komorní drama Richarda Kalinoského Měsíční běs, které mělo premiéru 8. prosince 2001 na Komorní scéně Anežky České, jednalo se o první uvedení hry v České republice. Citlivý příběh arménských uprchlíků v Americe byl velkou hereckou příležitostí pro Lucku Štěpánkovou, Martina Mejzlíka a Václava Duška. Za dva roky se odehrálo 36 repríz nejen v pardubické „Anežce“, Běs úspěšně reprezentoval Východočeské divadlo na pražské přehlídce České divadlo a na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové.

Do divadelního fundusu se v listopadu také přemístí divadelní thriller Williama Mastrosimona Jako naprostý šílenci, který měl premiéru 28. září 2002 na Hronovické scéně. Poněkud drsnější inscenace přinesla na pardubické jeviště odvážnou hru o žhavě aktuálním problému – vlivu akčních filmů na dnešní mladou generaci. Ve 21 reprízách výborně hráli Kristina Jelínková, Zdeněk Rumpík, Tomáš Kolomazník a Petr Brychta.
S oběma inscenacemi se my diváci rozloučíme potleskem, ale jak se budou loučit sami herci? Jak budou na své role vzpomínat, přirostly jim za tu dobu k srdci?

Měsíční běs

Václav Dušek alias Vincent
Zamáčknu slzu! Vzpomínat na Vincenta budu jen v dobrém, protože ta role mi byla skutečně blízká, především svou kreativitou. Běs se mi velice líbil, myslím si, že je to hra, která má co říct i dnešní generaci.

Lucie Štěpánková alias Seta
Se Setou se budu loučit opravdu těžko! Možná si i podřežu žíly. Zajímavé pro mě bylo hrát v tak malém, komorním prostoru.

Martin Mejzlík alias Aram
Nevím jak Aram, ale já žádnou speciální rozlučku neplánuju, takže normální derniéra: klub, chvíli posedíme, dvě, tři desítečky a spát. Ráno zkouším narozdíl od Arama! Na Arama asi hned tak nezapomenu, tím nemyslím text, ten zapomínám okamžitě. Jsem rád, že jsme se potkali a určitě mi bude chybět i Seta a Vincent, jsou to bezva lidi!

Jako naprostý šílenci

Kristina Jelínková alias Jennifer Bartonová
Rozloučení s Jennifer bude trochu napínavé, protože Šílence jsme nehráli téměř pět měsíců, takže budeme asi hodně vzpomínat a o uvolněném „vychutnání si“ posledních dvou představení nemůže být řeč. Při reprízách Šílenců jsme zažili spoustu dřiny, ale i legrace, či spíš černého humoru! Hráli jsme jen ve čtyřech, takže to stálo víc energie než třeba v jiných hrách s větším obsazením. A k těm úsměvným zážitkům? Tak třeba já končím v závěru hry v poutech. Klíček však kamsi zapadne a nikdo ne a ne ho najít… Prekérní situace!

Zdeněk Rumpík alias Russ Rigel
Těch rolí, které nám během celého hereckého života přirostou k srdci, obvykle mnoho nebývá. Russe jsem hrál velice rád. Bude se mi po této roli stýskat, ale život jde dál, přijdou jiné role, takže loučení není tak bolestné. Je to přece naše práce. Určitě si vzpomenu na to nádherné období zkoušek, vynikající přípravu režiséra Jirky Seydlera a dramaturgyně Jany Pithartové a maximální nasazení kolegů. Stálo to za to! Víte, že znám dva mladé lidi, kteří na našich Šílencích byli sedmnáctkrát?

Tomáš Kolomazník alias Kenny
Po 21 reprízách se mi role Kennyho ještě dostatečně nedostala pod kůži, což je škoda, protože to je má nejoblíbenější role. Tak mnohovrstvou a barevnou postavu jsem doposud neměl možnost na divadelních prknech ztvárnit. Mrzí mě, že se Šílenci hráli tak málo!!!

Petr Brychta alias Jimmy
Derniéru budu hrát jako Bůh, ať na to diváci do smrti nezapomenou. A potom to zapiju. Pivem! Jestli mi Jimmy přirostl k srdci? Za 21 repríz to chudák ani nestihl. Takže Jimmy, co jsme si, to jsme si a všechno dobrý, jo?

Režisér Jiří Seydler

A jak se rozloučí režisér Jirka Seydler hned se dvěma svými inscenacemi v jednom měsíci?
Loučení s jakoukoli inscenací je vždycky těžký, protože je v ní vždy spousta práce a času. Nikdy se to nevrátí, protože neexistuje žádný záznam. To znamená, že za pár měsíců z ní zůstane jen plakát, program a několik recenzí v archivu. S oběma inscenacemi se ale loučím trochu rozdílně, protože Běs se hrál úspěšně tři sezóny, kdežto Šílenci vlastně jenom jednu, ačkoli jsem měl obě inscenace stejně rád, tak si myslím, že Šílenci odcházejí do historie poněkud předčasně. Tak tady vyju na měsíc, ale vím, že to stejně nemá žádný smysl!

Radek Smetana
Divadelní zpravodaj 11/2003